Igor Brukner exkluzivně o spolupráci s Klárou Koukalovou a zákulisí okruhu WTA

.

Igor Brukner působí již více než dva roky jako trenér zkušené Kláry Koukalové a zejména v loňském roce přinesla jejich spolupráce velké úspěchy. V exkluzivním rozhovoru pro MY JSME TENIS se Igor Brukner rozhovořil nejen o současné situaci, o spolupráci s Klárou Koukalovou či o řadě zajímavostí ze zákulisí okruhu WTA.

Igore, začal bych od Vaší hráčské kariéry. Jaká byla?
Ve dvouhře jsem dosáhl nejvyššího umístění v žebříčku ATP okolo 500. místa a ve čtyřhře okolo 200. pozice, ale už v jednadvaceti letech jsem byl nucen skončit kvůli zranění lokte. Potom jsem se vrhl na dráhu studia, kde jsem vystudoval právnickou fakultu a při tom začal trénovat. Studoval jsem totiž dálkově a poté jsem dokonce tři roky dělal koncipienta, ale teď se plně věnuji tenisu. Advokacie by mě zajímala až po eventuálním skončení trenérské kariéry v podobě sportovního práva.

S trénováním jste tedy začal poměrně brzy. Dala by se stručně popsat Vaše dosavadní kariéra?
Nejdříve jsem byl několik let v Prostějově, kde jsem pracoval s juniory. Trénoval jsem také Nikolu Fraňkovou a Dušana Lojdu, který během naší spolupráce vyhrál juniorské US Open. Pak přišel Honza Hájek. S tím jsem vlastně spolupracoval dva a půl roku, ale to bylo s dvěma přerušeními. Následně jsem působil jako sparing partner Lucky Šafářové, když byla její trenérkou Biljana Veselinovičová. A teď se již přes dva roky věnuji na plný úvazek Kláře Koukalové.

To je velmi slušný výčet jmen. Na jaké období vzpomínáte nejradši?
Skvělé to bylo s Honzou Hájkem, jen ty naše konce byly vždycky takové divočejší. Ale musím říct, že teďka spolu máme velmi dobrý vztah. Rád vzpomínám také na Dušana Lojdu, kterému bohužel úplně nevyšel ten vstup mezi muže a k tomu zápasí se zraněními. V podstatě se nedá říci, že bych na někoho vzpomínal ve zlém.

Během spolupráce s Lucií Šafářovou jste se potkal i s uznávanou Biljanou Veselinovičovou. Byla to dobrá zkušenost?
My jsme se společně moc nepotkali. Biljana s Luckou cestovala po turnajích a já s Luckou trénoval v období přípravy mezi turnaji. Naše spolupráce trvala šest měsíců a poté mi bylo nabídnuto prodloužení, ale já už nechtěl pokračovat. Lákala mě vyloženě trenérská kariéra. Později pak už přišla perfektní nabídka od Kláry.

Jak vůbec vznikla Vaše spolupráce s Klárou Koukalovou?
V roce 2013 jsem po Roland Garros skončil u Honzy Hájka a Klára přestala trénovat s doktorem Nekolou. Potom jsme si společně napsali a dohodli se, že na zkoušku zkusíme travnatou sezonu. Kláře se ten rok na trávě dařilo, když byla ve finále v Eastbourne a také uhrála dvě kola ve Wimbledonu. Potom mě oslovila, jestli bych neměl zájem o plný úvazek a já tu nabídku bez váhání přijal.

Řekl bych, že Vaše spolupráce s Klárou začala opravdu velmi dobře, což bylo vidět i na žebříčku WTA...
Kláru jsem vlastně začal trénovat až poté, co zaznamenala své maximum. Ale musím říci, že když se loňská sezona vyhodnotí podle počtu vyhraných zápasů a celkovým počtem úspěchů, tak byla exkluzivní. Klára loni vyhrála jeden titul ve dvouhře a ještě dvakrát byla ve finále. K tomu musíme připočíst ještě další dva tituly ze čtyřhry. Žebříčkově to sice nevypadá, ale řekl bych, že podle těchto ukazatelů to byla její nejlepší sezona. Bohužel se jí příliš nedařilo na těch velkých turnajích. Celá sezona byla výborně rozehraná a ještě v době Miami byla Klára sedmá v žebříčku pro Turnaj mistryň, ale měla také velkou smůlu na losy, když prohrála třeba se Stosurovou, Karolínou Plíškovou, Šarapovovou nebo Keysovou. Tyto velké turnaje v žebříčku nenahradíte a právě v tom to bylo smolné. Jinak Klára klidně mohla zakončit sezonu i v elitní dvacítce.

A jak zatím hodnotíte letošní sezonu?
Klára se na začátku roku potýkala s náročnou obhajobou bodů a nebylo to jednoduché. Turnaje jsou opravdu těžké a tenistky se neustále zlepšují. Klára o tom sice nemluví, ale má dlouhodobé potíže s ramenem. Kvůli tomu už potřetí od začátku roku měníme raketu, protože se ji snažíme pořádně přizpůsobit. Právě proto má problémy se servisem, což není tím, že by neuměla podávat, ale právě kvůli tomu ramenu. Zrovna teď máme opět trochu jinak vyváženou raketu, tak doufám, že ji to pomůže.

Změny rakety jsou jistě nepříjemné. Zůstali jste u stejného výrobce?
Ano, zůstali jsme u Headu. Velmi dobře nám vycházejí vstříc a snaží se nám pomoci. Djokovič a Šarapovová jsou sice jiná liga, ale i tak to funguje. Klára si řekla, jakou chce gramáž rakety a jaké vyvážení a oni speciálně pro ní vyrobili model rakety, který se jinak nevyrábí. Teďka nám přišly nové a turnaj ITF v Praze byl v tomto ohledu testovací.

V nedávné době jste společně s Klárou absolvoval podnik ITF v Praze, kde se představila Nicole Vaidišová. Co říkáte na její návrat?
Nicole jsem zatím viděl na vlastní oči pouze v Miami, kde startovala na divokou kartu a dokázala porazit Timeu Babosovou a hrála velmi dobře. Samozřejmě má skvělé herní schopnosti z dřívějška, které rozhodně nezapomněla a kvalitní tým v čele s panem Kodatem. Ale cesta je daleká a trnitá, posunout se nahoru dnes není vůbec jednoduché. Problém je v tom, že pokud nevyhrajete nějaké větší turnaje alespoň kategorie ITF, tak sice můžete hrát kvalitně, ale v žebříčku se to příliš neodrazí. Nicole rozhodně má potenciál, aby se vrátila minimálně do první stovky, ale záleží na tom, jakou bude mít mentální sílu pro boj na menších turnajích.

Chápu, že problém je v tom, že i podniky kategorie ITF jsou v dnešní době velmi kvalitně obsazené. To pro tenistky není jednoduché...
Ano, není to lehké. Tohle téma jsem řešil také s Klárou, která je zkušenou hráčkou a dlouhou dobu se pohybovala v elitní padesátce. A teď najednou přijedete na turnaj ITF. Ten sice může být hezký, ale už to není ono. Třeba tam není dostatek míčů na trénink nebo zájem fanoušků. Celkově bych řekl, že když ta hráčka nemá před sebou vidinu velkých bodů, tak motivace logicky není nejvyšší. Pro hráčky typu Kláry nebo Nicole je určitě menší motivace pokud hrají o deset bodů a tři sta dolarů, než je tomu u mladších hráček.

Klára Koukalová patří ve svých třiatřiceti letech mezi nejstarší hráčky na okruhu WTA. Jak to společně vnímáte?
Já osobně to moc neřeším, ale někdy se o tom společně bavíme. Na okruhu WTA se pohybuje ještě pět nebo šest jejích vrstevnic, které se nachází v podobných patrech žebříčku. Musím říci, že některé prohry nese těžce. Někdy se totiž nezadaří a prohrajete třeba s osmnáctiletou tenistkou a hned všude vidíte titulky o prohře s jinou generací, i když ten věk v dnešní době nehraje příliš roli. To si pak člověk říká, jestli to ještě vůbec má cenu. Klára je ale pořád odhodlaná a chce hrát dále. Doufám, že zdravotní problémy s ramenem se budou i nadále lepšit, protože v jejím věku by už nešlo podstupovat operaci, to by byl konec. Spíše se Kláře snažím říkat, že to je o tom jak se cítí na kurtu, ne o nějakém čísle. Řekl bych, že dokud slouží zdraví a je motivace, tak to rozhodně dává smysl a Klára může těm mladším stále hodně zatápět.

Většina nastupujících tenistek hraje hodně agresivně. Je to nepříjemné?
Klára může v tomto ohledu využít své zkušenosti. Současný ženský tenis se hodně zrychluje a celkově je také silovější. Hráčku jako je Karolína Plíšková nebo Vandewegheová nepřetlačíte silou, ale právě technikou a zkušenostmi.

Pokud se nepletu, tak v tomto ohledu je velmi neoblíbenou soupeřkou zejména Rumunka Niculescuová...
Niculescuová je podle mě asi nejnepříjemnější hráčka. Řekl bych, že každá tenistka se střetnutí s ní opravdu obává. Ona dokáže zápas hladce prohrát, ale když se zakousne a začne hrát svůj typický čop z pravé strany, tak je to hodně těžké. O tom by mohla vyprávět třeba Lucka Šafářová, která s ní dvakrát jasně prohrála. Já ji znám blíže z loňska, kdy hrála společně s Klárou čtyřhru a velmi dobře jim to fungovalo, ale po Wimbledonu přišlo z její strany absolutně nepochopitelné ukončení spolupráce.

To je rovněž zajímavé téma. Čtyřhra slouží pro velkou část hráček pouze jako takový doplněk. Jak složité je najít parťačku?
Hodně těžké. Problém je v tom, že specialistky na čtyřhru tlačí na singlistky, že čtyřhra je absolutně nejdůležitější, jenže na těch menších turnajích prostě není taková motivace. Druhý problém spočívá v grandslamech, kde hráčky hlavně musí kalkulovat, aby se dostaly do hlavní soutěže. Třeba Klára by nejradši hrála se Stefanie Voegeleovou, se kterou jsou kamarádky a hrají dobře, ale společně se do hry nedostanou, takže musíme hledat.

V letošním roce Klára Koukalová hodně střídá spoluhráčky. Stálou tedy nemá?
Nemá. Klára v letošním roce už čtyřhry příliš nehraje a proto nemá až tak kvalitní žebříček. Po loňském roce jsme se totiž rozhodli, že bude lepší alespoň trochu šetřit rameno a čtyřhry kvůli tomu omezit. Na letošním US Open tedy nastoupí společně s Číňankou Čen Liangovou, která je specialistkou na čtyřhru, kde se nachází na padesátém místě v žebříčku. Hraje typický deblový tenis a mohlo by to fungovat.

Řekl bych, že najít stálou parťačku pro čtyřhru je velká alchymie. Souhlasíte?
Ano, je to alchymie. Je potřeba, aby dvojice byla vyvážená. Ideální je najít parťačku, která hraje i dvouhru anebo akceptuje, že singl je pro Vás důležitější. Ideální příklady jsou v tomto případě třeba Lucie Šafářová s Bethanie Mattekovou-Sandsovou. Důležité je také, aby hráčka hrála na straně, která ji vyhovuje.

Ve čtyřhře je navíc potřeba, aby hráčky společně fungovaly také po lidské stránce. Je to pravidlem?
Je paradoxní, že třeba Pengová a Zhengová, které dlouho patřily mezi nejlepší dvojice, se mezi sebou mimo kurt absolutně nebavily. Ale je pravda, že u ostatních dvojic je vidět, že společně kamarádí a to je podle mě důležité.

bruknerprofilretVraťme se zpět ke Kláře Koukalové. Aktuálně startuje US Open, který je pro Kláru dalo by se říci noční můrou. Jaká tedy byla letošní příprava?
Příprava byla dobrá. Rozhodli jsme se vynechat turnaje v Americe, kde by Klára musela hrát kvalifikace. Takže jsme radši zvolili přípravu, protože v letošním roce už máme odehráno hodně turnajů. Klára tedy do New Yorku odlétá s čistou hlavou a to by mohlo pomoci. V minulosti totiž předtím odehrála třeba čtyři turnaje, kde se jí dařilo a proto pak mohla přijít únava po mentální stránce.

Klára v New Yorku ještě nikdy nepostoupila do 2. kola. V čem je jádro problému?
Upřímně musím říci, že Klára v New Yorku vždycky hraje dobře a je to jenom o té alchymii v hlavě, navodit správnou atmosféru. Letos si z toho děláme legraci. Klára se bude turnaje účastnit podvanácté a do hlavní soutěže se dostala jen těsně, takže to bereme jako příjemný bonus. Klára před sebou navíc nemá žádné obhajoby a může hrát s čistou hlavou.

Máte pro letošní rok tedy nějaký speciální recept?
Ještě nad tím budu hodně přemýšlet a hlavně se budu snažit navodit správnou atmosféru. Podle mě není možné, aby člověk hrál v určitém klubu špatně. Je to jen o tom, jak si to každý nastaví.

Co zkusit navodit atmosféru, že se vlastně nenacházíte v New Yorku, ale třeba v Londýně?
To je dobrý tip! (smích). Musím říci, že to zní zajímavě a možná něco takového vyzkouším. Wimbledon je pro Kláru nejoblíbenější turnaj, takže by to mohlo fungovat.

Jak vy osobně vlastně vnímáte US Open a ostatní turnaje na okruhu WTA?
US Open je hezký, ale je to takový kolos. Hlavně náročná doprava z centra je tam velmi nepříjemná. Z grandslamů se mi nejvíce líbí Wimbledon, který má specifickou atmosféru. Jinak třeba 80 až 90 procent turnajů bych hodnotil opravdu kladně, protože jsou na hezkých místech a ještě dobře zorganizované. To samozřejmě platí také pro náš podnik WTA v Praze. Musím říci, že třeba hráčky typu Kuzněcovové byly z turnaje na Spartě úplně nadšené a ve světě jsme vzbudili velký ohlas. K tomu přispělo také to, že z kurtů se rychle dostanete do hotelu Intercontinental, odkud máte Prahu na dosah ruky. Ale samozřejmě se dají najít třeba turnaje, kde je špatné zázemí jako v Hobartu. Nádherný je také Bad Gastein, ale tam je zase problematická kvalita kurtů. Na některých turnajích například úplně chybí šatny pro trenéry a nemáte se tak ani, kde převléknout.

V této souvislosti mě napadá, že zejména menší halové podniky WTA nemají příliš kurtů. Jak to tam funguje s tréninky?
Na většině halových turnajů WTA a ATP to funguje tak, že k dispozici jsou dva až tři herní kurty a ty ostatní se nachází třeba v jiném klubu. Běžně to tedy funguje tak, že za tréninky dojíždíte pět až deset minut autem.

Přešel bych k fungování okruhu WTA. Už několik let platí pravidlo, kdy si tenistky mohou jednou během setu zavolat na kurt svého trenéra. Líbí se Vám tato možnost?
Podle mě je to zajímavé pravidlo pro diváky i samotné hráčky, které z něj mohou těžit. S Klárou to máme tak, že někdy si mě zavolá a někdy ne. Problém je ale v tom, že ta debata se občas odkloní od tématu, což nemám rád.

V současné době využívají této výhody pouze tenistky. Uvítal byste vy osobně, kdybyste měl také možnost přijít na kurt na základě vlastního rozhodnutí?
Uvítal. Jediná špatná věc je, že samotný rozhovor je živě přenášen, což je velký zásah do soukromí všech na kurtu. WTA si k tomuto kroku vymínila souhlas od hráček a také tato věc je tak součástí prohlášení, které vždy před sezonou podepisují. Mně osobně se již stalo, že obsluha zapomněla vypnout mikrofon a poté během hry jsem byl slyšet přímo v televizi. Navíc je pravda, že se to dá velmi dobře zneužít. Třeba při turnaji na Spartě bych se mohl dívat na přímý přenos v restauraci a potom jít na kurt a říct svojí svěřence, co říkal kouč její soupeřce. To není správné.

Při jednom z utkání na podniku WTA v Praze jsem totiž zaregistroval, že jste počítal s tím, že půjdete na kurt, ale Klára se rozhodla jinak...
Celkově je to na vyhodnocení hráčky. Jako trenér chápu, že se rozhodla, že mě nepotřebuje. Ale na druhou stranu je pravda, že v jiných sportech rozhodují o oddechovém čase také trenéři. Určitě je to zajímavá myšlenka a jedna z možností pro vylepšení do budoucna. Jinak jsem už také zažil situaci, kdy si hráčka svého trenéra zavolala a ten už byl ve stavu, že odmítl jít kurt.

Díky tomuto opatření by mohlo dojít k snížení udílení pokynů z tribuny. Sledující rozhodčí tyto situace?
Hodně, řekl bych až přehnaně. Na turnajích se pohybují téměř stejní rozhodčí a už Vás znají a vědí, jak se chováte a většina z nich je v klidu. Ale třeba jednou jsem udělal gesto rukou, které vůbec nesměřovalo ke hře, Klára mě ani neviděla a stejně jsme dostali napomenutí. Celkově si myslím, že rozhodčí by se měli zlepšit, protože se k hráčům i trenérům chovají nezdvořile, ale s tím já sám nic neudělám. Také na turnajích totiž existuje pyramidní systém. Když je někdo v elitní desítce, tak okolo něj opatrně našlapují, ale okolo ostatních je to jiné. Loni jsme s Klárou na jednom turnaji stopovali, že Rafael Nadal měl mezi výměnami v průměru čtyřicet vteřin pauzu a nikomu to nevadilo. Jenže někteří hráči těsně přetáhnou vymezený limit a už jsou napomínáni.

Rozhodčí jsou nedílnou součástí zápasů. Máte nějaké, kteří Vám vyloženě nevyhovují?
S Klárou máme dva neoblíbené. Jedna z nich nemá ráda mě ani Kláru a pak je tu jeden rozhodčí, který nám nevadí svým chováním, ale přináší smůlu. Klářin zápas totiž rozhodoval asi osmkrát a vždycky to skončilo porážkou. V této souvislosti může hráčka požádat WTA, aby v rámci možností nebyl na její zápasy nasazován určitý rozhodčí, ale tomu musí předcházet nějaký velký konflikt. Někdy se to totiž vyhrotí až do takové situace, že by mohlo docházet k určité podjatosti. Pokud vím, tak téhle možnosti určitě využila Niculescuová a také některá z českých tenistek.

Takže na US Open budete doufat, že nebude nominován ten rozhodčí, který přináší smůlu. Je to tak?
Přesně. To bych ho asi musel předem najít a požádat, ať řekne, že ho bolí hlava a na kurt vůbec nechodí (smích).

V posledních týdnech se začalo s testováním další novinky, kdy trenéři mají během utkání k dispozici tablety s podrobnými statistikami, které si mohou přinést i na kurt. Co na tuto novinku říkáte?
To mi připadá hodně zvláštní. Už jsme se o tom bavili s Klárou a tuto novinku nebudeme využívat. Přijde mi totiž jako rušivý element koukat během výměn do tabletu a něco tam hledat. Některé hráčky mají navíc své rituály, kdy se třeba dívají po trenérech a toto by je mohlo rozhodit. Navíc si nemyslím, že by tyto statistiky mohly nějak extra pomoci. Může být zajímavé, když třeba zjistíte, že hráčka proti breakballu z 80 % servíruje vždy na určité místo. Jenže pak na to svoji svěřenkyni upozorníte a najednou přijde nesmyslný servis na úplně jiné místo a naopak se to obrátí proti Vám. Ale druhá věc je, že statistiku si může udělat každý poctivý trenér sám a k tomu navíc ví, jak určitá tenistka hraje.

Přešel bych k poslední části našeho rozhovoru. Igore, jaké máte plány do budoucna?
S Klárou jsme zatím domluveni na další spolupráci. Všechno je o jejím zdravotním stavu. Kromě toho záleží také na tom, dokud bude žebříček splňovat její cíle. Klára by se podle mě nespokojila s tím, kdyby se pohybovala někde okolo 130. místa na žebříčku WTA. Přeci jen je to hráčka, která se pohybovala v jiných patrech žebříčku a asi by jí to už nebavilo. V příštích měsících Klára neobhajuje žádné body, takže je naším cílem dostat se o těch třicet nebo čtyřicet míst výše. Kdyby jich bylo více, tak to bude jedině příjemné. Stejně si myslím, že Klára má na to, aby se pohybovala okolo třicátého místa, ale to je zatím daleko. Teďka odehraje US Open, následně Quebec, Taškent a poté již halové turnaje v Evropě.

Klářina kariéra však nebude trvat věcně. Chtěl byste poté pokračovat dále na okruhu WTA anebo se vrátit zpět k tenistům?
Určitě bych chtěl pokračovat. Upřímně si troufnu i za Kláru říci, že v jejím případě jsou pravděpodobné jeden nebo dva roky, protože určitě bude chtít založit také rodinu. Už jsem si vyzkoušel trénování mužů i žen a obojí má svá specifika. Se ženami je to přeci jen více o té psychologii a komunikaci. Já jsem někdy bohužel prudký typ a říkám věci narovinu a to není vždycky ideální. Celkově by záleželo na konkrétní nabídce.

Zatím jste pracoval pouze s českými tenisty. Nebránil byste se zahraniční nabídce?
To je složitější, ale asi ne. Kdyby to byla nějaká kvalitní hráčka, tak by to nevadilo. Já osobně nejsem Pražák, takže je pro mě víceméně stejné trénovat tady jako někde v cizině. V letošním roce mi bude třicet šest let a dovedu si představit, že bych pokračoval do čtyřiceti let tímto intenzivním způsobem. Potom bych chtěl využít svého vzdělání a věnovat se tomu, že bych sportovcům pomáhal s právním servisem a podobně. Rád bych se tak pokusil zužitkovat své zkušenosti z tenisového prostředí a propojil je se vzděláním.

Igore, za celou redakci www.myjsmetenis.cz Vám děkuji za dnešní rozhovor a přeji Vám hodně společných úspěchů s Klárou Koukalovou i v dalším pokračování kariéry.

Autor: Michal Procházka
Foto: Igor Brukner a STP

855x246px-2 2

Exkluzivní dvojrozhovor s Markétou Vondroušovou a Miriam Kolodziejovou

.

Teprve šestnáctiletá Markéta Vondroušová a osmnáctiletá Miriam Kolodziejová patří mezi největší naděje českého tenisu. Markéta a Miriam totiž v letošním roce triumfovaly ve čtyřhře na juniorském Australian Open a Roland Garros a kromě toho již oslavily také dva tituly na okruhu ITF mezi ženami. V exkluzivním dvojrozhovoru pro MY JSME TENIS se rozhovořily o svém spojenectví, o tom, jak společně tráví čas či o boji proti pavoukům.

Řekl bych, že působíte téměř jako dvojčata. Jak dlouho se vlastně znáte?
Vondroušová: Asi od mých pěti let.
Kolodziejová: Přesně, mně bylo sedm nebo osm let. Známe se už od mala.

To už je pěkná řádka let. Spojenectví ve čtyřhře jste vytvořily až později, jak vzniklo?
Vondroušová: Sice jsme se znaly od mala, ale skoro vůbec jsme se nebavily. Nebyly jsme žádné kamarádky, bavily jsme se spíše jenom během zápasů družstev. Já jsem hrála čtyřhry s Američankou Bellisovou a ta se odhlásila z Australian Open. Neměla jsem tedy s kým hrát a Miri taky ne. Tak jsme se dohodly, že společně budeme hrát v Austrálii a neplánovaly jsme dlouhodobou spolupráci, ale nakonec to dopadlo výborně.


V Melbourne jste navíc vybojovaly cenný titul. Překvapilo Vás, jak se Vám hned dařilo?

Kolodziejová: Ještě před Australian Open jsme hrály jeden turnaj ITF do osmnácti let a ten jsme také vyhrály. Takže do Melbourne jsme jely s dobrou náladou a dokonce jsme si dělaly srandu, že bychom to mohly vyhrát a ono to tak opravdu dopadlo.

Na Australian Open jste neztratily jediný set. To byla velká jízda...
Kolodziejová: První dvě kola byla taková lehčí. Nejtěžší podle mě bylo asi čtvrtfinále. V semifinále hrála potom Maki neskutečně, to si pamatuji do teďka. Tam jsme hrály proti domácí Tomicové a Číňance Xuové. A finále bylo sice takové těžší, ale spíš psychicky.

A jaký to byl pocit pozvednout trofeje pro vítězky?
Kolodziejová: Pro mě to byl neskutečný pocit. Byl to teprve můj druhý grandslam a k tomu moje první finále.
Vondroušová: Já jsem hrála v loňském roce finále s Bellisovou v Paříži, kde jsme prohrály 9:11 v supertiebreaku. Teďka přišel titul a byl to skvělý pocit. K tomu jsme navíc vypadly brzo ve dvouhře a zůstaly tam jen kvůli čtyřhře, takže jsem za výhru ráda.

Stejný pocit jste si navíc brzy zopakovaly na Roland Garros.
Kolodziejová: Už předtím jsme se dostaly na vítěznou vlnu, když jsme vyhrály na juniorském turnaji ITF a v Paříži jsme potom nehrály ani jeden supertiebreak.
Vondroušová: Hlavně to finále bylo hodně jednoznačné.
Kolodziejová: Nejtěžší bylo semifinále, tam jsme hrály proti dobrým deblistkám a finále bylo až překvapivě jednoduché.

Na obou turnajích jste vybojovaly krásné trofeje. Máte je schované?
Kolodziejová: Mně ten z Austrálie už zreznul.
Vondroušová: Mně taky! (smích)
Kolodziejová: Nevím, čím to je. Měla jsem ho normálně mezi ostatními poháry, ale už je takový zlatý, není stříbrný.
Vondroušová: Ten můj je u dědy, ale vypadá stejně.
Kolodziejová: Ale pohár z Paříže je zatím v pohodě.

Dalo by se říci, jaký z grandslamů se Vám líbí nejvíce?
Kolodziejová: Mně Paříž. Mám totiž ráda antuku a ani ten areál není moc velký. Třeba Melbourne Park a Flushing Meadows jsou až moc rozlehlé a to mi hrozně vadí. Wimbledon je taky hezký, ale ke mně jde lépe ta antuka.
Vondroušová: Já mám nejradši Wimbledon. Líbí se mi celkově ten areál a travnaté kurty, mám to ráda.

Už však nebojujete jen mezi juniorkami, ale na svém kontě máte také dva tituly mezi ženami. Liší se juniorské a dámské turnaje?
Kolodziejová: Jiné je to asi v tom, že ženy do toho více chodí, je to rychlejší. Ale přijde mi, že každý zápas hrajeme stejně a neřešíme, na jakém turnaji zrovna jsme.
Vondroušová: Přesně tak. Nerozlišujeme, jestli hrajeme juniorku nebo mezi dospělými. Stále se snažíme hrát naši hru a zatím to vychází docela dobře.

Jaké jsou Vaše společné cíle ve čtyřhře?
Kolodziejová: Když nebudeme každá jezdit na úplně jiné turnaje, tak bychom mohly hrát spolu. Třeba nějaké grandslamy, ale to nechci předbíhat. Uvidíme, jak to všechno bude.
Vondroušová: Největší cíl je dostat se do Fed Cupu a zahrát si spolu tam! (smích)

Miriam, Vás by Fed Cup s Markétou také lákal?
Kolodziejová: Jo, určitě.

Zatím reprezentujete v mládežnických kategoriích. Tam se společně nepotkáte?
Vondroušová: Já jsem teďka hrála družstva do šestnácti let, protože zatím musím hrát v téhle kategorii.
Kolodziejová: To já jsem hrála družstva do osmnácti let. Teď jsme se rozdělily, dva nebo tři týdny jsme nebyly spolu.

Jak k Vám vlastně přistupují hráčky na turnajích ITF? Nemohou si třeba říci, že jste jen dvě juniorky a podcenit Vás?
Kolodziejová: Já nevím, moc se s nimi nebavím. (smích)
Vondroušová: Podle mě to takhle neberou. Nevím, jestli nás úplně přesně znají, ale asi vědí, kdo jsme. Neřekla bych, že nás někdo podcení.

Máte mezi ženami nebo juniorkami nějaké rivalky?
Kolodziejová: Tak samozřejmě je tam pár holek, se kterými se zrovna nemusíme.
Vondroušová: V juniorkách hrají výborně debla Teichmannová a Xuová, s těmi jsme letos hrály v Paříži i Roehamptonu a byly to těžké zápasy, jsou dost nepříjemné.

Pokud se nepletu, tak obě bydlíte přímo na Štvanici. Trávíte společně čas i mimo kurt?
Vondroušová: Pořád jsme spolu.
Kolodziejová: My vlastně máme pokoje vedle sebe. Já mám jako spolubydlící Péťu Rohanovou, ale když tu není, tak stejně spíme spolu.
Vondroušová: Už to vypadá, že k sobě brzy přirosteme. (smích)

Co tedy společně podnikáte?
Kolodziejová: Hodně posloucháme písníčky, zpíváme nebo koukáme na filmy. Je super, že se spolu můžeme bavit úplně o všem, klidně o klucích nebo škole.

Právě přišla řeč na školu. Jak se Vám v ní daří?
Kolodziejová: Teďka v září dodělávám na ekonomce poslední zkoušky ve třetím ročníku a potom už maturita.
Vondroušová: Já jsem na obchodní akademii a také dokončuji zkoušky na konci srpna.

Vraťme se k Vašemu bydlení na Štvanici. Markéta se nedávno zmínila, že nemá zrovna v lásce pavouky.
Kolodziejová: Fuj! S tím máme problém obě.

Jak to tedy řešíte?
Vondroušová: Mně teďka mamka přivezla nějaký sprej proti pavoukům, takže stříkám všechno, co mi přijde pod ruku.
Kolodziejová: Já je vždycky zašlápnu. Musím je zabít, jinak tomu nevěřím, ale jde to ztěžka (smích). Ale nejvíc se bojí Petra Rohanová, ta vždycky křičí.
Vondroušová: No nevím, teďka když jsi tady nebyla, to jsme tak pištěly. My máme vedle pokojů takovou prádelnu a tam byly dva pavouci a my jsme je asi hodinu zabíjely a k tomu řvaly na celou Štvanici. Ale nakonec to vyšlo.

To je zajímavá historka. Zaujalo mě, že teď i na kurtu se stále usmíváte, jak to děláte?
Kolodziejová: My se smějeme pořád. Řekla bych, že naše heslo je prostě smích.

Neustálý smích je na Vás vidět i během zápasů. To na první pohled vypadá, že musíte řešit i jiné věci než jen tenis...
Vondroušová: To zase ne, o ničem jiném nemluvíme. Jenom mi přijde divné, když Miri třeba zkazí míč, abych jí řekla: „Jsi blbá, zkazila jsi to.". Radši se povzbudíme a zasmějeme se.

Markéto, popište jaké je podle Vás Miriam hráčka.
Kolodziejová: Tak to jsem zvědavá!
Vondroušová: Miri podle mě není nějaká střelkyně, že by do balonů pálila bezhlavě, spíše hraje chytře a má skvělé loby.

A jaká hráčka je Markéta?
Kolodziejová: Maki je talent, který jsme v České republice už dlouho neviděli, ale to vědí asi všichni. Hraje opravdu rychle a má hrozně šikovnou ruku. K tomu je navíc levačka a má velkou výhodu se svým servisem. Myslím si, že do budoucna to bude pro všechny holky nepříjemná hráčka.

Zůstaňme u Vás Miriam, jaký je Markéta člověk?
Kolodziejová: Já bych řekla, že jsme obě asi tak stejně praštěné, takže se k sobě hodíme. Markéta je dobrá v tom, že dokáže rozhodovat o věcech a má v tom svoji hlavu. Jinak je to skvělá holka, mám jí hrozně ráda. Skoro by se dalo říct, že jí miluju (smích).

A jaká je Miriam?
Vondroušová: Vidím to úplně stejně. My na sebe ani nedokážeme být naštvané. Jasně, taky si něco řekneme, ale nikdy to není tak, že bychom se potom nebavily. Všechno si řekneme upřímně.
Kolodziejová: Přesně. Normálně si to vyříkáme a bavíme se dál, neděláme žádná divadla.

Nestává se tedy, že se spolu delší dobu nebavíte?
Kolodziejová: To se nám nestalo ani jednou.

Miriam před chvilkou říkala, že Markéta dokáže rozhodovat. Na kurtu nastupujete ve stejném oblečení. Kdo tedy rozhoduje v tomto případě?
Vondroušová: Teďka během turnaje na Štvanici jsem to byla já. Miri chtěla hrát v bílém tílku, ale já jsem jí řekla, že mám jenom tričko a v tom bych se asi upekla. Takže jsem vybrala černou barvu.

Během turnaje jsem viděl, že často rozdáváte autogramy. Pociťujete ten zájem fanoušků?
Kolodziejová: Ani nevím. Moc to nevnímám, ale určitě jsem ráda, když za námi někdo přijde a chce podpis. Já jsem z Litvínova a to je malé město. Tam se nic neutají a vědí, že jsem vyhrála dva grandslamy. Je vidět, že tam mě lidi více poznávají než tady v Praze.

Markéto, u Vás v Sokolově je to podobné?
Vondroušová: Já tam moc nejsem, takže ani nevím.

Na začátku rozhovoru jste říkaly, že se znáte opravdu dlouhou dobu. Vzpomenete si na něco zajímavého z dřívějška?
Kolodziejová: Určitě. My jsme proti sobě hrávaly a Maki mě neměla ráda (smích).

Čím to? Markéta prohrávala?
Kolodziejová: Spíš jsem jí vždycky upinkala k smrti. Maki byla totiž taková menší a všechno jí chudáka přeskakovalo.

Pro Markétu to tedy není hezká vzpomínka?
Vondroušová: To není.
Kolodziejová: Ale teďka jsme proti sobě nedávno hrály na dámském turnaji ITF v Polsku, kde jsme v semifinále odehrály dobrý zápas a Maki mě porazila. Hnedka potom mi právě říkala, že mi to všechno vrátila za ty prohry, když jsme byly malé.

Účty jsou tedy srovnané?
Vondroušová: Ano.
Kolodziejová: Jo, teďka už to je asi jenom 10:1 pro mě (smích).

Společně trávíte opravdu hodně času. Nevybavuje se Vám nějaká zajímavá příhoda z minulosti nebo ze současnosti?
Kolodziejová: My se bojíme létat, teda spíš já se bojím létat a na Maki to prý přenáším (smích). Vždycky jí chytnu za ruku a mačkám jí, akorát si potom chudák stěžuje, že jí to bolí. Já se toho bohužel bála vždycky a asi nikdy nepřestanu. Je to pro mě nepříjemný pocit, protože kdyby to začalo padat, tak nemůžu nic udělat.

Takže lety do Austrálie jsou pro Vás peklo?
Vondroušová: Přesně, to potom brečí v letadle (smích).
Kolodziejová: To se mi stalo jenom jednou! Nebyl to zrovna dobrý pocit, bylo to asi po dvanácti hodinách v letadle a nebylo to pro mě úplně ideální.

Na závěr bych se Vás zeptal, jaké máte cíle v tenisové kariéře?
Kolodziejová: Já teďka budu končit v juniorkách a budu hrát jenom mezi ženami, takže bych se chtěla prosadit ve dvouhře tam a kdyby to šlo, tak určitě i v deblu s Maki. Ráda bych si zahrála Fed Cup a dostala se do první desítky.
Vondroušová: Vidím to stejně. Já už budu taky končit juniorky a hrát jenom mezi dospělými.

Děkuji Vám za dnešní rozhovor a za celou redakci www.myjsmetenis.cz Vám přeji hodně štěstí a úspěchů do budoucna, ať máte další důvody k úsměvu.

Autor: Michal Procházka
Foto: www.facebook.com a www.twitter.com

GranatKarolina

Petra Cetkovská: "Jsem ráda, že zase mohu absolvovat zápasy naplno."

.

Česká tenistka Petra Cetkovská zvládá zatím skvěle domácí turnaj na Štvanici, kde už přešla přes tři soupeřky a zahraje si tak v semifinále. Třicetiletá hráčka původem z Prostějova zažila ve své kariéře mnoho zvratů, kdy si s ní nepříjemné zahrávaly zdravotní problémy. Nyní se však Petře daří, zvítězila poosmé za sebou a potvrzuje, že návrat po posledním zranění se povedl. Po úspěšném čtvrtfinálovém souboji se pak Petra Cetkovská rozpovídala o štvanickém turnaji, o svých zraněních a také o vítězné sérii, kterou za sebou momentálně má.


Petro, jaký byl čtvrtfinálový zápas?
Naštěstí krátký. Dnes bylo strašné horko, myslím si, že i větší než včera. Začátek utkání byl dobrý, dělala jsem přesně to, co jsem dělat měla. Pak jsem tedy trošičku odpadla, herně jsem šla dolů. Následně jsem ale zahrála nějaké kraťasy a viděla, že soupeřka na ně nedokáže moc reagovat. Tak jsem zkusila ještě dva a po tom posledním soupeřka skrečla. Byl tam vidět nějaký zdravotní problém.

Je to už druhá skreč na tomto turnaji. Zdá se, že máte na své straně i štěstí.
Já mám pocit, že se mi to ještě nestalo za celou kariéru, aby mi dvě soupeřky na jednom turnaji skrečly utkání.

Jak velkou máte radost z toho, jak se vám v posledních týdnech daří?
Musím to zaklepat, že co je nejdůležitější, že mi teď drží zdraví. Takže jsem ráda za to, že můžu hrát i za to, že se mi teď daří vyhrávat zápasy.

Jaká je vaše nejdelší vítězná šňůra?
Tuším kolem deseti dvanácti zápasů.

Dodalo vám finále a následný titul na okruhu ITF sebevědomí po tak dlouhé době bez tenisu?
Jistě, ono každé vítězství vám dodá sebevědomí. Mně to ale především ukázalo, že i po té pauze jsem schopná hrát každý den, nemusím se zastavovat a ten problém, se kterým jsem se potýkala, už je pryč.


Můžete objasnit, jaký byl váš poslední zdravotní problém?
Měla jsem problém s kyčlí.

Jak moc vás to omezovalo nejen herně, ale i v přípravě?
To se táhlo vlastně už od loňského léta, kdy jsem vyhrála turnaj ITF v Olomouci. Po US Open a zápase s Petrou Kvitovou jsem pak kvůli hrozné bolesti musela jít na magnetickou rezonanci a tam mi řekli, že si budu muset dát od tenisu delší pauzu.

Máte tedy teď velkou chuť do tenisu?
To mám. Pak i s přibývajícím věkem si člověk uvědomí, že skutečně všechno zlé je k něčemu dobré a teď mám skutečně velkou motivaci trénovat a hrát. Stálo za tím ale mnoho času, mnoho lidí, kteří mi pomohli, abych dnes mohla zase hrát a absolvovat zápasy naplno.

Máte nějakou představu, kam byste se v ideálním případě chtěla ještě v kariéře posunout?
Já si opravdu přeji jen to zdraví. Až poté, co mi vydrží to, se můžeme bavit o nějakých cílech. Teď udělám vše pro to, aby se mi už vyhnuly do konce kariéry zdravotní problémy a uvidíme.

Jak funguje Vaše spolupráce s Martinem Fassattim (pzn. redakce: bývalý trenér Li Na, se kterým Petra začala spolupracovat)?
Já myslím, že zatím skvěle. Teď jsou i výsledky a snad už se brzy posuneme k tomu, že se budeme bavit o něčem jiném, než abych ten který zápas hlavně přežila ve zdraví.

Jaký je váš plán po skončení Advantage Cars Prague Open?
Dám si pár dní pauzu a poté poletím do Ameriky na US Open, kde mám díky chráněnému rankingu jistou účast v prvním kole.

Děkujeme za váš čas a ve zbytku tohoto turnaje i v těch následujících přejeme co nejvíce úspěchů.

Autor: Michal Procházka
Foto: www.facebook.com

aobanner

Nicole Vaidišová: „Nekladu si žebříčkové nebo bodové cíle, je to zbytečné.“

.

Nicole Vaidišová se v závěru loňského roku vrátila na kurty po dlouhé pauze a dnes se téměř po šesti letech znovu představila na pražské Štvanici, kde postoupila do druhého kola. Šestadvacetiletá tenistka pak dorazila v dobrém rozmaru i na tiskovou konferenci, kde se rozhovořila nejen o turnaji v Praze, svém návratu na kurty či cílech do budoucna.

Nicole, jak těžký pro Vás byl návrat na kurty, který předcházel dnešnímu utkání?
Ten návrat byl samozřejmě těžký. Skoro pět let jsem nehrála a bylo to nahoru dolu. Během té doby se toho hodně událo. Nebudu lhát, že jsem dneska nebyla nervózní. Přeci jenom jsem Pražačka a fanoušci byli na mé straně, takže jsem ráda, že to vyšlo.

Po zápase Vám zaplněné tribuny přichystaly bouřlivé ovace. Jak jste si to užila?
Bylo to moc hezké. Jsem vděčná za to, jakou jsem tady měla podporu, jak mě lidi povzbuzovali. Moc mi to pomohlo.

Co říkáte na počasí? V Praze aktuálně panuje velké horko a pobyt na slunci není zrovna příjemný.
A to si ještě představte v tom hrát. Co si budeme povídat, není zima. Ke všemu to ještě pořádně sálá z té betonové konstrukce, je teplo (smích).

Jaké jste měla pocity, když jste přišla před domácí publikum?
Bylo to všechno dohromady. Dneska jsem byla hrozně nervózní. Přeci jen to byl domácí zápas, kde se člověk chce vždycky předvést a hrát dobře. Ale měla jsem velkou radost, že si tady mohou zase zahrát.

Ve čtvrtečním utkání 2. kola Vás čeká Laura Pousová Tiová ze Španělska. Co od tohoto utkání očekáváte?
Poněvadž jsem docela dlouho nehrála, tak každý zápas je jedna velká neznámá. Třeba dneska jsem ani nevěděla, jak moje soupeřka vypadá, to je takové překvápko na začátek. Ale vždycky jsem se držela toho, že se soustředím na sebe a hlídám si svoji hru. Po zápase pak ještě všechno probereme s trenérem, kde si řekneme, co bylo dobře a co špatně.

A jak vypadá Pousová Tiová tedy víte?
Nevím. Opravdu nevím, ale zítra uvidím (smích).

Minulý týden jste se kvůli zranění odhlásila z turnaje v Plzni. Nyní jste již v pořádku?
Je to nahoru dolu. V tuhle chvíli je to hratelné, nemusím si dávat žádnou pauzu, ale nebudu lhát, noha mě zlobí.

Dalo by se říci, co Vás nejvíce lákalo k návratu na kurty?
Vždycky to byly a budou výhry. Ale mám radost už jenom z toho, že můžu být znovu na kurtech a jsem zdravá. Loni byly momenty, kdy to po rehabilitaci nevypadlo dobře a nevěřila jsem, že budu moci znovu hrát.

V této souvislosti bylo těžší dát se dohromady po fyzické stránce nebo se připravit psychicky?
Řekla bych, že fyzička sice není to nejmenší. Mám skvělého kondičního trenéra, který mě dal za rok a půl dohromady od nuly. Ale samozřejmě mám dvakrát operované rameno, to nezapřu a o to víc na tom musím pracovat. Druhá věc je hlava. Čtyři roky jsem tenisově nepřemýšlela a potřebuju odehrát co nejvíce zápasů a turnajů. Letos mám odehráno strašně málo zápasů, chce to čas.

Právě jste zmínila operované rameno. Aktuálně Vás již neomezuje?
Není to stoprocentní a nikdy nebude. Ale třeba tohle počasí jako dneska je pro moje rameno lepší, takže můžu říct, že jsem o něm vůbec nepřemýšlela.

V minulosti jste se pohybovala v absolutní špičce. Co se podle Vás od té doby v tenise nejvíce změnilo?
Zatím to moc nestuduji, hraji svoji hru. Ale je vidět, že to jde dopředu. Je tady hodně dobrých hráček, které neznám a neviděla jsem je hrát. Tenis se postupně vyvíjí, je silovější a rychlejší. A to je dobře.

Na letošních turnajích kategorie WTA jste se představila proti Simoně Halepové či Aně Ivanovičové. Byl to pro Vás ukazatel, jak na tom aktuálně jste?
Moc nad tím takhle nepřemýšlím. Když jsem hrála proti Ivanovičové, tak to pro mě byl asi třetí turnaj letošní sezony. Zatím se nesnažím po každém turnaji dělat nějaké závěry a dávám si čas hrát. Uvidíme, jaké budou výsledky.

V tomto případě jste potkala některé tenistky, se kterými jste soupeřila v minulosti. Jaké to bylo?
Bylo to fajn. Bylo tam hodně tenistek, které si za mnou přišly pokecat. Byly za mnou třeba Viktoria Azarenková, Ana Ivanovičová, Caroline Wozniacká nebo taky Serena Williamsová.

Určitě se nevyhnete tomu, že lidé budou porovnávat to, jak jste hrála v minulosti a nyní. Jak to máte vy osobně? Jste jiná Nicole Vaidišová?
Řekla bych, že ano. Ale je složité to takhle porovnávat. Když mi bylo šestnáct, tak člověk pořád jenom hrál a hrál, všechno šlo samo. Mezitím se hodně událo a změnilo. Jsem o deset let starší a zkušenější. Byla to super část mého života, ale člověk se vyvíjí a jde dopředu.

Podívejme se na Vaši hru. Z jakého úderu máte nyní radost?
Myslím si, že dneska jsem si celkem pomohla servisem. Když jsem se vracela, tak jsem se ho snažila trochu přizpůsobit tomu ramenu a dost jsem s tím bojovala.

Kde naopak vidíte slabiny?
V řešení herních situacích a ty přijdou jen dalšími zápasy.

A jaký je Váš současný žebříčkový cíl?
Můj základní cíl byl, abych si ověřila, jestli jsem fyzicky schopná hrát zápasy. Opravdu si nekladu žebříčkové nebo bodové cíle, je to zbytečné. Začínala jsem od nuly, takže ani nebylo na základě čeho si dávat cíle.

Co by se stalo kdyby přišla stagnace a postup žebříčkem se třeba zastavil?
Budu se řídit pocitově. V momentě, kdy z toho nebudu mít radost a kdy budu vědět, že to nikam nevede, tak skončím nebo něco změním. V tuhle chvíli je ale brzo na nějaká rozhodnutí.

Tenisová sezona je v plném proudu. Jaké jsou Vaše plány do dalších týdnů a měsíců?
Záleží na tom, kam se s mým žebříčkem dostanu a kam ne. V září bych ale chtěla hrát turnaje v Asii. Jsou tam nějaké menší turnaje kategorie WTA 125 i větší akce WTA.

Využijete tedy nějaké divoké karty?
Divoké karty nemám. Jsem toho názoru, že pokud budu hrát dobře, tak si to uhraju a nechci karty příliš využívat.

Autor: Michal Procházka
Foto: www.facebook.com

banner Sugarpova MJT

Jaroslav Navrátil o blížícím se utkání Davis Cupu v Indii a formě českých hráčů

.

Čeští tenisté se v září vydají do daleké Indie, kde budou bojovat o udržení ve Světové skupině Davis Cupu. Nehrající kapitán Jaroslav Navrátil se v exkluzivním rozhovoru pro MY JSME TENIS vyjádřil o přislíbené účasti Tomáše Berdycha, dojmech o dějišti utkání i o současné formě českých reprezentantů.

Pane Navrátile, los baráže je za námi. Existoval nějaký soupeř, kterého jste si vyloženě nepřál?
Určitě tam obávaní soupeři byli, nejenom jeden. Rozhodně jsem si nepřál destinace jako Kolumbie nebo Brazílie, protože zaprvé je to neznámé prostředí, je to daleko a pravděpodobně by se hrálo na antuce, ale tito soupeři na nás naštěstí nevyšli.

Českému týmu los nakonec přisoudil Indii. Co na to říkáte?
Ze sportovního hlediska je pro nás Indie přijatelný soupeř, protože jejich singlisté Devvarman a Bhambri se pohybují až ve druhé stovce žebříčku ATP. Na druhou stranu mají silnou čtyřhru, kde by se mohli objevit Bopanna a Paes, což je vynikající deblový pár. Ale myslím si, že pokud budeme v kompletním složení s Tomášem Berdychem, Radkem Štěpánkem, Lukášem Rosol a Jiřím Veselým, tak by se nám mělo podařit tu baráž v Indii vyhrát. Co se týče cestování, tak Indie je samozřejmě hodně vzdálená destinace a není to pro nás příliš známé prostředí. Ale podle předběžných informací by se mělo hrát na betonu v Dillí, kde máme velvyslanectví, takže by to nemělo být strašné.

Indie si český tým pozve do Dillí. Navštívil jste již tuto metropoli?
V Dillí jsem zatím nebyl. Ještě jako trenér Tomáše Berdycha jsem byl na turnaji v indické Chennai. Řekl bych, že pokud se jedná o tyto velká města jako Dillí, Bombaj anebo tenisová Chennai, tak na nás snad nečeká nic hrozného. Už jsem navíc mluvil s Tomášem, který hrál v Dillí Asijskou tenisovou ligu (pzn. redakce: IPTL) a je to slušné.

Jaké jsou Vaše osobní zkušenosti s Indií?
Tenis a kriket jsou v Indii velice populární sporty, takže bych řekl, že nás čeká příjemné prostředí. Indové bojují o postup do Světové skupiny, kam se už dlouho nemohou probojovat, to by nám mělo nahrávat.

Mohlo by být výhodné, že Tomáš Berdych se v minulosti několikrát představil na turnaji ATP v Chennai a kromě toho navštívil i Dillí?
Určitě. Každá zkušenost s danou destinací je pro nás výhodou. Tomáš se navíc pohyboval přímo v Dillí, kde odehrál asi dvě utkání. Řekl bych, že nemá význam mít z této destinace nějaké přehnané obavy.

Se startem Tomáše Berdycha tedy počítáte?
Ano, se startem Tomáše Berdycha počítám. Dokonce jsem s ním před pár dny mluvil a říkal, že pokud nebude zraněný, tak by všechno mělo být v pořádku.

Start české jedničky je pozitivní zprávou. A nebojíte se indické kuchyně?
Samozřejmě víme, že v Indii je téměř všechno na kari a musíme si dávat pozor, protože nejdůležitější je hlavně čistota. Budeme totiž jíst v restauracích a to člověk nikdy neví, co se může stát. Ale máme zkušený tým doktorů i fyzioterapeutů v čele s panem docentem Kolářem, zvládneme to. Tomáš byl v Dillí pět dní a nic špatného se nestalo. Už mi dokonce doporučoval hotel, kde bydleli a také tam byly restaurace, ale zatím nevíme, jak je to vzdálené od kurtů. Tomáš se v Indii cítil celkově příjemně a i strava byla dobrá.

Vlastního kuchaře tedy neplánujete?
Kuchaře zatím v plánu nemáme. Ještě si o tom promluvím s klukama a panem doktorem Černoškem, ale myslím si, že kuchaře řešit nebudeme.

Pojďme se podívat na současnou formu českých reprezentantů. Radek Štěpánek předvedl velmi slušné výkony v Bogotě i Atlantě, to je jistě příjemná zpráva...
Zaplať pánbůh, že se Radek po všech patáliích zvedá. V jednu dobu už to vypadalo, že bude v pořádku, ale před Wimbledonem se mu zase ozvalo nějaké zranění, takže tam neměl úplně naladěnou formu a z toho utkání s Bedenem byl určitě sám zklamaný. Ale teďka v Bogotě i v Atlantě s Isnerem na něm bylo vidět velké zlepšení. Radek má stále chuť do hry a je zdravý. Navíc nesmíme zapomenout, že v Bogotě vyhrál čtyřhru, což je pro mě také důležitá zpráva. Jeho výsledky mají stoupající tendenci a doufám, že to potvrdí ještě teď před US Open na amerických betonech a potom přímo v New Yorku.

Jiří Veselý pak v Hamburku odehrál vyrovnané utkání s Rafaelem Nadalem.
To utkání jsem viděl. Kdyby se Jirka nebál Nadalova jména, tak klidně mohl vyhrát. Přijde mi, že Rafa aktuálně nehraje ani z poloviny dobře jako v minulosti. Nevím, čím to je způsobeno, ale celkově dělal opravdu hodně chyb. Myslím si, že kdyby Jirka byl trošičku odvážnější a klidnější v kritických situacích, tak měl na to Rafaela Nadala porazit.

V současné době se však příliš nevede Lukáši Rosolovi. Budete doufat ve zlepšení?
U Lukáše budu doufat ve zlepšení. Je to zkušený hráč a má na to, aby se pohyboval okolo třicátého místa na světě, ale ty současné výsledku tomu neodpovídají, nedaří se mu. Ale takový je tenis, chvíli jste nahoře a chvíli dole. Lukáš má teď před sebou dost důležitou obhajobu bodů ve Winston Salemu, kde loni vyhrál titul. Ale to sám dobře ví a doufám, že se dostane zpět do formy.

Radost Vám jistě dělá Adam Pavlásek, který v Popradu vybojoval svůj první challengerový titul a i na dalších turnajích si vedl slušně.
Adam Pavlásek je na vlně a to je důležité, protože těch mladých tenistů moc nemáme. Po Jirkovi Veselém a Adamovi je tam obrovská díra, další mladí hráči se pohybují až okolo 700. nebo 800. místa na žebříčku ATP, což neodpovídá tradici našeho tenisu. Adam je určitě příslibem do příštích let, protože roky se zastavit nedají a hlavně Radkovi rychle utíkají. Adam má letošní sezonu výborně rozjetou. Věřím, že mu ta forma vydrží a do konce roku se co nejvíce přiblíží k první stovce.

Kam by to Adam Pavlásek mohl podle Vás dotáhnout?
To je těžké posuzovat. Adam má svoje cíle, které by rád splnil, takže uvidíme. Řekl bych, že Adam se svoji hrou určitě má na to, aby se dostal do první padesátky.

Davis Cup se pomalu blíží. Jaké jsou Vaše plány do příštích týdnů?
Určitě poletím na první týden US Open. Chci se potkat a promluvit si s našimi hráči a kromě toho vidět také indické tenisty, protože jsem je delší dobu neviděl, Bopannu i Paese jsem teď viděl jen v televizi. Hlavně bych rád odpozoroval Devvarmana a Bhambriho, jenže ti budou muset hrát kvalifikaci a já tam přiletím až v sobotu, kdy bude odehraná, takže není jisté, že je uvidím. Důležité pro mě ale hlavně je pohovořit s našimi kluky a aby se jim v New Yorku dařilo.

Před odletem do Dillí se tedy ještě vrátíte do Prahy?
Ano, budu se vracet a pak poletím společně s realizačním týmem z Prahy. O tom, jak budou cestovat hráči, se rozhodne podle toho, jak se zdrží v New Yorku.

Očekávám, že na zápas se již jistě těšíte, je to tak?
Letos máme po několika letech dlouhé čekání na další zápas, když ten první jsme odehráli již v březnu a na další musíme čekat sedm měsíců až do září, na to jsme nebyli zvyklí. Je to dlouhé, ale doufám, že se nám čekání vyplatí a udržíme se ve Světové skupině.

Působíte na mě dojmem, že Vaše práce Vás opravdu baví a naplňuje...
Přesně, naplňuje mě to. Myslím si, že náš tým táhne za jeden provaz. Všichni jsou to zkušení hráči a jsem nesmírně rád, že se opět vrací Tomáš Berdych a pomůže nám také Radek Štěpánek. Je velká škoda toho prvního utkání proti Austrálii. Kdybychom ho vyhráli, tak jsme měli velmi slušný los a mohli jsme opět hrát semifinále nebo dokonce finále, ale nedá se nic dělat. Prostě to tak dopadlo a o to více se budeme těšit do Indie.

A v případě úspěchu v baráži budete mít v příštím roce opět ty nejvyšší cíle?
Pokud budeme kompletní, tak určitě nevyšší ambice. Výhoda je, že opět budeme nasazení, protože v žebříčku stále máme dostatek bodů. Nějaké body nám sice vypadnou, ale nebude to tak hrozné. Počkáme si na los a uvidíme, jak to bude vypadat.

Za celou redakci www.myjsmetenis.cz Vám děkuji za dnešní rozhovor a přeji mnoho štěstí a úspěchů nejen do Indie, ale také do dalších let.

Autor: Michal Procházka
Foto: Česká sportovní / Pavel Lebeda (sport-pics.cz) - www.facebook.com

855x246px-2 2

Jaroslav Pospíšil exkluzivně o prodloužení spolupráce s Caroline Wozniackou

.

Jaroslav Pospíšil se z challengerů a turnajů ITF přesunul do nejvyšších pater ženského tenisu. Čtyřiatřicetiletý rodák z Prostějova totiž působí jako sparing partner Caroline Wozniacké a v exkluzivním rozhovoru pro MY JSME TENIS se rozhovořil o detailech jejich spolupráce či o svých plánech do budoucna.

Jaroslave, před několika týdny jste začal spolupracovat s Caroline Wozniackou. Vaše původní dohoda s dánskou tenistkou zněla do skončení Wimbledonu. Došlo k jejímu prodloužení?
Byli jsme domluveni na zkušební dobu do skončení Wimbledonu a tou zkouškou jsem nejspíš prošel a teď máme dohodnutou spolupráci do konce sezony.

Jak dlouho by měla Vaše spolupráce trvat?
To se ještě uvidí, ale z mé strany doufám že dlouho, když jsem se rozhodl takto rychle ukončit svoji kariéru. Teď jsme na americké tour a pak bude asijská.

Působíte jako sparing partner Caroline Wozniacké. Dalo by se říci, jaké jsou Vaše povinnosti?
V přípravném období trénujeme různé taktické i herní situace. V tomhle případě je důležité hlavně nekazit a rozpoznat herní situaci, aby to bylo co nejpřesnější k herním zápasovým situacím. Na turnajích se snažím napodobovat herní styl soupeřek, aspoň se o to pokusit, se k nim co nejvíce přiblížit! Kromě toho pak během turnajů zajisťuji Caroline komfort ohledně zapisování na tréninky, vyzvedávání míčů a dalších důležitých věcí.

Jak těžké by bylo napodobit Serenu Williamsovou?
Serenu jsem ještě nezkoušel napodobit, ale myslím si, že to pro mě možná bude nejjednodušší. Serenin herní styl se totiž nejvíce přibližuje tomu mužskému.

Očekávám, že Caroline musí být s Vaší hrou spokojená, je to tak?
Jestli je Caroline spokojená, to se spíš musíte zeptat jí. Já se snažím odvést svoji práci na 100 %, tak spokojena asi je.

Bylo náročné přejít bleskově z mužského tenisu na ženský? Kde vidíte největší rozdíly?
Zase tak těžký přesun z mužského do ženského tenisu není. Třeba v tréninku není velký rozdíl, horši je to v zápasových situacích, tam je ten rozdíl vetší. Ale řekl bych, že žena která ten rozdíl zminimalizuje nejvíce, je úspěšnější. Ženský tenis určitě není tak rychlý jako ten mužsky. Největší změna je samozřejmě v razanci podání!

Jste členem týmu hráčky z elitní desítky žebříčku WTA. Jak se Vám vaše pozice líbí?
Zatím si na tuto pozici ještě zvykám. Přece jen jsem svoji aktivní kariéru skončil teprve nedávno a je to pro mě něco nového. To, že jsem v týmu takové top hráčky jako Caroline, je o to větší závazek, odpovědnost a velká motivace.

Jaký máte s Caroline vztah mimo kurt? V Londýně jste dokonce bydlel v domě s její rodinou.
Vztah máme dobrý, je spíše profesionální. V Londýně jsem s nimi bydlel společně, ale přece jen se držím trošku stranou, aby měli své soukromí.

Polštině jste zatím nepřišel na chuť?
Myslel jsem si, že polština pro mě bude jednoduchá, ale bohužel tomu tak není. Nyní už je to určitě lepší než na začátku, ale dobré to ještě není. Jinak nemáme problém přejít plynule do angličtiny, sice jí nemám perfektní, ale domluvíme se bez problémů.

Jak těžké bylo rozhodnutí, které znamenalo, že budete muset obětovat vlastní kariéru?
Bylo to velice, velice těžké. Nečekal jsem, že budu končit tak brzy, měl jsem to v plánu úplně jinak a ani mě nenapadlo, že by mohla přijít takováto nabídka. Nějaké nabídky sice chodily už předtím, ale odmítal jsem je. Vlastní kariéře už jsem se v poslední době nevěnoval stoprocentně, protože jsem cestoval jako trenér po turnajích s Dominikem Kellovským a pomáhal mu ve vývoji. Jenže pak přišla takováto lukrativní nabídka, musel jsem se rozhodnout velmi rychle a přijal ji.

Nechybí Vám aktivní soupeření na kurtech?
Zápasy mi chybí hodně, i proto si na sparingovou pozici zatím zvykám složitěji.

Plánujete si ještě v budoucnu zahrát nějaké turnaje?
Na další turnaje zatím nebude čas. Ještě se pokusím využít svého zebřičku na kvalifikaci US Open a pak možná zkusím nějaké challengery ve volném týdnu, ale toho času moc nebude.

Vždy se Vám dařilo na turnajích v České republice. Nepředstavíte se někdy alespoň zde?
Pokud bude čas a chuť, tak bych se v Česku představil nejradši. Jenže pokud budu pokračovat s Caroline, což doufám budu, tak toho času moc nebude.

Jaké máte plány do budoucna?
O konkrétních plánech do budoucna jsem ještě nepřemýšlel. Určitě bych se chtěl vrhnout na trenérskou dráhu nebo dělat něco podobného co teďka. Ale aktuálně mám tuhle práci a chci se ji věnovat na 100 %.

Autor: Michal Procházka
Foto: Pavel Lebeda (sport-pics.cz)

855x246px-3

Jan Hernych exkluzivně o svém zranění z Newportu, kariéře či plánech do budoucna

.

Jan Hernych v minulém týdnu dokázal projít z kvalifikace až do čtvrtfinále turnaje ATP 250 v Newportu, kde ho bohužel zastavilo zranění. V exkluzivním rozhovoru pro MY JSME TENIS se šestatřicetiletý tenista rozhovořil právě o americkém turnaji a svém zranění či o své kariéře.

Honzo, v Newportu jste po dvou letech došel až do čtvrtfinále. Jak turnaj zpětně hodnotíte?
Před turnajem bych to určitě hodnotil pozitivně, protože do Newportu se mi ani příliš nechtělo letět. Ve Wimbledonu jsem prohrál hned v prvním kole kvalifikace a ani předtím v Hertogenboschi jsem se nekvalifikoval. Měl jsem tedy smíšené pocity, jestli vůbec mám do Ameriky jezdit kvůli jednomu turnaji, ale teď jsem rád, že jsem tam letěl. Znovu jsem se dostal do hlavní soutěže a přes dva kvalitní hráče postoupil do čtvrtfinále. Ale kvůli zranění je to takové rozpačité.

V přímém přenosu nevypadalo Vaše zranění vůbec dobře. Co se Vám přihodilo?
Natrhnul jsem si postranní vaz a poškodil kloubní pouzdro. Takže jsem měl nějaký výron, ze kterého mi vyndali krev. V současné době to vypadá, že minimálně měsíc budu bez tenisu.

Zdálo se, že se jednalo o jeden nešťastný pohyb. Je to tak?
Ujela mi pravá noha, tu levou jsem bohužel nechal pod sebou a i pravou si nešťastně vpáčil dovnitř, ale ta to naštěstí vydržela. V levé mi něco přeskočilo, porušilo se kloubní pouzdro a napraskl vaz. Ale na druhou stranu jsem měl štěstí, že to neprasklo úplně a není to zranění, které by vyžadovalo operaci, čehož bych se bál.

Dokážete v současné době říci, kdy plánujete návrat na kurty?
Hrozně bych chtěl hrát US Open, ale je otázka jestli to stihnu.

Domácí Advantage Cars Prague Open na Štvanici tedy nepřipadá v úvahu?
Samozřejmě bych si chtěl doma zahrát, ale turnaj začíná již za tři týdny. Řekl bych, že je to nereálné. Sice je to můj nejoblíbenější turnaj, ale musím to brát rozumně.

Vraťme se zpět do Newportu, kde jste již před dvěma roky došel do čtvrtfinále. Čím to je, že se Vám tam takto daří?
Určitě je to specifický turnaj. Dalo by se říci, že ta tráva je tam asi nejméně kvalitní. V Newportu je výhoda, že kromě servisu nemusíte hrát žádné rány, spíše přesně umísťovat balony. Pokud se dostanete na síť a zahrajete volej, který nemá razanci, ale je dobře umístěný, tak to funguje. A to je moje hra, to asi bude ten důvod, proč se mi tam daří. I když za celou kariéru jsem tam hrál jen čtyřikrát, z toho jsem dvakrát nezvládl úvodní zápas a dvakrát došel do čtvrtfinále. Možná je škoda, že jsem tam nejezdil častěji (smích).

V utkání druhého kola jste odehrál opravdu pohledný a nervydrásající zápas s Alejandrem Fallou. Musím říct, že tam byly nějaké šance, které jsme oba nezužitkovali. Alejandro servíroval na zisk prvního setu a nevyužil to. Stejně potom já ve druhém setu nepotvrdil servis na ukončení zápasu. Vždycky jsme to nějak odvrátili. Myslím si, že to byl docela kvalitní zápas, sice to nebylo bezchybné, ale přidalo se k tomu ještě pořádné napětí a mělo to dobrou úroveň. Navíc to pro mě mělo šťastný konec, takže to byl hezký zážitek. Po utkání jsem byl vyčerpaný, ale byla to příjemná únava.

Bylo vidět, že celkově se jednalo o hodně emotivní zápas. Po proměněném matchballu jste padl na kolena a užíval si ovace fanoušků. Byl to skvělý pocit?
To je pravda. Po dvou letech jsem se znovu dostal do čtvrtfinále a předtím se mi příliš nedařilo ani na challengerech. Prohrál jsem spoustu zápasů, z toho dokonce dva nebo tři z matchballů. Tohle byl pro mě takový zlomový zápas, že se mi povedlo vyhrát z odvráceného matchballu, takže jsem si to užíval. A navíc jsem hrál také o účast na US Open. Newport byl totiž poslední turnaj, který jsem měl v plánu před uzavírkou přihlášek a kdybych nic neuhrál, nedostal bych se ani do kvalifikace. Celkově to pro mě byl důležitý zápas a k tomu to bylo emotivní díky postupu do čtvrtfinále.

Všiml jsem si, že v Newportu jste si dokázal získat fanoušky na svoji stranu. To jistě pomohlo, že?
Přesně tak. Byl tam pan doktor Bohdan Pomahač, který je skvělý člověk a potom mi dokonce pomáhal s tím kolenem. Do Newportu dorazil s celou rodinou a společně mi tam fandili a vytvořili skvělou atmosféru, navíc jsme se spřátelili. Pak tam byl také Honza Vacek, který se pohybuje jako trenér na okruhu ATP.

Pan doktor Pomahač je v USA opravdu pojem. Jste rád, že jste ho poznal osobně?
Jsem opravdu rád, že jsem ho poznal osobně. Pan doktor je strašně skromný člověk a navíc je velký fanda do tenisu. Bylo to pro mě příjemné a obohacující setkání.

Ještě jednou se vraťme k nešťastnému čtvrtfinále. Očekávám, že jste cítil šanci na postup.
Určitě to bylo otevřené, řekl bych padesát na padesát, ale nedokážu odhadnout, jak by to pokračovalo. Jsou zápasy, kde si člověk věří méně a kde více. V tomhle případě jsem do toho šel s tím, že jsem si věřil a cítil, že můžu vyhrát. Sock sice od našeho posledního zápasu udělal velký skok a tenisově se posunul dopředu, ale na trávě v Newportu je otevřený skoro každý zápas. Ta šance na postup tam byla, ale bohužel.

V příštím roce se tedy do Newportu znovu vrátíte? Je evidentní, že jste si Rhode Island zamiloval.
Pokud budu zdravý, tak určitě. Už jsem si i říkal, že bych vzal přítelkyni a vyrazili bychom společně. Newport je nádherné místo a samotný turnaj má tradici i atmosféru. Když si půjčíte auto, tak můžete dokonce vyrazit na pláž, je to příjemné místo.

V Newportu se navíc nachází Mezinárodní tenisová síň slávy, navštívil jste ji?
Ano, tam už jsem byl v předešlých letech a hledal jsem české stopy. Samozřejmě tam jsou Jan Kodeš, Karel Koželuh, Jaroslav Drobný, Ivan Lendl nebo Martina Navrátilová a najdete tam jména všech grandslamových vítězů, kterých máme včetně čtyřher docela dost. Je to moc hezké.

Během turnajů probíhají také doprovodné akce. Máte nějaký zajímavý zážitek?
Jeden by byl. Když jsem měl volný den, tak v Newportu byla nějaká akce pro sponzory a šli jsme si zahrát golf, který moc neumím. Já jsem hrál ve flightu s několikanásobným grandslamovým šampionem Stanem Smithem a bylo skvělé zahrát si s tímto legendárním hráčem. Musím říct, že ty tři jamky, které jsem odehrál, než jsem musel skončit kvůli bolesti zad, jsem si užil. Je to příjemný a vtipný pán.

Díky úspěšnému tažení v Newportu jste se znovu vrátil k 180. pozici v žebříčku ATP. Je to pro Vás nová motivace?
Pořád se dívám na grandslamové turnaje. Pokud budu hrát na grandslamech, tak to pro mě má smysl stále hrát. To současné umístění okolo 180. místa je pro mě tedy zajímavé a do té dvoustovky to má nějaký význam. Takže určitě to pro mě je nová energie.

Sezona však nezadržitelně běží dále. Už jste přemýšlel nad programem na následující měsíce?
Už ano. Já mám svoje oblíbené halové turnaje v Itálii, takže pojedu tam a ještě uvidím, jestli zkusím kvalifikaci nějakého podniku ATP. Ortisei je opravdu nádherný turnaj. Nachází se tam krásné lyžařské středisko Valgardena a je to skvěle organizované. K tomu je tam výborný hotel a celkově dobré podmínky pro rodinu, takže tam možná zase vyrazíme společně. Jinak mi tam vyhovuje také povrch a nadmořská výška, protože balony dobře létají. Tyhle turnaje jsou jasné, akorát ještě nevím, jestli se po US Open vrátím na antuku anebo už zůstanu na tvrdém povrchu.

Je vidět, že na okruhu ATP už máte spoustu oblíbených míst.
To je pravda, mám hodně oblíbených míst, kam se rád vracím. Navíc mi to přijde, že většinou jsem hrál dobře na těch místech, kde se mi líbilo. Jakoby to bylo spojené s tím, že když se člověku někde líbí, tak ze sebe vydá víc, chce tam déle zůstat (smích). Pravidelně se mi to stávalo v Indian Wells, protože jsem hrozně nechtěl hrát ten challenger, který se hraje mezi ním a Miami. Mně se totiž strašně líbilo v Indian Wells, ale zase jsem si říkal, že když prohraju, tak bych měl jet na ten challenger. Ale většinou jsem tam hrál dobře, uhrál aspoň jedno kolo a nikam jsem jezdit nemusel. Další nádherný turnaj je v Gstaadu, kde jsem jednou došel z kvalifikace až do čtvrtfinále, což pro mě na antuce byl úspěch. Další je pak samozřejmě Newport. Ale je zajímavé, že jsou to turnaje, které jsem si oblíbil až později. Když jsem hrál v Newportu poprvé, tak jsem si říkal, že už tam nechci nikdy jet. Neviděl jsem totiž to město, ale jen kurty, které nebyly příliš kvalitní. Ale v pozdějším věku už si člověk užije i věci okolo a dokáže využít i tyhle detaily ve svůj prospěch.

Právě jste zmínil švýcarský Gstaad. Evidentně se Vám daří ve vysoké nadmořské výšce. Nechcete v příštím roce vyzkoušet turnaje ATP v Bogotě?
Jak se to vezme. To zase nejsou až tak vysoké nadmořské výšky, třeba ta Bogota je opravdu extrém. Já jsem hrál nejvýše asi v Mexico City, kde to bylo něco přes dva tisíce metrů. V Mexiku jsem byl před dvěma roky a já v téhle velké nadmořské výšce nemůžu pořádně hrát. Ono se tam hraje se speciálními balony a to není nic pro mě, ani nevím, kam to létá. Jsou to beztlakové míče, které jsou normálně v papírové krabici. Celkově bych řekl, že pro ně má cit jen málokdo. Takže už jsem si řekl, že pokud se bude hrát s těmito balony, tak to nemá smysl a nepojedu tam.

Dalo by se tedy říci, jaký je Váš nejoblíbenější turnaj?
To je těžké. Mám totiž rád také Hertogenbosch, kde jsem dosáhl svých největších úspěchů postupem do semifinále a finále. Ale vybrat jeden turnaj je složité. Z grandslamů je pro mě nejoblíbenější Australian Open, kde je spolu s Wimbledonem nejlepší atmosféra. Nádherný je ten zmíněný turnaj v Indian Wells, který se ještě změnil k lepšímu, ale už jsem tam dlouho nebyl, to mě mrzí. Gstaad je krásné místo. Nebo třeba také další travnatý turnaj v Halle, ta zelená asi uklidňuje. Jinak samozřejmě také domácí Prague Open, kde k tomu má člověk speciální vztah.

Zdá se, že na příští roky před sebou máte ještě řadu míst, kam můžete společně s rodinou vyrazit a bojovat o cenné úspěchy.
To by bylo skvělé. Děti už navíc budou větší, takže je budeme moct dát k babičce a vyrazit společně s přítelkyní. Když někam jedeme společně s rodinou na turnaj, tak to zatím je na úkor tenisu. Synovi jsou tři a půl roku, to by už šlo, ale holčička je ještě malinká. Tam jsou pak problémy třeba se spaním. Pokud dovolí zdraví a bude výkonnost aspoň na ty kvalifikace grandslamů, tak bych chtěl hrát určitě.

Očekávám, že rodina pro Vás musí být skvělé odreagování, je to tak?
Děti jsou skvělé. Na ten tenis to není, ale jinak jsou perfektní. Je to takové, že člověka táhnou domů. Člověk by měl třeba dělat pro tenis více, ale to by bylo na úkor rodiny. Už mám věk na to, abych to dokázal rozdělit.

Vzít s sebou celou rodinu na turnaj asi není zrovna jednoduché, že?
Problém je v tom, že cesty jsou hodně náročné. Uvidíme, jak to bude vypadat, až budou starší. Teďka to totiž není složité jen pro mě, ale také pro přítelkyni. Takže jsme sice spolu, ale po tom týdnu jsme zralí na dovolenou.

V současné době se ukazuje, že hráči ve Vašem věku dokáží na okruhu ATP stále předvádět skvělé výkony. Co na to říkáte?
Ivo Karlovič je stejný ročník jako já a pohybuje se okolo dvacátého místa v žebříčku ATP. Podobné hráče opravdu obdivuji, jsou to neuvěřitelní profesionálové a musí strašně makat a hledat motivaci, aby se na těchto pozicích udrželi. Musím říct, že je to obdivuhodné a je vidět, že každý tenista má něco specifického, co mu pomáhá držet se s těmi mladými.

Ani pro Vás tedy věk není překážkou?
Na jednu stranu to je překážka, ale na druhou stranu je člověk zkušenější a dokáže si pomoci právě zkušenostmi. Ale co se týče nervozity, tak to je pořád stejné. Nefunguje to tak, že by si člověk řekl, tak to už mám za sebou, budu v klidu. Nevím tedy, jak to mají ostatní, ale mně se to pořád nedaří hodit za hlavu.

Před nedávnem jste oslavil šestatřicáté narozeniny. Jak dlouho ještě plánujete vydržet v roli aktivního hráče?
Určitě co nejdéle to půjde. Nedávám si žádný přesný termín, ale chtěl bych hrát, dokud budu zdravý a půjde to.

Motivace Vám nechybí. Jaké jsou tedy Vaše cíle?
Tím cílem pořád je dostávat se na grandslamy a turnaje ATP. Letos mi to bohužel párkrát těsně nevyšlo. Třeba v Dubaji jsem prohrál ve finále kvalifikace s Ilhanem a to byl zápas, kde jsem mohl vyhrát. Tam mě to mrzí, protože jsem mohl udělat nějaký výsledek. Stejné to bylo s Lindellem v Paříži, také hrozná škoda. To jsou ty zápasy, kde člověk musí předvést něco navíc a já jsem hrál ten standard a to bylo málo. To jsou pak ty momenty, které dělají bodově i finančně velký rozdíl.

V kvalifikacích se často střetávají zkušení hráči jako jste třeba vy a nastupující generace. Jaké to je?
Je to těžké, když na kurt nastoupí nějaký mladý nabuzený hráč, který je třeba o deset let mladší než vy. Třeba na rychlých površích jako je tráva, to může být výhoda, tam je to o zkušenostech. Ale na antuce je to něco jiného, tam je hlavní fyzická připravenost, jinak nemáte šanci na pořádný výsledek.

A přemýšlel jste už nad tím, co budete dělat po skončení kariéry?
Určitě bych se rád dále pohyboval okolo tenisu, ale ještě nemám přesnou představu. Nejradši bych zůstal u kurtu, to by mě asi naplňovalo nejvíce.

Takže by Vás lákalo stát se trenérem profesionálních hráčů?
To je ten problém. Chtěl bych trochu zvolnit v cestování, což se úplně neslučuje s tréninkem nějakého profesionálního hráče, ale v tom si musí člověk později určit priority.

Ve světe ženského tenisu se již pohybují Vaši nedávní soupeři Ivo Minář a Jaroslav Pospíšil.
Ti to vzali hopem. Ivo je o pět let mladší než já a Jarda je přibližně stejně starý jako já, tam to přišlo jako rána z čistého nebe. Ale Ivo s Kristýnou už nějakou dobu spolupracuje a řekl bych, že se jim daří. Teďka jsem je viděl ve Wimbledonu, kde Kristýna postoupila do 3. kola a hrála hodně slušně. Ona je také skvělá holka, tak snad se jí bude dařit.

Vám osobně by angažmá na okruhu WTA vyhovovalo?
Člověk si asi musí nejprve zvyknout na ten rozdíl. Ono je to u každého sice jiné, ale u holek bude rozdílný trénink, než je tomu u nás. Abych řekl pravdu, tak radši bych se dál pohyboval u mužského tenisu, ale strašně by záleželo na tom, o koho přesně by se jednalo.

Trenéři se u ženského tenisu navíc musí obrnit trpělivostí.
To je pravda (smích). Říká se, že je to trochu náročnější na nervy.

Za celou redakci www.myjsmetenis.cz Vám děkuji za dnešní rozhovor a přeji brzké uzdravení a řadu dalších úspěchů na kurtech i mimo ně!

Autor: Michal Procházka
Foto: Pavel Lebeda (sport-pics.cz)

bannerMJT

Kristýna Plíšková exkluzivně o letošním Wimbledonu a vztahu se sestrou Karolínou

.

Třiadvacetiletá Kristýna Plíšková zažila na letošním Wimbledonu svůj životní grandslamový turnaj, když došla až do 3. kola a v žebříčku WTA se znovu přiblížila první stovce. V exkluzivním rozhovoru pro MY JSME TENIS se pak rozhovořila nejen o slavném turnaji, ale také o svém volném čase či vztahu se sestrou Karolínou. V tomto rozhovoru se tedy dozvíte také o tom, jak sestry Plíškovy společně nakupují či rybaří.

Kristýno, na Wimbledonu jste došla až do 3. kola, jak turnaj zpětně hodnotíte?
Samozřejmě kladně. Na začátku to dlouho vypadalo, že budu muset do kvalifikace, protože jsem byla druhá pod čarou. Takže jsem přeci jen počítala s kvalifikací, kde by ty tři kola byla opravdu těžká. Do Londýna jsem tedy jela s tím, že když se kvalifikuju, bude to relativně úspěch. Ale nakonec jsem se dostala přímo do hlavní soutěže a dopadlo to neskutečně.

Začněme postupně. V prvním kole jste po hodně dramatickém průběhu vyřadila Terezu Smitkovou.
To bylo hodně velké drama (smích). Bylo to hodně náročné na psychiku, protože jsme obě byly nervózní. Tereza totiž obhajovala hodně bodů a já chtěla také vyhrát, protože trávu i Wimbledon mám ráda. Celkově to bylo dost těžké.

Pak přišlo druhé kolo a souboj proti Světlaně Kuzněcovové, kde jste se představila na druhém největším dvorci.
Tam jsem opravdu nechtěla. Původně jsem měla jít hrát na nějaký menší kurt, pak mě chtěli poslat na kurt číslo dva. Ale patnáct minut před začátkem se to najednou změnilo a řekli mi, že jdu na jedničku, což už je skoro jako centr. Moc jsem tam nechtěla, ale dopadlo to dobře. Nakonec je to lepší, než kdybych vyhrála někde na menším dvorci. Byl to skvělý pocit. Na těch velkých kurtech je to něco jiného. Celkově je to lepší prostředí a k tomu ještě hodně diváků, je to příjemnější.

V dalším kole jste narazila na Monicu Niculescuovou a odešla poražena ve dvou setech.
Na třetí kolo to byl celkem dobrý los, klidně jsem mohla narazit na nějakou hráčku z první desítky, ale ona je na trávě velmi nepříjemná. Balony od ní vůbec nevyskočí a hrát proti ní stojí hodně sil. Celou dobu jsem se musela neustále soustředit. Ve druhém setu jsem na ní našla cestu, když jsem měla pět setballů, ale nevyužila jsem je. Třetí set by mohl být úplně jiný, takže je škoda, že jsem to do něj nedotáhla.

Niculescuová je známa svoji velmi nepříjemnou hrou a na trávě to muselo být hodně náročné, že?
Ano, nevyzpytatelné odskoky a její čopy, to byla vražedná kombinace. Ke všemu jsem ještě trochu cítila sval na noze, takže to stálo hodně sil. Ona navíc dokáže skoro všechno vrátit. Já jsem se dívala na záznam a ona za set udělala jen pět chyb, kdy mi něco dala zadarmo. To když hrajete proti útočným tenistkám, tak ty dají více chyb a hraje se jinak. Tady jsem si musela všechno uhrát sama.

A jak jste si celkově užila Londýn?
Užila jsem si to hezky, dohromady jsem tam vlastně byla čtrnáct dní. V tom prvním týdnu jsem počítala s tou kvalifikací, takže tam byla nervozita, chtěla jsem hrát tu hlavní soutěž. Nejdříve jsme tedy byli tři dny v Roehamptonu a pak už přímo v All England Clubu. Určitě bylo výborné, že jsem měla týden času na přípravu a na všechno si mohla zvyknout.

V Londýně jste sice měla dost náročný program, ale stihla jste se podívat do centra?
Se ségrou jsme ve městě byly jeden den na nákupech, jinak nebylo moc času. Ono když člověk trénuje a pak má odpoledne volno, tak stejně není nálada na chození po městě. Jeden den jsme si ale vyrazily a něco nakoupily, taky jsem potřebovala nějaké šaty na party WTA.

Takže jste se za dobré výkony odměnila už s předstihem?
Ano a ještě po turnaji jsem si dala další odměnu, radši si je dávám průběžně (smích).

Nemusela jste si tedy na cestu do Prahy opatřit další zavazadlo?
To zase ne, vešlo se to celkem v klidu. Až tolik věcí jsem si nekoupila, bohužel nebyl čas. Nejvíc jsem nakoupila asi ručníky a podobné suvenýry, toho jsem domů vezla opravdu hodně. Ale z města jsem měla jen pár věcí.

Zmínila jste party WTA, která proběhla před začátkem turnaje. Jak se Vám líbila?
Je to hezké. Organizátoři nás namalují a připraví na večer, je to zajímavá zkušenost. Ale ta party sama o sobě mi nic moc neříká. Je tam jídlo a pití, tak něco ochutnáte. My jsme šly asi za hodinu domů, nebyl tam žádný extra program nebo něco podobného. Ono to možná začne žít až později, ale to jsme tam už nechtěly být.

Na party jste vyrazila společně s Karolínou, nenastala hádka o oblečení?
Výjimečně ne. Ale počkejte... (smích). No myslím, že ne. My jsme totiž nakupovaly více variant a nějak jsme se docela dohodly.

V tomhle případě máte tedy výhodu, že můžete využívat dvojnásobný šatník.
Přesně, máme všechno dohromady. Občas tam jsou nějaké věci, které si nepůjčujeme nebo se jedna z nás urazí a musíme to za něco vyměnit. Ale už se to trochu lepší.

A jak poznáte, že určité věci si půjčit nemůžete?
Já třeba vím, že Karolína má nějakou kabelku, kterou si nemůžu půjčit nebo něco jiného, co má fakt ráda, nějaké džíny. To bych si asi fakt nedovolila, maximálně se třeba zeptám a řekne mi, že opravdu ne.

V Praze bydlíte společně s Karolínou, dalo by se říci, kdo je doma šéf?
Asi nikdo, my jsme obě šéfky. Ono se to střídá. Když mamka přijede, tak nám vždycky pomůže vyprat nebo vyžehlit, to moc nestíháme.

S Karolínou vypadáte téměř identicky. Využívaly jste toho někdy?
Moc ne. Někdy ze začátku nás to ani nenapadlo, že by třeba jedna šla za tu druhou do školy nebo tak něco. Navíc já jsem levačka a ségra pravačka, takže je to hnedka poznat při tenise nebo při psaní. Občas jsme jedna za druhou braly telefony, to nás nepozná nikdo po hlase. Ale jinak jsme se nevyměnily skoro nikdy.

Na konci loňského roku jste se sestrou dostaly auto od BMW CarTec Praha, jak to vypadá s Vaším řidičským průkazem?
Slíbila jsem si, že až budu po téhle sezoně třeba měsíc v Praze, tak v zimě nebo na podzim začnu, abych ten řidičák už měla. Asi nebudu jezdit nikam extra daleko, ale aspoň na tu cestu z Letňan na Spartu. Tohle je opravdu hrozné. Jezdíme buď taxíkem, s mamkou, Ivem Minářem nebo někým jiným. Je to složité. Strašně by nám to pomohlo, vždyť ta cesta autem zabere jenom deset minut.

Tak teď už musíte předsevzetí splnit, když jste to oznámila veřejně.
No já už to říkám dlouho, řekla bych, že několikátý rok. Už to musím udělat. Neříkám, že budu nějak moc jezdit, ale řidičák chci mít.

Wimbledon už je minulostí, dopřála jste si po jeho skončení zasloužený odpočinek?
Dopřála jsem si asi šest dní volno a teď jsem od neděle opět v tréninku.

Jak jste relaxovala před dalšími těžkými zápasy?
Byla jsem v Benátkách, takže jsem se opalovala u bazénu a to bylo asi všechno.

Vyrazila jste tedy prozkoumat krásy italského města?
Do města jsem vyrazila asi dvakrát, ale bylo tam strašně lidí a to moc nemusím, protože mezi lidmi jsem skoro pořád. Radši jsem byla na hotelu, kde nebylo příliš lidí a byl tam hezký klid. Ve městě je velký chaos a ani nakupovat se mi nechtělo, což je divné. To už se mnou bylo hodně vážné.

Společně se sestrou rády rybaříte, nezkusila jste své štěstí také v Benátkách?
Tam jsem nevyrazila. Ale pak jsem jela ještě na jeden den k tátovi, který má takový malý rybníček, tak jsem chytala. Chytila jsem dvě asi pěticentimetrové ryby a pak jednu trochu větší, skvělý úspěch.

Karolína v našem rozhovoru říkala, že ráda relaxuje v přírodě. Máte to stejné?
Já taky. V přírodě je to skvělé, úplně jiný odpočinek. Je tam klid a dodá to energii. Třeba zrovna ty ryby a nebo u rodičů, tam si odpočineme asi nejvíc.

V areálu Sparty Vás můžeme občas vidět v doprovodu nejmladší sestry. To pro Vás musí být také skvělý odpočinek.
My jí moc často nevídáme, protože je v Lounech s tátou, ale občas přijedou sem a nebo my jedeme tam. Ono teďka během těch turnajů je to těžké, ale zrovna dneska se na nás přijede podívat, tak se už strašně těším. Já jí vždycky kupuju nějaké oblečení, je to super. Teďka už od nás dostala plnou tašku věcí z Londýna.

Vraťme se zpět k tenisu. Jaký program Vás čeká v příštích týdnech?
S přípravou na beton jsem začala už v neděli a ve čtvrtek odlétám do Istanbulu a pak letím do Baku. Potom budu mít čtrnáct dnů přípravy v Praze a na to už naváže Amerika.

A jak vidíte Vaše šance na US Open?
Doufám, že vyjde hlavní soutěž. Oproti té kvalifikaci je to velká úleva. Teďka jsem na 110. místě, takže to bude těsné. Na Wimbledonu jsem byla 111. nebo 112., asi to zase bude podobné. Ono záleží ještě na tom, jestli si někdo vezme chráněný žebříček a tak dále.

Zmínila jste turnaj WTA v ázerbajdžánském Baku. Nebojíte se této lokality?
Nebojím se. Už jsem tam byla a je to v pohodě. Hotel je opravdu luxusní a centrum u moře je fakt pěkné.

Celkově je vidět, že z cestování rozhodně nemáte strach. V letošním roce jste strávila několik týdnů v Japonsku. Jak se Vám tam líbilo?
Byla jsem tam tři týdny. Ty turnaje v téhle lokalitě jsou trochu slabší. Já jsem tam jela vyloženě jenom kvůli tomu, abych nahrála nějaké body. Nakonec to dopadlo dobře a v Japonsku jsem něco uhrála, takže jsem ráda. Na druhou stranu to bylo hodně dlouhé, protože jsou to akce ITF, takže tam nebylo moc holek z Evropy.

Je jasné, že mezi tenistkami máte nejblíže ke své sestře, ale najdou se i jiné kamarádky?
Vyloženě kamarádky se kterýma bych si říkala nějaká tajemství nemám, ale s pár holkama si občas napíšeme nebo zajdeme na večeři. Tam se potom už chodí na večeře taky společně, protože je to dlouhé být pořád jenom s trenérem.

V současné době je Vaším trenérem Ivo Minář, jak tuto spolupráci hodnotíte?
S Ivem je to dobrá spolupráce a hodně mi pomohl. Celkově mi věří a já věřím jemu a to je základ, takže to funguje.

V čem vidíte hlavní přínos Iva Mináře?
Velká výhoda je, že když s ním hraju, tak hraje strašně dobře, vůbec nekazí a doběhne spoustu míčů. Pořád hrajeme spolu a víceméně nikoho nepotřebuju. Ivoš může hrát rychle i servírovat, takže když jdu hrát proti holkám, je to pro mě úleva. Ivoš doběhne tolik věcí, to jste neviděl.

Na grandslamových turnajích je zajímavou akcí smíšená čtyřhra, nechtěla byste si ji někdy také zahrát?
S Ivem bych si klidně zahrála, ale musím se ještě hodně posunout, aby mi dali nějakou kartu. Teďka bych se tam ani nedostala, jedině že bych si vybrala někoho z první desítky, ale nevím koho. Jednou bych si jí určitě chtěla zahrát, ale je to celkem náročné hrát dvouhru, čtyřhru a ještě mix. To pak nejde úplně skloubit.

A s někým z aktivních tenistů byste si zahrát nechtěla?
Po nikom netoužím. Nemám žádného oblíbence, se kterým bych chtěla hrát, ale když mě někdo osloví, tak budu přemýšlet.

Kdyby se ozval třeba Rafael Nadal, tak popřemýšlíte?
Zvážila bych to, ale já mu určitě psát nebudu (smích).

A jaké máte cíle pro zbytek letošní sezony?
Bude záležet na tom, jestli se třeba dostanu do hlavní soutěže US Open. Do konce roku už neobhajuji skoro žádné body, takže bych se měla udržet nejhůře okolo toho 110. místa, ale chtěla bych co nejvýše. Nechci říkat nějaké velké cíle, ale prosadit se do první stovky by bylo ideální.

Dlouhodobější cíle vidíte jak?
Teďka je to zatím ta elitní stovka, potom padesátka a postupně třeba pozice, abych byla nasazovaná na grandslamech.

Grandslamový titul zatím ve Vašich cílech není?
Tak to ještě nevidím, to zase až za pár let.

Karolína se aktuálně nachází na 12. pozici v žebříčku WTA. Je pro Vás motivací dotáhnout se ke své sestře?
Určitě by to bylo hezké, kdybychom obě byly třeba v první dvacítce. Myslím si, že to není nic nereálného, takže uvidíme. Není to pro mě úplně prvořadá motivace, ale bylo by to hezké pro všechny, hlavně pro rodiče.

Jak v současné době vlastně vnímáte Vaše případné vzájemné zápasy?
Pořád to není příjemné. Kdybych třeba teďka na Wimbledonu zjistila, že hraju proti Karolíně, tak by to nebylo příjemné ani pro jednu z nás. Ale musíme počítat s tím, že se to asi ještě někdy stane. Vždycky to musíme nějak zkousnout, ale naštěstí se to nestává často. Naposledy jsme proti sobě hrály v roce 2013 na trávě v Eastbourne, kde jsem vyhrála já. Rodiče ty naše zápasy vůbec nesledují a vědí, že pak bude jedna z nás smutná. Ono je to takové divné, protože ani nehrajeme přesně svojí hru, přece nechci Karolínu porazit 12:0 (smích).

Děkuji Vám za dnešní rozhovor a přeji hodně štěstí a úspěchů do zbývající části letošní sezony!

Autor: Michal Procházka
Foto: Pavel Lebeda (sport-pics.cz)

855x246px-2 2

Karol Kučera o Martinu Kližanovi, Norbertu Gombosovi a budoucnosti slovenského tenisu

.

Karol Kučera to v minulosti dotáhl až na šestou pozici v žebříčku ATP a oprávněně tak patří mezi nejlepší tenisty historie slovenského tenisu. Po skončení své aktivní kariéry navíc neopustil tenisový svět, když se přesunul do role trenéra. V tomto exkluzivním rozhovoru pro MY JSME TENIS se pak rozhovořil o svých svěřencích či vztahu k České republice.

Karole, Vaši bohatou kariéru jste uzavřel před deseti lety. Chybí Vám profesionální tenis?
Jenom deset? Přiznám se, že občas se probudím ze snu, že jsem byl někde na turnaji a někdy se to ještě vrací, že jsem udělal nějaký comeback. Ale když se vzbudím, tak mě ta realita vrátí zpátky na zem. Už je to opravdu zmíněných deset let a tělo bohužel není natolik fit, abych byl schopen podat výkon na dobré úrovni.

Nelákalo by Vás tedy vrátit se znovu na kurt? Takový Thomas Muster ještě nedávno objížděl challengerové turnaje.
Já jsem Thomase na několika challengerech potkal, když jsem začínal objíždět turnaje s Martinem Kližanem a ptal jsem se ho, jestli mu náhodou nepřeskočilo. Thomas mi říkal, že vlastně neví, co má dělat a tenis ho prostě baví. Já přiznávám, že mě to občas také napadne a někdy změřím své síly s Gombosem nebo Kovalíkem. Kromě toho působím také jako trenér u našeho daviscupového týmu a dokážu reálně odhadnout své schopnosti. Ale moje euforie většinou ztroskotá na tom, že kondičně to nestíhám, sice celkem slušně odehraji první set, ale potom už jde ten výkon o padesát procent dolů a nedovedu si to moc představit. Ani nevím, jestli by mělo význam, kdybych nějaký zápas vyhrál, protože druhý den bych byl tak zničený, že bych se nebyl schopen připravit. Tělo už prostě ve čtyřicítce neslouží tak jako v minulosti. Samozřejmě jsou výjimky jako třeba Tommy Haas nebo Radek Štěpánek, který se svými zraněními bojuje jako lev, ale toho já už asi nejsem schopen.

Myslíte, že tenis udělal za posledních deset let významný krok kupředu?
Neřekl bych, že s touto generací bych nedokázal držet krok, to určitě ne. Ale takový ten průměr se zlepšuje, je tam více těch solidních hráčů. Dalo by se říci, že ta první dvacítka je odskočená, ale potom už je skoro jedno, jestli jste třicátý nebo stý hráč žebříčku. Kvalita se celkově zvyšuje, což platí dokonce pro challengery. Hráči mezi stým a dvoustým místem jsou totiž v těsném závěsu za elitní stovkou, takže jim chybí opravdu málo, aby se dostali výš. To je tedy sto hráčů, kteří klepou na dveře mezi elitu. Myslím si, že dnes je více těch solidních hráčů než před deseti nebo patnácti lety.

Nyní bych přešel k Vaší trenérské kariéře. Vašim prvním svěřencem byl Martin Kližan. Jak dlouho po skončení kariéry jste s ním začal trénovat?
S Martinem jsem začal spolupracovat asi čtyři nebo pět roků po ukončení mé kariéry. Nejdříve jsem si dopřál pauzu a jen trochu pomáhal třeba dětem nebo u Davis Cupu, takže jsem byl stále v kontaktu a ty první roky dokonce hrával ještě ligu. Tak nějak setrvačně jsem tedy ještě hrál a pak už jsem se začal více věnovat koučování.

Co říkáte na to, že Martin to v žebříčku ATP již dotáhl do elitní třicítky?
Myslím si, že Martin se stále zlepšuje, což je super, protože když se to zastaví, tak je těžké posouvat se dále. Ale u něho se dá říci, že se stále mírně zlepšuje. Jeho herní potencionál je však podle mě ještě výše, ale je otázka, jak toho dokáže využít. U něj je trošku problém, že mu občas uletí hlava, takže je schopný zahrát úplně skvělý týden a pak zase odejde. Na druhou stranu měl i trochu smůlu se zraněními, ono je to opravdu těžké. Dostat se na úplný vrchol je na hranici zdraví. Pro některé hráče to samozřejmě neplatí, ale je vidět, že třeba Del Potro a Soderling to nevydrželi. Udržet se ve špičce je prostě náročné.

Myslíte si, že by se Martin tedy mohl dostat ještě výše?
Na tohle mám takovou teorii. Když se mě lidé ptají, jestli je nějaký hráč schopen jít dále, tak určitě je schopen, ale je potřeba udělat ten první krok dopředu. Až udělám první krok, můžu udělat druhý a postupně další. Vyžaduje to trpělivost a práci po malých krůčcích a hlavně nedělat kroky zpět.

A aktuálně tedy spolupracujete s Norbertem Gombosem?
Já vlastně působím v našem Národním tenisovém centru, kde už rok a půl pracuji pro svaz. Nejdříve jsem začínal s Kovalíkem a Horanským a po pár měsících nakonec zůstal jen první jmenovaný. Ale samozřejmě u nás pomáhám i dalším hráčům, kteří hrávají třeba turnaje kategorie Futures či juniorské akce ITF. A teďka je to první týden, kdy pomáhám jako kouč Norbertovi. Už v minulém roce jsem s Norbertem byl na pár turnajích, ale to ho měl ještě na starosti Boris Borgula a teď jsme začali spolupracovat intenzivněji.

První společný týden a ihned titul pro vítěze. To je dobrý začátek, že?
Je to slušný začátek. Noro se v poslední době potýkal s dlouhou sérií nešťastných zápasů a byl v takovém začarovaném kruhu. Z mého pohledu bylo potřeba jen trochu učesat pár věcí a pokusit se ho trochu pozitivně naladit. Takže pro Nora je to zatím spíše psychická změna. Ale samozřejmě bylo potřeba opravit i nějaké drobnosti ve hře a jsem moc rád, že se mu to podařilo. Ty první zápasy v Praze byly opravdu těžké a dost to korespondovalo s těmi posledními prohrami, bylo to na vlásku a klidně mohl prohrát. Ale podle mě se Noro zápas od zápasu zlepšuje a v závěrečných kolech Sparta Prague Open podal velmi slušné výkony.

Nemyslíte si, že mu mohly pomoci právě Vaše rady? V minulosti jste byl skvělým hráčem a určitě dokážete dost pomoci.
Je asi příjemné, když nastane nějaké taková změna a nebo slyší třeba trochu jiné rady. Ale řekl bych, že Noro byl takové nevyladěné rádio, které bylo potřeba trochu doladit. Nora znám už celkem dlouho i díky Davis Cupu a už v letošním roce jsem s ním byl na turnaji. Ale určitě je to jiné, pokud má člověk možnost usměrňovat hráče čtyřiadvacet hodin v kuse. Teď je to jen takové chvilkové. Budu rád, pokud on si ty rady vezme. Norbert je strašně poctivý hráč, který se snaží akceptovat rady trenéra skoro až moc. Někdy by bylo lepší vložit do rozhodování svoji hlavu a udělat rozhodnutí sám. Takže je třeba pracovat na těchto drobnostech, ale určitě si myslím, že má na to, aby byl v elitní stovce.

Na čem by podle Vás tedy měl Norbert nejvíce zapracovat?
Jsou to drobnosti, které je potřeba uhladit. Můžeme začít rovnou u servisu a skončit třeba u kraťasů nebo u smeče, kdy v zápase s Coppejansem jednu úplně zbytečně pokazil. Celkově jsou to takové drobné zkušenosti, které je potřeba mu předat a sám by se nad nimi měl zamyslet. Noro si někdy místo té jednodušší cesty bohužel zvolí tu složitější. V některých úderech ho musím brzdit, protože podle mě měl hru lehce přepálenou a hodně kazil. Teď se to snažím trochu zjemnit a zpřesnit. On si dost nevěřil, aby vůbec chodil na síť, ale já tam vidím potenciál, že může dopředu chodit, protože je vysoký a dost toho vychytá. Dneska už má poměrně slušný volej, jen se na síti ještě pořádně neorientuje. Ale je potřeba přijít s nějakými variantami hry, které soupeře znejistí.

V minulosti jste vedl Martina Kližana, který to dotáhl vysoko. Nyní spolupracujete s Norbertem Gombosem a je možné, že se mu podaří to stejné. Jak tedy vidíte budoucnost slovenského tenisu?
Naštěstí máme docela hodně šikovných hráčů, což je úspěch, vzhledem k tomu, jak jsme malá země. Dokážeme vychovat slušné tenisty, takže to vidím pozitivně. Sice nemáme žádné druhé Federery, ale jsou to hráči, se kterými se dá pracovat. Třeba Martin Kližan za mnou přišel, když byl někde okolo třístého místa a říkal, že asi chce skončit s tenisem, protože neví, co dále. Tehdy nebyl žádný zázrak, ale měl některé vlastnosti, které byly vynikající. Já si myslím, že když se člověk práci věnuje dlouhodobě, tak po dvou letech je možné říci, jestli je hráč schopen jít dopředu nebo ne. Ale opravdu to chce se tomu hráči věnovat dva roky a zkusit vytáhnout jeho dobré stránky a odstraňovat chyby. Nějaký materiál doma máme a k tomu dobrý tým trenérů, takže je u nás skvělá atmosféra. Do našeho Národního tenisového centra jezdí trénovat také zahraniční hráči jako Stachovský, Ignatik, Marchenko, Podlipnik-Castillo a občas se ukáží i nějací hráči z Čech. Jsem rád, když ostatní vidí, že se u nás kvalitně trénuje a k tomu mohou hráči poměřovat své síly.

Zároveň pracujete také ve slovenském daviscupovém týmu. Jak vidíte šance vašeho celku v této slavné soutěži?
V Davis Cupu je to teďka složitější. Dříve jsme byli silnější generace, když jsem ještě hrál já, Dominik Hrbatý, Ján Krošlák, Michal Mertiňák nebo Karol Beck. Společně jsme se pohybovali dlouhodobě ve stovce a vytvořili poměrně slušný tým, který stačil na Světovou skupinu. Nyní se snažíme o něco podobného i s novou generací, ale ta kvalita nám ještě chybí. Martin Kližan se stále zlepšuje, ale ještě bychom potřebovali, aby Noro vkročil do stovky a byl jistější. Ve čtyřhře je škoda, že dobře to nevypadá s Mertiňákem, který byl zraněný. Igor Zelenay už chtěl skončit s tenisem, ale nakonec zabojoval a teď s Kowalczykem podávají už třetí turnaj po sobě velmi dobré výkony. Takže jsem rád, že se drží a máme nějaké želízko i v té čtyřhře, i když je to už starší hráč. Potřebujeme mladší hráče, ale přijde mi to stále těžší a těžší. Uvidíme, jak to půjde, ale bylo by fajn mít alespoň dva kvalitní hráče a jednoho deblistu.

Zrovna sedíme v areálu TK Sparta Praha. Jak často se podíváte do České republiky?
Když jsou nějaké turnaje (úsměv). Nedávno jsem byl v Prostějově, kde jsme ještě před finále hráli jednu exhibici. V těchto případech se tedy dostanu do České republiky. K tomu mám ještě v Praze sestru a můj synovec hraje fotbal za Spartu, takže jsme strašně šťastní, že tady může hrát. Je to šikovný chlapec, je mu patnáct let, tak uvidíme, kam to dotáhne.

A co Váš vztah k našemu hlavnímu městu?
Na Prahu mám krásné vzpomínky, protože jsem tu dva roky trénoval pod Láďou Zedníkem a v jednom týmu jsme trénovali také s Bohdanem Ulihrachem. Mám tady hodně přátel, ale takhle na turnaji je to těžké. Na Sparta Prague Open jsem měl dva hráče, tak to nebyla šance na cokoliv. Jako první jsem přišel na kurty a odcházel jako poslední. Až o semifinálový den byla konečně šance vyrazit na večeři do města.

Na závěr bych se Vás zeptal, jak se Vám vlastně líbí areál tenisové Sparty?
Tento areál vám závidím, protože je neskutečný. Mám na něj krásné vzpomínky z doby, kdy jsem tady ještě hrával žákovské turnaje a do dneška si pamatuji, že tady na tom centrálním kurtu jsem prohrával 0:6 0:4 a ještě se mi to podařilo otočit, takže se mi to zpětně vybavuje. Je to krásný a tradiční areál, který je nově zrekonstruovaný a kurty jsou ve výborném stavu. K tomu ta vrba je neskutečná, to je prostě unikát. Jinak se mi líbí, že na Spartě je hodně kurtů s tvrdým povrchem, což je super, protože děti mohou hrát více právě na tom hardě. My všichni jsme vychovaní na antuce, ale trend je takový, že tu antukovou sezonu máte pro ty elitní hráče pouze na pár měsíců a jinak se hraje na rychlejších površích. Takže to je skvělé a já sám se snažím podobně působit také na děti u nás.

Děkuji Vám za tento rozhovor a přeji mnoho úspěchů v profesionálním i osobním životě!

Autor: Michal Procházka
Foto: Pavel Lebeda (sport-pics.cz)

855x246px-3

Rozhovor se Stephanem Cretoisem o Praze a jeho kariéře turnajového supervisora

.

Při turnaji nenápadný, ale pro organizaci a hladký průběh celého podniku zcela klíčový člověk. Je to on, kdo dohlíží na dodržování nastavených pravidel a při jejich porušení právě on rozhoduje o dalším řešení. Francouz Stephane Cretois se pravidelně zúčastňuje turnajů v Praze jako jejich supervisor a výjimkou nebyl ani Sparta Prague Open 2015. Co si myslí o samotném turnaji, v čem všem spočívá jeho práce nebo jak se časově náročná pozice dá skloubit s rodinným životem, se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Stephane, právě jsme na turnaji v Praze. Jaký je váš vztah k České republice?
Tak to už je celkem dlouhá historie. Poprvé jsem tu snad byl v roce 2000, pak po dvou letech na turnaji v Prostějově a poté už každoročně. A popravdě Českou republiku nemám rád, já jí totiž miluju. Je to nádherné místo, jsou tu skvělí lidé a dobrá kultura. Na turnajích vše perfektně funguje, je tu výborná organizace a velice dobře se tady pracuje.

Měl jste možnost navštívit i další města kromě Prostějova a Prahy?
Ano, kromě těch dvou jsem byl ještě v Ostravě, a to jak na challengeru, tak i na Fed Cupu.

Máte mimo práci čas si zajít například do centra Prahy?
Centrum Prahy mám velmi rád. Preferuji ale jeho návštěvu spíše dříve v roce, kdy tam není tolik turistů. Nicméně mám jej rád i přes to, že nejsem úplně turistický typ, který by se při každém turnaji vehementně hnal za prohlídkou města.

A jak jste na tom s českým jídlem?
To je další věc, co na České republice miluji. Především jsem si oblíbil pečenou kachnu a také vepřové koleno, to jsou skutečně excelentní věci. Velmi rád si k tomu dám knedlíky a vlastně bych asi neměl pokračovat, protože seznam mých oblíbených českých jídel je velice dlouhý.

České pivo Vám také chutná?
Ohromně. Nicméně si jej můžu dopřát až mimo pracovní zápřah a ani tak moc velký pijan nejsem. Ale co jsem měl možnost ochutnat, rozhodně je české pivo jedno z nejlepších na světě.

Na tomto turnaji jste v pozici supervisora. Jak se vám Sparta Prague Open líbí?
Vlastně jsme tu na turnaji ve dvou, co se týče supervisorů ATP. Oba, myslím si, máme podobný názor. Turnaj je velice povedený, organizačně vše šlape na výbornou a nemusíme řešit žádný zásadní problém. V tomhle je pak práce supervisora o mnoho jednodušší. V týdnu se tady dokonce zastavil jeden z manažerů ATP, který přijel navštívit některé hráče a také říkal, že je velmi překvapen celkovou kvalitou turnaje.Na Češích je vidět, že mají tenis rádi a kultura tohoto sportu je tu na ohromně vysoké úrovni.

Mnoho hráčů se vyjadřuje v tom smyslu, že zázemí turnaje je v porovnání s ostatními challengery naprosto špičkové. Jak to vidíte vy?
Je to spíš otázka na hráče, ale z mého pohledu je to absolutní pravda. Hráči tu mají veškerý komfort a místní klub nabízí takřka dokonalé podmínky pro pohodu tenistů. Já si myslím, že tohle jsou prakticky ideální předpoklady pro konání profesionální tenisové akce.

V čem vlastně spočívá Vaše práce během turnaje?
Moje práce spočívá v tom, že jsem zodpovědný za sportovní stránku celého podniku, za jeho organizaci. Takže já se starám o to, aby byla dodržována pravidla, diskutuji o tom s organizátory a v neposlední řadě sleduji zápasy, kontroluji rozhodčí, aby odváděli kvalitně svoji práci a také komunikuji s hráči o podmínkách na kurtu a o jejich chování. O svých zjištěních musím také informovat během turnaje ATP a bývám jakousi spojkou mezi hráči a tenisovou organizací, když je potřeba vyřešit nějaký problém. Takže jsou to malé věci, ale dohromady je s tím práce dost.

Musíte být v areálu každý den od začátku do konce programu?
Ano, pravidelně přijíždím do klubu jednu až dvě hodiny před startem prvního zápasu. A opouštím jej až pozdě večer, dlouho po skončení toho posledního. Z toho důvodu nemám ani moc času na ty již zmiňované procházky po městě.

Kolik turnajů během jednoho roku navštívíte?
Je to mezi dvaceti a pětadvaceti tenisovými akcemi ročně. Každý turnaj pak pro mě trvá nějakých deset dní, takže je toho opravdu hodně.

Dá se tato práce vůbec skloubit s rodinným životem?
Myslím, že ano, ale já ženatý nejsem. Je to těžké rozhodování, ale já jsem si zvolil tuhle cestu. Někteří z mých kolegů ale rodinu mají a jsou šťastní, takže spojit se to rozhodně dá. Je to každého osobní věc, jaké učiní rozhodnutí, ale já jsem spokojený. Spíše bych se cítil provinile, kdybych při této náročné práci měl doma rodinu.

Jak jste se k práci supervisora dostal? Býval jste také umpirový rozhodčí?
Ano, jako mladší jsem byl rozhodčí. Pak jsem dostal možnost pracovat pro ATP, zkusil jsem to a celou tou organizací a prací v ní jsem byl natolik uchvácen, že jsem u toho už zůstal. Všechno tam probíhá velmi seriózně a profesionálně, je tam vysoká úroveň práce a to se mi líbí. Jsem za tuhle práci skutečně rád.

Je těžké prosadit se na pozici supervisora challengerových turnajů spadajících pod ATP?
Zprvu nemáte moc na výběr. O tom rozhoduje ATP, který supervisor se zúčastní kterého turnaje. Takže pokud chcete něčeho dosáhnout a to místo si udržet, tak musíte brát to, co je vám přiděleno. Ne každý to zvládne, některé turnaje jsou příjemnější než jiné a na místo supervisora se klepe spousta dalších lidí.

Vy osobně máte na starost jen challengery nebo jezdíte i po jiných turnajích?
Povětšinou jsou to challengery, ale pravidelně se dostávám i na Davis Cup a Fed Cup. Občas se dokonce zúčastním i turnajů kategorie Futures či juniorských akcí ITF, kde se většinou představují nadějní junioři a často je tam k vidění velmi dobrý tenis. Mám rád tohle mixování turnajů, kdy člověk nesleduje pořád dokola to samé, ale nějak si tu rutinu obohatí.

Máte nějaké oblíbené turnaje, kam se vždy rád vrátíte?
Abych řekl pravdu, mám rád každý turnaj, na kterém pracuji. Miluji challengery, ale stejně mám rád i juniorské turnaje ITF, protože rád pracuji s mladými hráči, kteří mají před sebou celou kariéru. To samé jsou turnaje ATP a také Davis Cup a Fed Cup. Jednoduše řečeno miluji tuhle práci a tím, že se turnaje rychle střídají, nemá člověk ani čas se začít nudit nebo nemít některý z těch podniků rád.

Na challengerech se potkávají mladí nadějní hráči se zkušenými tenisty, jako je v Praze například Albert Montanes. Jak vnímáte tohle spojení generací na jednom turnaji?
Stává se to i na turnajích jiných kategorií, ale je pravda, že challengery jsou v tomhle výjimečné. Pro mladé hráče je to velká příležitost se ukázat a zahrát si proti tenistům, kteří už něco v jejich sportu dokázali. Je to pro ty mladé tenisty velká výzva.

Jaký je Váš program po skončení Sparta Prague Open 2015?
V neděli ráno odlétám do Francie, kde se jako supervisor zúčastním challengeru v Blois. Následně si poté dám několik týdnů oddych a zanedlouho budu opět v České republice, protože mám v plánu se zúčastnit juniorského turnaje ITF v Prostějově.

Kolik tedy týdnů v roce strávíte v České republice?
Letos jsou tři pracovní týdny.

Je vždy pro turnaj dobré, když se do finále dostane nějaký světový hráč jako tady Albert Montanes?
Ano, to je naprosto skvělé. Ten hráč má jméno, za sebou mnoho velkých výsledků a turnaji to vždy ohromně přidá na atraktivitě.

Máte na turnajích nějaké své favority nebo na fandění není vůbec čas?
Takhle se na tenis nedívám. Já ze své pozice sleduji zápasy tak, abych kontroloval, zda je jejich průběh podle pravidel a nejsou nějaké problémy. Takže abych někomu při zápasech fandil, to nepřichází v úvahu. Mám rád tenis a vždy jsem rád, když zápas proběhne bez potíží, ať vyhraje kdokoliv.

Takže nemáte s některými hráči ani kamarádský vztah?
Nemám. My se navzájem bereme z těch pozic, které nám náleží a o nějaké kamarádství se ani nesnažíme. Dokonce si myslím, že by to mohlo vést k nebezpečným situacím, kdy by někteří mohli začít své pozice využívat.

Čas od času také musíte hráčům rozdávat pokuty. Je to těžké někomu oznámit?
Nikdy to není příjemné. Někdy si to ti hráči uvědomují a pokutu akceptují, jindy ne. Pořád je ale musíte držet v rámci nastavených pravidel a to je někdy problém. Pro mě je ovšem oznámení a především přijmutí finanční pokuty ten vůbec nejhorší způsob komunikace, který mohu s tenistou navázat. Osobně preferuji slovní domluvu, ale někdy už to prostě nejde a je třeba sáhnout po vyšším trestu.

Jsou výše pokut závislé na velikosti turnaje nebo jsou na challengerech a podnicích ATP stejné?
Tohle je variabilní. Výše pokut je totiž závislá na celkové dotaci turnaje. Samozřejmě jsou pak různé výše pokut za různá provinění, ale platí, že na turnajích ATP jsou pokuty mnohem vyšší než na challengerech.

Děkuji Vám za Váš čas a přeji nadále hodně pracovních úspěchů.

Autoři: Michal Procházka a Jan Belanský
Foto: Luděk Šipla (sport-pics.cz)

Tweets ze světa tenisu