Daniel Filjo o své trenérské kariéře, Kateřině Siniakové a zajímavostech z okruhu WTA

.

Šestatřicetiletý Daniel Filjo působí v současné době jako hlavní trenér v TK Sparta Praha, kde se věnuje juniorkám a kromě toho objíždí turnaje po celém světě s talentovanou Kateřinou Siniakovou. Navíc se pak věnuje ještě tvorbě svého vlastního blogu, kde čtenářům přibližuje, jak vypadá život profesionálního tenisty. Ve svém náročném programu si však našel také čas na exkluzivní rozhovor pro MY JSME TENIS, kde se ochotně rozhovořil nejen o své kariéře ale i o Kateřině Siniakové.

Danieli, jak to vlastně bylo s Vaší hráčskou kariérou?
Tenisově jsem vyrůstal na kurtech PSK Olymp Praha, kde jsem hrál druhou nejvyšší ligu a později jsem tam začal i své trenérské působení.

A k samotnému trénování jste se tedy poté dostal jak?
Tenkrát jsem na Olympu dostal nabídku od tehdejšího šéftrenéra Romana Medvidě, který mi nabídnul trénování ve školičce a přípravce, což tedy byly moje trenérské začátky. Začínal jsem od těch nejmenších a postupně jsem se posouval výše, když jsem hned po roce přebral s Andrejem Pomahačem mladší žáky. Později si mě pak Miroslav Štencel vybral k reprezentaci dívek do čtrnácti let, kterou jsem vedl společně s Lubomírem Štychem od roku 2002.

DanielFiljoRepreMohl byste popsat, co obnášelo být reprezentačním trenérem dívek do čtrnácti let?
Jednotlivé tenistky od deseti do čtrnácti let jsme sledovali a pak jsme si je zvali na reprezentační soustředění. Tenistky z vybraného ročníku vždycky absolvovaly zmíněné soustředění a tam dostaly třeba doporučení ohledně dalších turnajů nebo na co se mají v tréninku zaměřit. Kromě toho jsme dělali také video analýzy jejich hry a v průběhu roku probíhaly reprezentační výjezdy pod Českým tenisovým svazem, kde už nominace nebyla jen na nás, ale také na svazu. Na tyto podniky totiž jezdily jen vybrané hráčky.

Kolik výjezdů na turnaje jste tedy společně během roku absolvovali?
Byly to například Summer Cup i Winter Cup, Mistrovství Evropy jednotlivců a dále to bylo asi kolem pěti turnajů.

Jakých nejlepších výsledků jste dosáhli na těchto reprezentačních akcí?
Nejvíce si cením stříbrné medaile na Mistrovství světa družstev do 14 let v Prostějově v roce 2009. Byl to obrovský zážitek, tenkrát skvěle táhla tým jednička Petra Rohanová. Nikdo s námi nepočítal ve finále, o to více jsme všechny zaskočili. S Kateřinou Siniakovou v týmu jsme zase získali dvakrát zlaté medaile z Halového mistrovství Evropy družstev do 14 a 16 let (Winter Cup 2010 a 2012). K tomu jsem dovedl tým do finále Halového mistrovství Evropy ještě jednou v roce 2011 včele s Vendulou Žovincovou a poslední byla bronzová medaile z letního šampionátu, kde skvěle zahrála Simona Heinová (2013). S těmito hráčkami jsem vždy spolupracoval v klubu.

Kromě funkce reprezentačního trenéra jste však působil nadále i v tenisových klubech, je to tak?
Ano, na Olympu jsem vlastně působil pět let. Poté jsem dostal nabídku z Prostějova, kde jsem byl mezi lety 2003 až 2005. Tam jsem se společně s Davidem Kotyzou věnoval trojici Lucie Šafářová, Dušan Lojda a Michal Konečný. V průběhu těch dvou let jsme si ty hráče rozdělili a já figuroval jako Michalův osobní trenér. V roce 2005 jsem přešel do I. ČLTK Praha, kde jsem trénoval s Lubomírem Štychem právě tu kategorii do čtrnácti let a to až do roku 2009. Poté jsem obdržel nabídku od pana doktora Černoška, kterou jsem přijal a od roku 2009 působím tady na Spartě.

Ve Stromovce tedy působíte již šestým rokem. U jaké kategorie jste začínal při svém nástupu?
Hned jsem byl zvolený jako hlavní trenér hráčů do šestnácti let. Na začátku jsem tedy začal se čtrnáctiletými tenisty a s nimi postupoval dále. Teďka už společně s Davidem Kunstem máme na starosti juniorky a já se kromě toho ještě věnuji Kateřině Siniakové, se kterou cestuji po turnajích. V týmu juniorek tedy trénuji ještě se Simonou Heinovou, Kristýnou Lavičkovou, nebo Laurou Benešovou. Takže i když nejsem vytížený s Katkou, tak trénuji přímo v klubu. V současné době je nemilé, že u Simony došlo ke zranění a její rehabilitace by mohla zabrat až půl roku.

Kateřina Siniaková je velkou nadějí českého tenisu. Jak přesně probíhá Vaše spolupráce?
S Katkou cestuji po turnajích, ale nejsem jediný trenér v jejím týmu. Katka totiž nebydlí v Praze, takže doma v Hradci Králové ještě trénuje s panem Volejníkem a já zabezpečuji její přípravu na Spartě. Kromě nás je pak v týmu ještě Helena Suková a o kondiční přípravu se starají přímo pan Siniakov a tady v Praze pan Pech. V našem kolektivu je pak nejdůležitější, aby mezi jednotlivými členy všechno klapalo a to byla hlavní podmínka. Celý tým pak zastřešuje pan Siniakov. Já cestuji s Kateřinou vlastně od jejich třinácti let, tedy od doby co jsem přišel na Spartu. Náš první turnaj společný turnaj byl v Moskvě.

Jaký je tedy cíl Kateřiny Siniakové pro letošní sezonu?
Pro letošní sezonu má Katka cíl být okolo padesátého místa. Ta aktuální pozice totiž nezaručuje jistotu startu v hlavní soutěži na všech turnajích, takže je potřeba, aby se dostala výše.

A kde vy osobně Kateřinu vidíte za pár let?
Ty kroky by měly být postupné a záleží na práci celého týmu. Ale pokud by byla do dvacátého místa, tak by to určitě bylo pěkné. Na druhou stranu je pravda, že cíle by měly vždycky být co nejvyšší.

Dalo by se říci, v jakých podnicích má Katka podle Vás největší šanci uspět?
Katka má na programu náročné turnaje WTA je opravdu těžké říct, kde by měla nějak zabodovat. Teďka se jí dařilo v hale a mysleli jsme si, že by mohla předvést dobré výsledky i na venkovních kurtech, kde však narazila na těžké soupeřky. Ale v tomto případě je třeba dodat, že je důležité se měřit s takto kvalitními tenistkami.

Tenisová sezona nezadržitelně běží dále. Můžete přiblížit další program Vaší svěřenkyně?
Samozřejmě. Nejprve pojede do Katovic, pak následuje domácí turnaj WTA na Spartě a poté je na řadě Řím, který je zatím s otazníkem. Katka má totiž před sebou maturitu, kterou má v plánu dokončit. A potom už se program bude směřovat na Roland Garros a následně na turnaje na trávě.

Právě jste zmínil, že Kateřina Siniaková se připravuje na maturitu. Jak těžké je tedy skloubit školu a tenis?
Katka se učí dobře a hlavně ráda. Takže to zvládá výborně a je jedna z mála hráček, která chce mít maturitu a ukončené středoškolské vzdělání. V tomto případě je pak podle mého názoru na okruhu v menšině, protože má zájem o vzdělání, které je podle mě důležité.

Kateřina má tedy výhodu ve své cílevědomosti, je to tak?
Nejen v cílevědomosti, ale také ve skvělém rodinném zázemí, které jí hodně pomáhá.

Kateřina se představí na již zmíněném domácím podniku WTA na Spartě. Bude pro ni výhodou, že nastoupí v důvěrně známém prostředí?
Záleží, jak se to vezme. Je to výhoda i nevýhoda. Katka bude totiž pod tlakem toho okolí, protože ji tady každý zná, ale doufám, že to zvládne vytlačit z hlavy. Výhodou pak rozhodně je, že hraje doma.

Ale celkově asi platí, že pro české tenistky je turnaj WTA v Praze vítanou příležitostí, že?
Pro naše tenistky je to výborná zkušenost a je to skvělé, že tady mohou hrát. Alespoň mohou být týden doma a nemusí nikam cestovat. K dispozici navíc budou mít nadstandardní zázemí od organizátorů samotného turnaje.

Vraťme se zpět k Vaší osobě. Profese tenisového trenéra obnáší také velkou porci cestování. Dokážete odhadnout, kolik času strávíte na turnajích?
Přesně tohle jsem se snažil spočítat loni nebo předloni a celkem jsem v zahraničí strávil okolo 25 týdnů, což bylo hodně náročné.

Nyní se tedy chystáte do polských Katovic?
Tento turnaj vynechám, tam s Katkou bude Láďa Volejník. My se ten program snažíme přizpůsobovat našim možnostem. Já mám teďka čerstvě rodinu, takže to není úplně jednoduché.

Jakožto trenér jste už navštívil pěknou řádku míst na světě. Máte nějaký oblíbený turnaj?
Australian Open je opravdu krásný turnaj a vloni se mi líbilo také ve Stanfordu. Já osobně to hodnotím z toho pohledu, jak se organizátoři starají o celou akci a jaká je tam atmosféra. A právě ve Stanfordu je hodně přátelská atmosféra a k tomu milí lidé, kteří se snaží uspořádat opravdu výborný podnik. Skvělý je také Stuttgart, kde všechno klape bez nejmenších problémů. Katka tam hrála v loňské sezoně a dokonce si zatrénovala s Martinou Hingisovou. Letos se tam navíc chystá znovu. Mile překvapený jsem byl v Taškentu, kde všechno bylo skvěle zvládnuté po organizační stránce a i prostředí okolo bylo bez problémů. Víceméně jediným nedostatkem v těchto lokalitách jsou problémy s vízy, kdy strávíte na letišti klidně tři hodiny, ale třeba hotely nebo strava jsou kvalitně připravené. Na juniorských turnajích všechno skvěle klape v kanadském Repentgny, kde se hraje týden před juniorským US Open.

Okruh WTA je všeobecně známý složitými vztahy mezi jednotlivými hráčkami. Jak tuto situaci vnímáte?
Pokud jsme na turnajích, tak se snažíme spolupracovat třeba se Schmiedlovou nebo s Kruničovou. Ale na druhé straně máte tenistky, které se s Vámi přihlásí na trénink a nakonec ani nedorazí. Takže pokud ta hráčka nemá s sebou trenéra, tak je víceméně nahraná. Hlavní problém je v tom, že některé hráčky i před tréninky řeší kolikátí jste na žebříčku a když se derete nahoru a neznají Vás, je to těžké. K tomu mám zajímavou příhodu ze Shenzhenu. Tam jsem se totiž šel zeptat Shahar Peerové ohledně společného tréninku a její první otázka směrovala k tomu, koho trénuji a to sama hrála pouze kvalifikaci. Naopak příjemnější zážitek mám ze Stanfordu, kde si Katka zatrénovala se Suarezovou Navarrovou a v jednom tréninkovém zápase s ní dokonce uhrála set.

Vy osobně jste známý rovněž jako bloger a dokonce máte svůj vlastní blog (http://holcomb-vedenanet.blogspot.cz). Jak Vás tato činnost naplňuje?
Musím říci, že mě to baví docela hodně. Snažím se lidem přinášet informace o tom, jak to na turnajích vypadá a o tom, jak se hráči připravují. Postupem času musím být stále obezřetnější, abych neprozradil nějakou informaci, která by mohla uškodit samotné Katce. Svůj blog jsem začal psát, když jsme jezdili na juniorské turnaje a vůbec první příspěvek jsem napsal z dvou podniků ITF v Jihoafrické republice. Chtěl jsem na tom ukázat, že hráči na turnajích nejen hrají, ale také trénují a odpočívají, což je opravdu hodně důležité. Na začátku svého blogu jsem navíc zaregistroval, že lidé na Spartě můj blog čtou a i pro samotné hráče byla motivace dostat se do toho týmu, se kterým jsem cestoval po světě. V té době jsem jezdil po turnajích s pěti juniorkami a právě ty mladší jsem se snažil motivovat k další práci.

Ve svém okolí tedy sbíráte pozitivní ohlasy?
Určitě mě potěší, když si lidé můj blog občas přečtou. Někteří lidé mě navíc párkrát překvapili, když za mnou přišli a řekli, že třeba ty informace o juniorských turnajích jim pomohly. Díky mému blogu se alespoň dozvěděli, na jaký podnik mají jet a jaký pro jistotu vynechat.

DanielFiljoChtěl byste na samotný závěr zdůraznit nějakou informaci, která souvisí třeba s Vaším blogem?
Ve svých příspěvcích píši, že na turnajích je to hodně náročné a velká dřina. V této souvislosti je třeba dodat, že lidé by měli být obezřetnější. Já totiž zdůrazňuji, že po trénincích se nesmí zapomenout na regeneraci a kompenzaci svalového aparátu. Nedávno se mi stalo, že hráči slyšeli, jak moc je důležité trénovat a bohužel úplně zapomněli na regeneraci.

Za celou redakci MYJSMETENIS.cz Vám děkuji za rozhovor a přeji mnoho sportovních i osobních úspěchů. Na shledanou.

Autor: Michal Procházka
Foto: archiv Daniela Filja

855x246px-3

Jan Mertl: „Atmosféru Davis Cupu jsem si hrozně užíval.“

.

Třiatřicetiletý Jan Mertl o sobě dal na začátku roku 2015 hodně vědět. Nejdříve na přelomu února a března získal svůj druhý challengerový titul ve čtyřhře, když triumfoval na silně obsazeném turnaji ve francouzském Cherbourgu. Následně pak byl kapitánem Jaroslavem Navrátilem premiérově nominován do českého daviscupového týmu. Ani tam se neztratil a dokonce se mu podařilo svůj první zápas ve slavné soutěži vyhrát. Jak vnímal svoji účast v reprezentačním týmu, na co v kariéře vzpomíná nebo jaké jsou jeho ambice do budoucnosti, se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Začněme obligátní otázkou. Jak jste se k tenisu dostal?
K tenisu jsem se dostal v těch šesti sedmi letech. Bylo to tak, že sestra hrála tenis a já jsem s ní jezdil po turnajích. Takže jsem v tom prostředí vyrůstal a vyplynulo to z toho. Ani mě nemuseli přemlouvat.

Pocházíte ze Severních Čech. Jak jste si zvykal na přesun do Prahy?
Já jsem se zvyknutím neměl problém, protože jsem šel hlavně kvůli tomu tenisu. De facto když jsem sem přišel, tak jsem byl od rána do večera na kurtech a moc jsem s tím problémy neměl. My jsme jako mimopražští bydleli v jednom bytě. To byla výhoda, kterou nám Štvanice poskytla.

Jaký byl váš největší tenisový vzor? Případně kdo je jím teď?
Když jsem byl úplně malý, byl to samozřejmě Ivan Lendl. Teď nějaký vyložený vzor nemám. Líbí se mi hra hodně hráčů, ale že bych měl skutečný vzor, to ne.

Proti spoustě skvělých hráčů jste také nastoupil. Namátkou Jo-Wilfried Tsonga, Milos Raonic a dokonce dvakrát Juan Martin Del Potro. Porazil jste Andyho Roddicka. Kdo byl podle vás nejlepším tenistou, proti kterému jste hrál?
Tohle těžko říct. Já jsem s nimi hrál v době, kdy oni nebyli ještě ten TOP, co jsou teď. Byli zrovna na vzestupu, což byl třeba případ Del Potra, když jsem s ním hrál. To samé třeba Dimitrov. Ale je pravda, že už v těch zápasech bylo vidět, že to asi dotáhnou daleko. Bylo to určitě něco jiného, než na co jsem byl zvyklý. Těžko to porovnat, s každým jsem hrál v jiné době a je to skutečně těžké srovnat.

S dalším výborným hráčem, Ernestsem Gulbisem, jste hrál ve finále turnaje v Sarajevu. Tam jste postoupil do boje o titul hned dvakrát a vždy prohrál až v tiebreaku třetího setu. Co chybělo k úspěchu?
Zrovna s tím Gulbisem to bylo v roce, kdy bylo překvapením, že jsem se dostal do finále. Ten turnaj byl tehdy hrozně silně obsazený. Byli tam Čilič, Chardy, Tsonga, tehdy ještě hrající Rusedski. Všechno výborní hráči. Takže to bylo překvapení. Já jsem hrál uvolněně, ale možná kdyby to nebylo finále, tak jsem dokázal vyhrát. Když je to už souboj o titul, tak člověk cítí, že ta šance je větší a možná rozhodla trošičku nervozita. Ale pamatuju si, že ten třetí set byl bez breaku a já měl za stavu 5:5 breakball. Dostal jsem eso a v tiebreaku pak už byl lepší Gulbis.

I přesto, dvě ze tří finálových účastí na challengerech máte právě ze Sarajeva. Mrzí vás, že byl pro letošek tento podnik z kalendáře vyškrtnut?
Mě celkově mrzí, že těch turnajů na rychlých površích je čím dál, tím méně. Protože já ty rychlejší povrchy mám rád a jeden z těch nejrychlejších je právě v Sarajevu. Ale takhle rychlých turnajů je za rok maximálně tak pět. Dřív byl ještě třeba koberec, ale teď se povrchy neustále zpomalují. Nechci říct, že je to pro mě nevýhoda, ale odmalička mám radši rychlejší povrchy. A každopádně bych byl radši, kdyby ten turnaj byl.

Zrovna na turnaji v Sarajevu byl ten povrch ale až extrémně rychlý. Dá se tedy říci, že čím je podklad rychlejší, tím pro vás lépe?
Záleží na tom, proti komu hraju. Když je proti nějaký servisman, tak je to pak trochu loterie. Ale jak říkám, rychlejší povrchy mám rád. Jsem na ně vlastně zvyklý už od mládí, kdy do nějakých čtrnácti jsem hrál na povrchu ještě rychlejším, než jsou tyhle. To jsem hrál v Litvínově. Nebo ještě s tátou, to jsem začínal na parketách. Takže tu rychlost jsem měl zažitou již odmala.

Nedávno ve Wroclavi vám byl naměřen servis o rychlosti 240 km/h. Jsou takhle rychlá podání o technice nadhozu a úderu nebo jde vyloženě o sílu?
Myslím, že o síle to ani není. Já žádný silový hráč nejsem. Určitě servis, když nebude technicky dobře provedený, tak člověk takovou ránu nedá. A já si to v tu chvíli ani neuvědomil. Až po výměně jsem se náhodou podíval. A také je důležité říct, že při zápase zase tolik těch rychlých servisů nedám, protože se do toho člověk snaží přidat rotaci a kus té jistoty. Ale jinak je to určitě o té technice. Podle mě je servis jedním z technicky nejtěžších úderů.

Proti podobně razantně podávajícímu hráči, Samuelu Grothovi, jste si zahrál nedávno. Jaké je to vlastně na druhé straně, když musíte takové rány returnovat?
Proti němu je to samozřejmě těžké. On drží i rekord v rychlosti podání, přes 260 km/h, což je neuvěřitelné. Ale v Ostravě byl hodně pomalý povrch. Tím nechci říct, že ten servis tolik nepsal, ale rozhodně se to na takovém povrchu dá returnovat o dost lépe než třeba v té Wroclawi, kde to po dopadu ještě sklouzne.

Teď už jsme načali téma Davis Cup, ve kterém jste si v souboji s Austrálií připsal premiérovou účast. Jak jste si užil daviscupový týden?
Já se na to hrozně těšil a od prvního dne jsem si to užíval. Jak tréninkově, tak už jen tím, že jsem v týmu. A ještě to pro mě dopadlo nejlépe jak mohlo, že jsem si i zahrál. I když samozřejmě bych byl radši, kdybychom vyhráli. Ale dostal jsem se do týmu a nakonec si ještě zahrál a následně i ten zápas vyhrál, takže pro mě to byla určitě pozitivní zkušenost.

Kdy jste se dozvěděl, že budete hrát? Myslím tím, bylo domluveno, že v případě rozhodnutého stavu půjdete hrát vy a ne Adam Pavlásek?
V neděli se o tom ještě takhle vůbec nemluvilo. Bylo to 1:2 a všichni doufali, že by Lukáš Rosol mohl porazit Bernarda Tomica. Tudíž já jsem se to dozvěděl až v průběhu třetího setu Lukášova zápasu. To mi kapitán řekl, že eventuálně když prohraje, tak nastupuju já. Byla to tedy rychlá zpráva, musel jsem se rychle rozcvičit po těch dvou dnech sedění a fandění.

Co vlastně chybělo k postupu přes Australany? Byla klíčem už nešťastná úvodní prohra Lukáše Rosola?
Lukáš hrál ten první den výborný zápas. Vedl 2:0 a měl break, do té doby neprohrál servis. Pak na něj možná trochu dolehla nervozita, což je pochopitelné. Dalo se to ještě zachránit v pátém setu, kdy měl opět break a nešťastně se mu tam úder na breakballu odrazil od pásky zpátky. Na druhou stranu zase v sobotu ve čtyřhře kluci prohrávali 1:6 a 0:3. To vypadalo na debakl a oni to pak otočili. Takže ono to vypadá, že si člověk řekne, že kdyby Lukáš vyhrál, tak by to pak šlo. Ale pak se zase nemusela vyhrát čtyřhra a mohlo to vypadat úplně jinak. Ale každopádně by bylo příjemnější jít do soboty za stavu 1:1 než 0:2.

Každopádně je to pro vás nová zkušenost. Může vás daviscupová nominace ještě posunout dál v kariéře?
Neříkám, že posunout, ale je to pro mě taková vzpruha, že jsem si tam zahrál, že jsem se tam podíval. Ale určitě to na mě má jen pozitivní vliv a doufám, že mi to pomůže do budoucna.

Před samotným daviscupovým duelem jste vyjádřil obavu, aby vám něco zbylo po zaplacení společné večeře. Jak jste na tom?
Jo, je to dobré. Naštěstí jsme byli nováčci dva, takže jsme platili napůl s Adamem. Ale tam šlo i o to, že jsme potom hráli různé soutěže jako čáru nebo nohejbal. A tam se také sází, aby byla nějaká motivace. Tam jsem taky vytáhl něco z peněženky. Myslím, že jsem platil nejvíc z hráčů. Ale to k tomu patří.

Takže ani při doplňkových soutěžích jste si nepřilepšil?
Já jsem vyhrál jednu soutěž. Ale pak jsem třikrát neuspěl a byl jsem v mínusu. Ale tam to hraje každý, patří to k tomu a bylo to v pohodě. I když jsem byl ten, kdo platil nejvíc.

Když se ještě vrátíme ke hře. Do čtyřhry nastoupili Jiří Veselý s Adamem Pavláskem. Jak jste prožíval ten zápas? Byl jste nervózní na lavičce?
Zezačátku to nevypadalo dobře, nervózní byli spíš kluci na kurtu. Pak ale Adam jako nováček hrál výborný zápas a v tom pátém setu už si to užíval. A co se týče mě, tak člověk je jinak nervózní na té lavičce, než když hraje zápas. Fandil jsem a doufal, že se to otočí.

Sám jste ale velmi dobrým deblistou. Po boku Andrease Becka jste v silné konkurenci nedávno vyhrál turnaj ve Francii. Dá se říci, že debl stavíte na stejnou úroveň jako singl nebo je to víceméně doplněk na turnajích?
Je to určitě jako doplněk. Ale letos jsem si řekl, že když budu na těch turnajích, tak zkusím hrát debla naplno. V poslední době jsem ho moc nehrál, tak jsem si řekl, že když ta možnost je, tak proč to nezkusit. Už také nejsem nejmladší, takže kdyby se mi povedlo hrát třeba nějaké větší turnaje, byl bych jen pro. Právě s Andreasem to teď bylo trochu náhodné. Já nikoho neměl, on také ne a půl hodiny před zápisem jsme si řekli, že to spolu zkusíme. A nakonec jsme celý turnaj vyhráli. Já tam vypadl v prvním kole dvouhry a na debla čekal do druhého dne, což bych jako mladší asi neudělal. Ale teď tu čtyřhru chci zkusit hrát víc.

Nepokusíte se o proražení ve čtyřhře na některém z grandslamů?
Já jsem před tím turnajem ve Francii měl asi dvacet bodů do čtyřhry, což je nic. A teď za vítězství jich bylo snad devadesát. Což ale pořád není na nějaké vyskakování. Uvidíme, co bude za rok, ale určitě by bylo příjemné se na grandslam podívat i ve čtyřhře. A to i z hlediska finanční stránky.

Příští týden máte v plánu turnaj v Le Gosier na Guadeloupu. Nicméně jste tam byl těsně pod čarou, jak to momentálně vypadá s účastí?
Teď akorát mi volali, že jsem druhý pod čarou. Pravděpodobně bych se asi tedy na turnaj dostal. Ale nepoletím tam. Teď jsem hodně cestoval, byl jsem ve Švýcarsku, pak jsem jel 850 km domů. Druhý den pak letěl do Anglie, následně vlakem a autobusem. Dorazil jsem tam asi v deset nebo jedenáct večer a ráno hned hrál. Zápas jsem prohrál a zase letěl domů. Takže to byla taková hektika. Navíc v pondělí jsem letěl s Germanwings, jejichž letadlo se v úterý ráno zřítilo. To je dost nepříjemný pocit. Takže příští týden nikam neletím a další turnaj mě čeká až poté ve Francii, challenger v Saint Brieuc.

Turnaje v Le Gosier jste se ale zúčastnil v minulém roce. Lákají vás podobné turnaje v exotických krajích?
Určitě. Zrovna před chvílí jsem telefonoval s Honzou Hernychem, který je v Paříži na letišti a letí tam. Je příjemnější hrát v takové destinaci než někde v Uzbekistánu nebo Kazachstánu. Kdybych tenhle týden nikde nehrál, určitě bych letěl. Rozhodl jsem se ale, že teď potrénuju a připravím se až na další turnaj.

V kariéře jste si prožil ale i opačný extrém. Jak vzpomínáte na turnaj v Chanty-Mansijsku?
Ono na druhou stranu, ten turnaj byl skvěle organizovaný. Tam bylo snad sedm kurtů v jedné hale. Ale to počasí byla druhá věc. Místy bylo i mínus čtyřicet stupňů. To bylo nepříjemné v tom, že člověk si jen chtěl jít něco koupit do obchodu sto metrů od hotelu, ale nedošel tam, protože nemohl dýchat. Podobné to bylo minulý rok, když jsem hrál v Astaně. Tam bylo taky nějakých mínus třicet, když jsem v šest ráno přiletěl. V tomhle ohledu je Le Gosier rozhodně příjemnější.

Každoročně se účastníte i domácích turnajů. Ať už tady na Štvanici, tak také na Spartě. Budou vás tam moci diváci vidět i letos?
Určitě ano. Byl bych i rád, kdyby domácích turnajů bylo i víc. Jak člověk pořád cestuje, tak turnaj doma je zpestření. Nemusí se cestovat a navíc doma se chce každý ukázat. Štvanice, Sparta, Ostrava, Prostějov, všude to mám rád a hrát doma je velká výhoda.

Na turnaje se připravujete zde na Štvanici. Jak si ale od tréninkového koloritu nejlépe odpočinete?
Já jsem takový tenisový magor, který ani odpočívat neumí. I když mám volno, tak stejně se sem přijdu podívat nebo aspoň zacvičit. Co se týče koníčků, tak mám rád rychlá auta. I když je to spíš sen, protože na to nejsou prostředky. Jinak asi hudba. Nejlepší je tak asi hudba v autě.

Máte během přípravy čas se třeba projít po Praze nebo vyrazit večer někam do města?
Čas se vždy najde. Ale je to obtížnější, když ráno hraju dvě hodiny, odpoledne dvě hodiny. Pak ještě nějaká kondiční příprava, regenerace. Často se tedy stává, že vyjedu ráno v osm z domu a vracím se večer v sedm. To už jsem pak rád, že jsem doma a ani se mi nikam nechce. Takže já si poslední dobou spíš užívám to, že jsem doma, kdy po tom všem cestování prostě vypnu.

Kdysi jste prohlásil, že umíte uvařit míchaná vajíčka a čaj. Už jste nějak pokročil, co se kuchařského umění týká?
Myslím, že jsem nepokročil. Nevařím vůbec a zrovna dneska ráno jsem si dělal ta vajíčka. Lepší to už asi nebude. Ono mě to ani moc nebaví, vášnivý kuchař asi nikdy nebudu.

Nakonec kdybyste mohl popsat, jak vypadá takový typický tréninkový den Jana Mertla.
Ráno vstanu, od devíti do jedenácti trénink. Pak nějaké protažení, jídlo a čekání na další tréninkovou fázi. Ta bývá kolem druhé hodiny a končí ve čtyři. Od pěti do šesti je kondiční příprava a nastává čas na regeneraci. Víceméně tam není žádné zpestření, je to dvoufázový trénink, kondice, regenerace, ale zabere to celý den. Takže takhle to nějak probíhá.

Za celou redakci MYJSMETENIS.cz vám děkuji za rozhovor a přeji mnoho sportovních i osobních úspěchů. Na shledanou.

Autor: Jan Belanský
Foto: Česká sportovní / Petr Kotala a Pavel Lebeda (sport-pics.cz)

855x246px-3

Jiří Hřebec o své kariéře a současnosti i budoucnosti českého tenisu

.

Legendární československý tenista. Někdejší hráč třetí světové desítky a účastník vůbec prvního finále Davisova poháru, do kterého se Československo dostalo. Po ukončení hráčské kariéry také úspěšný trenér, jehož rukama prošlo mnoho českých reprezentantů včetně obou sester Plíškových. Nyní se Jiří Hřebec věnuje výchově talentů v pražském klubu I. ČLTK sídlícím na Štvanici. Jak vzpomíná na své hráčské i trenérské úspěchy, co říká na aktuální situaci v českém tenisu anebo co mu kromě sportu dělá v životě největší radost, se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Jiří, na okruhu ATP jste vyhrál tři turnaje ve dvouhře a čtyři ve čtyřhře. Dá se říci, kterého vítězství si vážíte nejvíc?
Na turnaji v Basileji v roce 1975 jsem porazil ve finále Ilieho Nastaseho. Ten byl tehdy druhý na světě. Takže tohle bylo asi nejvýznamnější. Na všechny tituly vzpomínám rád, vyhrál jsem i v San Jose a tady v Praze. Ale nejvíc si vážím asi té Basileje.

Grandslamové turnaje jste ale úplně v lásce neměl. Jak to vlastně tehdy bylo s odevzdáváním prize money tenisovému svazu?
My jsme měli takovou smlouvu s Pragosportem. Co se týče grandslamů, tak jsme museli nejdříve odevzdat určitý paušál. Vlastně dva tisíce dolarů, aby se člověk vůbec stal poloprofesionálem. Takže jsme museli odevzdat ten paušál a na grandslamy bylo domluveno, že je budeme hrát vlastně pro svaz. Že ty peníze budeme odevzdávat svazu. To nebylo nic příjemného. Nicméně ty prize money byly daleko menší než jsou teď, tudíž tak hrozné to zas nebylo. Navíc v pozdějších letech už jsme nějaké peníze dostávali. Ovšem na Wimbledon jsem se připravil vždy poctivě, ten jsem měl rád. Tam šlo spíš o to, že jsem neměl rád takové ty „masové" turnaje, kde se scházelo velké množství lidí. Člověk neměl klid. Na Wimbledonu nás na kurt vozila policie a trvalo to třeba dvacet minut, než jsem se vůbec na dvorec dostal. Teď je o hráče mnohem lépe postaráno a samozřejmě tam hrají roli i ty peníze, které jsou dnes mnohonásobně větší než tehdy. Ale já to skutečně neměl rád. Kdybych neměl grandslamy ve smlouvě povinně, tak bych některé ani nehrál. Přitom teď bych byl rád, kdybych na některém něco dokázal. Historie se píše především o grandslamech.

Davis Cup byla ale trochu jiná písnička.
Je to tak, Davis Cup jsem hrál rád. Ale nemám rád to označení, že je to „týmová soutěž". Nebo taková ta vyjádření „vyhráváme, protože máme skvělý tým". Tenis je individuální sport a jak v mé éře tak teď to každý hraje za sebe. Měl jsem rád tu atmosféru, ale hrál jsem to kvůli sobě, abych byl úspěšný, aby se o mně vědělo, že umím hrát tenis. Takže když si teď někde přečtu, že někdo hraje Davis Cup proto, že je tam skvělá parta, musím se smát.

Každopádně v Davis Cupu jste hrál výborně. Vnímal jste jej jinak než klasické turnaje?
Nejdřív bych ještě zmínil, že není pravda to, co si všichni myslí, že jsem svůj nejlepší tenis hrál v Davis Cupu. To bylo totiž tak, že o ostatních turnajích se tady hrozně málo psalo. Když jsem třeba letěl hrát na dva měsíce do Ameriky, tady se o tom vůbec nepsalo. Nebo když jsem vyhrál turnaj v San Jose, o tom byly v novinách dva řádky. Teď by to byla sláva, ale tenkrát se o tom skoro nepsalo. Zato Davis Cup, když se vyhrálo, o tom se psaly stránky, skoro romány. Takhle vznikl mýtus, že jsem uměl hrát tenis jenom v Davis Cupu. Což nebyla pravda, já hrál mnohem lépe na turnajích. V Memphisu jsem hrál finále, v Atlantě taky. Pak ten zápas s Nastasem v Basileji. Ale o těch zápasech venku tady lidé ani nevěděli, tehdy nebyl každý týden tenis v televizi.

Vzpomínáte na některou z daviscupových výher víc než na ostatní?
Určitě. V Austrálii jsem porazil na trávě Johna Newcomba, který měsíc předtím vyhrál US Open. A já ho tam porazil 3:1 na sety. Tou dobou o mně ještě nikdo nevěděl, takže to byla senzace. S Rodem Laverem jsem tam prohrál až v pěti setech. A to byly tehdy nějaké pojmy v tenise. Pak samozřejmě zápas tady na Štvanici s Tonym Rochem. Ale to jsem přitom nehrál žádný zázračný tenis, prohrával jsem 0:2 na sety. A Tony Roche nebyl na antuce tak silný. Ale porazil jsem ho i přes to, že jsem měl nedlouho předtím bouračku v autě, málem jsem přišel o oko a dva měsíce jsem nehrál. Navíc tady na Štvanici byl při tom zápase hrozný vítr, zvedal se prach a já skoro nic neviděl. Pak se ale počasí zlepšilo a já dokázal ten zápas otočit.

V roce 1981 jste odešel do Německa a do České republiky se vrátil až po dlouhých šestnácti letech. Bylo těžké rozhodování o návratu?
Spíš bych to řekl tak, že bylo těžké rozhodování zůstat tam. I po devadesátém roce jsem se trochu bál, jestli se to tady ještě neotočí. V Německu jsem měl dům a rodinné zázemí. S myšlenkou na návrat jsem si ale pohrával už od převratu v roce 1989. Já v podstatě utíkat nechtěl, mně se tu líbilo a odešel jsem jen kvůli tehdejšímu režimu. Nejtěžší rozhodování tak bylo o cestě tam. Upřímně jsem nečekal, že se to tady někdy otočí. Já jsem se tehdy loučil s tím, že odcházím nadobro. V tomhle to rozhodnutí určitě těžké bylo, protože jsem tady měl všechno, včetně rodiny.

Je něco, co vám tady z Německa chybí?
Z Německa mi tu nechybí vůbec nic. Já tak ze srandy říkám, že Německo je krásná země, ale je tam zbytečně moc Němců (smích). Ano, měl jsem tam kamarády, v tenisovém klubu se ke mně chovali snad ještě lépe než tady. Ale nikdy jsem se tam necítil doma. Pořád jsem tam byl cizinec.

Po ukončení kariéry jste se stal trenérem. Myslíte, že bývalí špičkoví hráči mají poté v trénování výhodu, když mohou předávat svým svěřencům vlastní zkušenosti?
Stoprocentně. Já beru bývalé hráče za mnohem lepší trenéry. Není to jako ve fotbale, kde se hráči přizpůsobují trenérovi. Tenis je individuální sport a trenér musí přizpůsobit svoji výchovu hráči, jeho potřebám. Jsou určitě výjimky, kdy nyní špičkoví trenéři nikdy nebyli nějakými světovými hráči, ale jak říkám, beru to spíš jako výjimku.

Jeden z místních hráčů, Jan Mertl, v utkání proti Austrálii poprvé reprezentoval Českou republiku v Davis Cupu a dokonce se mu podařilo vyhrát zápas. Už jste se s ním o tom bavil?
No jistě. Říkal jsem mu: „Ty jsi geniální hráč. Ty máš stoprocentní bilanci v tom Davis Cupu. Ty přepisuješ historii". (smích)

Z vašich postřehů těžily i sestry Plíškovy. Jak vzpomínáte na spolupráci s nimi?
S Kájou jsem tady hrál tři roky. A ta spolupráce byla skvělá, to se mi líbilo. Ona je stejně jako její sestra trochu svérázná, ale má velmi dobrou hlavu, což je nesmírně důležité.

V posledním roce se Karolína hodně zlepšila a klepe dokonce na dveře nejlepší světové desítky. Co na to říkáte?
Je to prostě skvělé. Ale ono to bylo dané. Ona si od počátku za tím šla, postupnými kroky si šlapala tu svojí cestičku. Když odsud ze Štvanice odcházela, tak už byla nějaká šedesátá sedmdesátá. Ale tyhle holky mají obrovskou výhodu, ony si to všechno uhrály na turnajích. Tenis vás nenaučí hrát trenér, ale vždycky jenom soupeř. A ony si to odjezdily, těch turnajů co odehrály, těch je nespočet. Od svých mladých let, když začaly spolupracovat s Vláďou Houdkem, ten je posílal na turnaje a ony hrály a hrály. To jim dalo mnohem víc, než kdyby někde trénovaly. Trenér může pomoci v taktických věcech, tu samotnou hru se ale nenaučíte jinde než na turnajích. Je potřeba hrát zápasy a to ony udělaly. Navíc Kája má dvě neskutečné zbraně. Ona má na holku neskutečný servis a taky forhend. A tohle když funguje, tak tenis není žádná věda.

V kariéře jste vedl mnoho skvělých hráčů. S kterým z nich jste si nejvíce rozuměl?
Určitě s Honzou Hernychem. Taky jsme spolu vydrželi celou kariéru. To už je snad deset let, co jsme spolu. Takových lidí jako je on, těch je málo. On nikdy nebyl žádný zázračný talent, ale je ve všem neskutečně poctivý. Největší umění je dostat ty hráče tam, kde je jejich hranice. Každý nemůže být dvacátý na světě, ale má na to být třeba šedesátý. A je potřeba na to cílit. A Honza je přesně ten případ, který se dokázal dostat přesně tam, na co měl. Nemohl být dvacátý na světě, ale měl na to být mezi padesátým a stým místem. A vydržel tam sedm nebo osm let. Pravidelně porážel hráče, kteří byli kolem něj a stabilně si držel svou pozici. Tím byl výjimečný. Takže určitě Honza Hernych.

Je nějaký rozdíl mezi trénováním žen a mužů?
Velký. S ženami se pracuje mnohem lépe. Když řeknu holce: „Tady teď budeš stát půl hodiny na hlavě, protože to ti pomůže na forhend," tak tam nebude stát půl hodiny, ale hodinu. Holky takové jsou, kluci ne. To je samozřejmě nadsázka, ale kluk se desetkrát zeptá: „Proč to mám dělat?", holka ne. Navíc tady v Praze jsou všichni hrozně anonymní. Ti kluci sem většinou chodí z menších měst a pak se tu tvoří takové ty partičky a chodí pařit. A to v téhle době nejde skloubit s tenisem. Když se něco stane v Prostějově, tak to druhý den všichni ví, tady v Praze je to průser.

Jako trenér máte přehled o zdejších talentovaných hráčích. Je mezi nimi někdo, kdo by mohl časem vystoupat třeba na místa, kde je například momentálně Karolína Plíšková?
Já jsem teď začal trochu trénovat s Robinem Staňkem. Před pár lety, ještě s Markem Routou, to tady byl velký talent. Teď je Robinovi jednadvacet, ale u něho stále věřím, že může prorazit. On hodně trpí na různá zranění, je často nemocný, do toho studuje. Ale talent má a herně je na tom dobře. Na úroveň druhé stovky má stoprocentně a já věřím, že by mohl časem hrát i kolem padesátky. Ale musí zůstat zdravý a dávat tenisu sto procent.

Když se ještě vrátíme k Davis Cupu. Ukázal nedávný souboj proti Austrálii, že bez dvojice Berdych – Štěpánek se český tenis prostě neobejde?
Samozřejmě. Bez nich je to béčková záležitost. Pokud nebudou oni, tak se tu bude hrát o sestup pořád. Nebo se dokonce sestoupí jednou. Ale to on jim zase Berďa pomůže. On je naštěstí solidní chlap, který když poteče do bot, tak tu baráž hrát bude a udrží to.

Kromě trénování stále tenis hrajete. Jak jsou na tom vaše operované kyčle?
Kyčle jsou zaplať panbůh dobré. Já hodně jezdím na kole. Po Praze vůbec nejezdím autem, i dnes jsem tu na kole a to hrozně pomáhá na ty kyčle. A navíc mě to baví. Já se stejně divím, že nejsem cyklista. I v Německu jsem všude jezdil na kole a teď mi to pomáhá i na nohy. Ale tenis stále hraju a cítím se dobře. Letos navíc budu hrát veteránský turnaj ve Vídni. Tam se našel někdo, kdo do toho vrazil peníze a chce být mistr Rakouska v kategorii nad pětašedesát let. Tak jsem se smál, protože já už dvacet let nehrál žádné sety nebo zápasy, vlastně vůbec neservíruju. Ale těším se na to, zaběhám si, zahraju si a uvidíme.

Vaší vášní se stal také golf. Ještě hrajete?
Nehraju, s golfem už jsem přestal. Hrál jsem celý život, ale nějak mě to přestalo bavit. On golf je také hodně spojen s tou společností, která se tam schází. A to mě moc nebere. Postupem času tam začali chodit jiní lidé a co jsem hrál s kamarády z Poděbrad, tak z nich už také nikdo nehraje.

Největším potěšením je ale pořád vaše dcera, je to tak?
Jo, určitě. Ale pozor, ona už taky odrůstá. Kdyby zůstala pětiletá šestiletá, tak by to bylo skvělé (smích). Teď už je jí jedenáct, hrozně to letí.

Hraje tenis?
Hraje, hrajeme spolu, ale jen tak rekreačně, jednou za týden jednou za čtrnáct dní si chodíme pinknout. Začala hrát teď v září a už si spolu pinkáme od zadní lajny, docela jí to jde. Ale musím jí třeba několikrát říct, ať si jde zahrát, sama se do toho moc nehrne. Ve škole jí baví gymnastika a nemá smysl jí nutit do tenisu.

V Praze žijete s přítelkyní a dcerou. Jste nějak v kontaktu s manželkou, která zůstala v Německu?
Ano, jsem. Zrovna nedávno jsem tam byl, protože tam mám starší dceru. A teď jsem tam byl na osmnáctých narozeninách svého vnuka. Takže mám osmnáctiletého vnuka a jedenáctiletou dceru (smích). Jezdím do Německa tak jednou dvakrát za rok, občas přijedou i oni sem.

O rozvodu jste neuvažovali?
Rozvod probíhá. Ale tohle je v Německu strašný problém. My se rozvádíme už snad pět let. Dělá to jeden právník z Düsseldorfu a doteď jsme se nedočkali. Přitom jsme vyrovnaní, nemáme mezi sebou žádné neshody, potřebujeme se jen papírově rozvést. Ale rozvod v Německu, to je největší byrokracie, co jsem kdy zažil.

Můžete nějak popsat své plány na nejbližší období?
Budu se snažit přežít, už si musím dávat taky pozor (smích). Jinak mám dost práce tady na Štvanici, kde trénuju. Já už tedy necestuju, proto vlastně skončila i spolupráce s Karolínou Plíškovou. Tam už je třeba, aby trenér cestoval s hráčem a já už to absolvovat nechtěl. Takže teď budu pokračovat s trénováním tady na Štvanici a především si chci užívat života, dokud to jde. Žádné velké plány nemám. Já bych rád, kdyby tady aspoň někdo někdy něco trefil, z těch kluků. To by pro mě byl nejlepší dárek.

Za celou redakci MYJSMETENIS.cz vám děkuji za váš čas a přeji do budoucna co nejvíce úspěchů jak v trénování, tak v osobním životě. Na shledanou.

Autor: Jan Belanský
Foto: Pavel Lebeda (sport-pics.cz) a archiv Jana Kodeše

Radek Štěpánek exkluzivně o Davis Cupu a návratu na kurty

.

Šestatřicetiletý bojovník Radek Štěpánek se aktuálně připravuje v areálu Sparty Praha pro svůj návrat na kurty a podle energie, která z něj sálá na první pohled je evidentní, že se již nemůže dočkat. Radek se navíc stihl zúčastnit Davis Cupu v Ostravě alespoň z lavičky a v exkluzivním rozhovoru pro MY JSME TENIS shrnuje své dojmy z utkání proti Austrálii a rovněž přibližuje plány ohledně svého návratu na kurty.

Radku, první kolo Davis Cupu je za námi. Jak zpětně hodnotíte utkání proti Austrálii?
Bylo opravdu těžké sledovat to jenom z lavičky. Ale je škoda, že se nepovedlo postoupit do čtvrtfinále, protože šance tam určitě byly. Zlomový byl hnedka ten první zápas Lukáše Rosola, který vedl 2:0 na sety a pak ještě servíroval na konec utkání. Jenže nakonec to bohužel ztratil a Australané se potom dostali do vedení 2:0, když Tomic porazil Jirku Veselého. Australani se tak před víkendem dostali do té nejlepší výchozí pozice a věděli, že jim stačí urvat jeden zápas z těch tří zbývajících. Ze stavu 0:2 se totiž vždycky vrací hodně těžce. Kluci sice skvěle zvládli debla, ale v neděli se bohužel nepodařilo vyrovnat a nedošlo na rozhodující střetnutí. Takže je to škoda, protože byla šance zvítězit.

Už jste zmínil, že sledování zápasu z lavičky bylo těžké. Jaký je to pro Vás pocit, když jen sedíte vedle kurtu a nemůžete pomoci?
Hrozný. Je to daleko horší, než když člověk sám hraje. Samozřejmě jsem se snažil pomoci alespoň nějakou radou podle toho, co jsem v zápase viděl. Jenže za toho hráče na kurtu to nikdo neodehraje, to musí jen on sám. V Ostravě jsem byl jinak rozhodně rád a těší mě, že jsem měl čas a mohl kluky osobně podpořit. Jen mě mrzí, že nebudeme moci bojovat o to semifinále.

Místo vytouženého čtvrtfinále však přijde zářijová baráž. Jak vidíte šance českého týmu?
To hodně záleží na losu. Rozhodující bude to, proti kterému soupeři a kde budeme hrát. V úvahu totiž připadají i exotické destinace v Jižní Americe anebo třeba Indie. Bude tedy záležet na tom, jestli budeme hrát doma nebo venku. Ale myslím si, že pokud budeme v kompletní sestavě, tak máme velkou šanci, abychom zůstali ve Světové skupině.

V současné době se v areálu Sparty Praha pilně připravujete na svůj návrat na kurty. V jaké jste fázi?
Bezbolestný návrat pro mě v podstatě začal před deseti dny, takže jsem plný elánu a energie. Ale samozřejmě vím, že musím být trpělivý a v přípravě všechno dělat postupně. Zatím se cítím dobře, protože mě nic neomezuje a žádné zranění se mi nevrací, to je pro mě nejdůležitější. Teďka mám stále v podstatě nějaké čtyři až pět týdnů, abych se dostal zpět do fyzické i herní pohody, na kterou jsem zvyklý. A pak vyrazím na turnaje.

Příprava v domácím prostředí je pro Vás tedy vítanou změnou?
Určitě. Jak se říká: všude dobře, doma nejlíp. Pro mě jsou tyhle chvíle, kdy jsem v Česku, hodně vzácné, takže si je užívám při trénincích i mimo ně.

Před chvílí jste zmínil, že k návratu na kurty stále zbývá několik týdnů. Máte tedy představu, na jakém turnaji by to již mohlo vyjít?
Všechno samozřejmě záleží na tom, jak se bude lepšit moje fyzická kondice i herní stránka. Podle toho se potom s týmem budeme rozhodovat. Ale prvotní plán zatím je, že bych začal na antukovém turnaji v Houstonu.

Ale očekávám, že už se těšíte také na travnaté turnaje?
Tak to se těším každý rok. Já se vlastně těším na každou část roku, protože nemám žádný povrch, který bych preferoval. Hraju všude a výsledky mám na všech površích. Ale je pravda, že tráva je pro mě speciální povrch. V letošním roce mě navíc potěšilo, že travnatou sezonu o týden prodloužili a přidali turnaj ve Stuttgartu, to je skvělé.

Zároveň je třeba říci, že mimo kurty jste už delší dobu. Jak těžký pro Vás bude samotný návrat?
Každý návrat je hrozně těžký. Po šesti nebo sedmi měsících to navíc opravdu není žádná legrace. Já už jsem to párkrát zažil, takže vím, co mě čeká. Určitě bych se rád vrátil, jakoby se nic nedělo, ale je to těžké. Stačí se podívat na hráče typu Nadala, kterému plnohodnotný návrat trval hrozně dlouho a to byl pryč jen tři měsíce. Na začátku to tedy bude hodně těžké, bude to bolet. Jenže mám motivaci, energii i vůli. Takže to nejdůležitější, co potřebuji, je zůstat zdravý.

Dáváte si pro letošní sezonu nějaké konkrétní cíle?
Tak ten první a hlavní cíl je být zdravý. Podle toho se všechno odvíjí. V žebříčku bych se samozřejmě chtěl vrátit na místa, kde jsem byl předtím, než mě zranění vyřadilo ze hry. Ale na začátku bude nejdůležitější dostat se zpátky do turnajového režimu a odehrát co nejvíce zápasů, chytit správný rytmus. Jinak jako každý rok bude pozornost nejvíce upřena ke grandslamům a k záchraně Světové skupiny Davis Cupu.

V posledních letech jste dosahoval i velkých úspěchů ve čtyřhře po boku Leandera Paese, který aktuálně nastupuje s Ravenem Klaasenem. Plánujete si v budoucnu znovu zahrát spolu?
Leander si kvůli mému zranění našel partnera na letošní rok. Pokud to termínově vyjde, tak si spolu příležitostně zahrajeme, ale on asi bude hrát spíše se svým parťákem, se kterým je domluvený na celou sezonu. To však nic nemění na tom, že já budu letos čtyřhry určitě hrát.

Máte tedy nového parťáka?
Už jsem se bavil s dalším „juniorem" na okruhu, s Tommym Haasem, že bychom si letos mohli na pár turnajích zahrát čtyřhru spolu, protože on se taky vrací po zranění. My jsme to párkrát plánovali, ale zatím nám to nevyšlo, tak doufám, že letos nám to vyjde.

Pokud se nepletu, tak již máte společné zkušenosti z minulosti. Mám pravdu?
Ano, už jsme spolu pár turnajů odehráli. Jediný, který jsme zvládli až do konce bylo San Jose, kde jsme vyhráli. A pak jsme pár turnajů nedohráli kvůli zranění, ale na kurtu jsem se s ním cítil dobře. Přece jenom jsme sousedi, na Floridě máme domy vedle sebe. Takže jsme si blízko i po lidské stránce a o to více nás to může bavit.

S Tommym Haasem máte celkově dost společné osudy.
Přesně tak, teďka se budeme vzájemně motivovat, aby ten návrat byl pro oba co nejlepší.

Radku, za celou redakci Vám děkuji za dnešní rozhovor a přeji hodně štěstí při Vašem návratu na kurty. Věřím, že přidáte mnoho dalších výher!

Autor: Michal Procházka
Foto: Pavel Lebeda (sport-pics.cz)

Tony Roche exkluzivně o České republice, Davis Cupu i Tomáši Berdychovi

.

Tony Roche patří mezi legendy světového tenisu nejen jako hráč, ale také jako trenér. Tento Australan dokázal ve své bohaté kariéře triumfovat ve dvouhře na Roland Garros a k tomu přidal dalších třináct grandslamových titulů ve čtyřhře a dva v mixu. Jeho velkou vášní se pak stal slavný Davis Cup, který si potěžkal hned čtyřikrát. Na své úspěchy navíc navázal jako uznávaný kouč, když spolupracoval s Ivanem Lendlem, Patrickem Rafterem, Rogerem Federerem a Lleytonem Hewittem.

V současné době pak stále působí jako kouč Lleytona Hewitta, se kterým dorazil do České republiky na utkání Davis Cupu. Australané přiletěli s několikadenním předstihem a tréninku se pilně věnovali v útulném areálu tenisové Sparty Praha. Tony Roche se v Praze znovu objevil po téměř čtyřiceti letech a v exkluzivním rozhovoru pro MY JSME TENIS měl tak na co vzpomínat.

V Praze nejste poprvé. Už jste tu odehrál Davis Cup v roce 1975. Vzpomínáte na to utkání?
Ano, prohráli jsme! (smích)

V jednom ze zápasů jste v Praze vedl nad Jiřím Hřebcem 2:0 a nakonec prohrál. Byla to bolestivá porážka?
Byla to opravdu těžká porážka. Každá prohra v Davis Cupu je těžká, ale když vedete 2:0, tak je to ještě horší.

Byl jste v Praze někdy poté?
Do Prahy jsem poprvé přijel v roce 1966, kdy jsem tady hrál turnaj a pak jsem se vrátil na zmíněný Davis Cup. Takže jsem tady byl doposud dvakrát.

Jak se Vám Praha líbí?
Užívám si to tady, Praha je nádherná! Jsou tady milí lidé, určitě je to hezké být opět zpátky. Kromě toho mám na město spojení díky spolupráci s Ivanem Lendlem.

Stihl jste se podívat do centra města?
Doufám, že do centra se podívám v neděli. Brzy vstanu a půjdu se trochu projít. První dva dny byly kvůli časovému posunu těžké, ale zítra to vyjde.

Ochutnal jste české pivo?
Ano, české pivo je výborné! Pokud se nepletu, tak jste mě na něj pozvali. Je to tak? (smích)

V Praze trénujete v areálu Sparty. Jak se Vám tento klub líbí?
Sparta Praha je skvělý klub! Kurty jsou kvalitní, je tu krásná restaurace a lidé jsou velmi přátelští.

Starají se o Vás organizátoři dobře?
Samozřejmě, je tu o nás velmi dobře postaráno.

Během kariéry jste potkal řadu českých tenistů. Jak vzpomínáte na soupeření s nimi?
České hráče jsme vždy respektovali, protože u vás je velmi bohatá tenisová tradice a z vaší země pochází mnoho velkých šampionů. Česká republika je malá země a je až neuvěřitelné, kolik skvělých hráčů produkuje. Nevím, čím by to mohlo být. Není to třeba vodou? Nebo tím pivem? (smích)

Dalo by se říci, na jaký okamžik ze své kariéry nejradši vzpomínáte?
Řekl bych, že Davis Cup je pro mě něco speciálního. V šedesátých letech jsme Davis Cupu dominovali a to hovoří za vše. V téhle soutěži tak přišly ty nejlepší momenty, ale i ty horší. Ale hrajete za svoji zemi a to je speciální příležitost.

Jak vidíte šance australského týmu proti České republice?
Myslím si, že je to naprosto vyrovnané. Pro nás je štěstí, že Tomáš Berdych nebude hrát, ale vaši hráči jsou stále výše žebříčkově postaveni než naši tenisté. K tomu budete hrát doma, to je vždycky výhoda. Český tým je navíc v posledních pěti letech hodně úspěšný, takže očekáváme velmi těsný zápas.

Myslíte si, že současná australská generace má šanci vyhrát celý Davis Cup?
Řekl bych, že během dvou až tří let bychom mohli mít šanci, protože máme několik hodně talentovaných mladíků jako je Kyrgios, Kokkinakis a Tomic. Zapomenout nesmíme také na Jasiku, který vyhrál juniorské US Open. Myslím si, že s touto skupinou hráčů budeme mít dobře zaoblený tým, který může vyhrát Davis Cup. A k tomu máme Lleytona, který je už veterán a já doufám, že se okolo našeho mužstva bude pohybovat o trochu déle.

Aktuálně spolupracujete s Lleytonem Hewittem, jaké máte cíle pro letošní rok?
Lleyton by určitě chtěl být úspěšnější v Davis Cupu. Tentokrát před sebou máme celkem dobrý los, protože když vyhrajeme tenhle zápas, tak ten další budeme hrát doma. My se vždycky cítíme lépe, když hrajeme v Austrálii, jelikož můžeme hrát na trávě. Takže pokud se nám podaří proklouznout přes vás, tak v tomto roce můžeme způsobit poprask. Myslím si, že to je Lleytonova hlavní motivace. Chtěl by totiž odehrát Davis Cup, Wimbledon a kariéru zakončit na Australian Open.

V minulosti jste spolupracoval i s Ivanem Lendlem. Jak na něj vzpomínáte?
Vím, že budeme hrát ve městě, odkud Ivan pochází a doufám, že si to užijeme. Původně jsme očekávali, že se bude hrát tady v Praze, ale nakonec pojedeme do Ostravy. Takže se těším, že uvidím město, odkud pochází. S Ivanem jsem totiž prožil pár krásných let, společně jsme zažili hezké okamžiky. Ivan byl velký šampion a ve všem, co dělal, byl naprostý profesionál. Myslím si, že vaše země by na Ivana měla být opravdu hrdá!

Poté jste spolupracoval také s Rogerem Federerem, jaké to bylo?
Myslím si, že Roger se pravděpodobně stane nejlepším hráčem všech dob. Musím říci, že to bylo hezké být pár let součástí jeho týmu. O hodně důležitější, ale je, že Roger je příjemný člověk. Vždycky jsem obdivoval, co všechno dělá pro tenis a jak mu záleží na vývoji celé hry. Roger propaguje tenis po celém světe a to je prostě skvělé!

V loňském roce se spekulovalo o Vaší možné spolupráci s Tomášem Berdychem. Má podle Vás šanci vyhrát grandslam?
Nevidím důvod, proč by nemohl. Tomáš si nyní uvědomil, že čas se krátí, ale pořád je mu pouze 29 let. On je jeden z hrstky lidí, kteří mají šanci vyhrát nějaký grandslam. Podle mě se teď Tomáš dívá na svůj věk a zkouší rozdílné věci. Takže doufejme, že bude úspěšný. Nevím, proč by nemohl uspět. Tomáš má opravdu kvalitní hru, je velký silný hráč a k tomu hodně soutěživý. Myslím si tedy, že v několika příštích letech má dobrou šanci zvítězit na grandslamu. V minulém roce navíc viděl, že Cilič a Wawrinka dokázali vyhrát grandslam, což muselo hráčům jako je třeba Tomáš dát křídla. Tihle dva totiž ukázali, že je možné porazit Novaka, Rogera a Rafu. Tomáš se na ně tak určitě divá a říká si: proč bych nemohl vyhrát taky já? Tomáš je k tomu navíc velký profesionál a tvrdě pracuje.

A jak vidíte šance Nicka Kyrgiose? Je schopný vyhrát grandslam?
Ano, určitě. Je to mladý hráč a předvádí moderní silovou hru s výborným servisem, k tomu si je jistý sám sebou. Pro mladé hráče je však aktuálně nejdůležitější správně rozvíjet tělo. Současná hra je hodně fyzicky náročná, všechno chce čas. Tenisté jsou dneska lepší než před patnácti nebo dvaceti lety, kdy se Lleyton stal světovou jedničkou a bylo mu pouze dvacet. Pro mladé hráče je to teď hodně složité dostat se na vrchol. Zabere jim to o něco více času, takže musí tvrdě pracovat a budovat své tělo.

Děkujeme Vám za dnešní rozhovor, bylo pro nás ctí Vás potkat. Přejeme Vám hodně štěstí.
Díky, potěšení je na mé straně!

Autoři: Michal Procházka a Diana Valevataya
Foto: JS/STP

Exkluzivní rozhovor s vyplétačem Petrem Krejčím

.

Petr Krejčí to ve světovém tenisu dotáhl do nejvyšších pater ve vyplétání raket, když jeho služby využívala téměř celá špička včetně několika grandslamových vítězů. Rakety světových hvězd jako jsou: Rafael Nadal, Serena Williamsová či Maria Šarapovová prošly rukama českého odborníka, který stále pracuje na slavném Wimbledonu a raketu si můžete nechat vyplést také v jeho obchodě v Praze na Letné.

Na úvod by se asi hodilo začít tím, jak jste se vůbec dostal k vyplétání?
Hrál jsem tenis na základnější úrovni v Brně, a jelikož se pořád řešilo vyplétání a já jsem v tu dobu pracoval v tamní Zbrojovce, tak mě to strašně zajímalo. Právě tam jsem si sehnal plánek a vytvořil si přímo v továrně vlastní vyplétací stroj.

A pak jste postupoval výš?
Pořád mě to zajímalo, zkoumal jsem, jak se to vyplétá. Potom jsem přijel z Brna do Prahy na Štvanici a potom dál na první grandslamový turnaj. Tam jsem neudělal žádnou zásadní chybu, tak mě pozvali i podruhé a potom potřetí a od té doby mě zvou i dál.

Takže jste začínal rovnou od grandslamů a ne od nižších turnajů ATP nebo WTA?
Já jsem šel od lidí, kteří hrají pro zábavu, potom jsem vyplétal menší turnaje na Štvanici. Poté již přišel Fed Cup v Brně, challenger v Košicích a následně první grandslam, který byl myslím Paříž.

Kdo Vás vybere, že můžete jet vyplétat na grandslam?
Na grandslamy se snaží dostat relativně hodně lidí, ale tu druhou, třetí pozvánku už tolik z nich nedostane. Třeba v Paříži se za ty tři týdny vystřídalo třicet až čtyřicet vyplétačů. Dneska je tým deseti až dvanácti lidí a ten se drží během celého turnaje, tam žádné střídání neexistuje, že by se na jedné mašině střídali třeba čtyři lidi. Když se osvědčíte poprvé, tak vás zvou i dál.

V současné době jezdíte pořád po turnajích?
Už si držím jen Wimbledon, kvůli tomu, že tady mám firmu. Bylo by nezodpovědné pořád zavírat obchod, jelikož grandslamy jsou čtyři, takže by to byly tři měsíce, co bych byl pryč, což by nebylo fér vůči zákazníkům. Ale držím si Wimbledon, protože člověk potřebuje být v kontaktu s hráči a dalšími vyplétači a s firmami, kde se člověk dozvídá zákulisní věci ohledně výpletů a raket. To pomáhá člověku k dodržení standartní kvality, co se týká vyplétání.

Takže vy se takto udržujete v kontaktu s oborem i s novinkami?
Ano, člověk má i odezvu od hráčů. Ke mně chodí většina českých hráčů, ale přeci jenom tam je více národů, více hráčů, více diskuzí.

Když jste jezdil po turnajích, kolik jste jich stihl za rok?
Když jsem jezdil nejvíce, cestoval jsem skoro šest měsíců z dvanácti, ale kolik turnajů, to bych teď musel počítat.

Evidentně toho jde stihnout docela hodně?
Tenkrát to bylo Australian Open, Miami, Prague Open, Paříž, Queens, Wimbledon, US Open, Vídeň, Linz a Čína. V té době tam byla i olympiáda v Číně a byl tam i Peking, normální klasický turnaj. K tomu ještě Masters v Madridu a Šanghaji.

Co byl nejexotičtější turnaj, který jste navštívil?
Hodně zajímavé byly turnaje v Číně, ať už to byl normální turnaj ATP nebo Turnaj mistrů v Šanghaji, což je taková třešnička pro všechny, kdo se na tom turnaji podílí.

Jaký je Váš nejoblíbenější grandslam?
US Open.

Dalo by se říci, proč zrovna US Open?
Z toho pohledu tenisového i z pohledu vyplétání je na nejvyšší úrovni, nejvíce respektu k tenisu. Navíc jste tam jednoznačně nejvíce v kontaktu s hráči, jste součástí turnaje, proto určitě US Open.

Máte nějaký zajímavý zážitek spojený s grandslamy, třeba zrovna s US Open, když je to váš nejoblíbenější turnaj?
S US Open mám jeden zážitek, který je spojený s Kim Clijstersovou. Odlétal jsem v den ženského finále, tenkrát jsme se o tom bavili, ale ona chtěla, abych jí rakety vypletl, přestože odlétám. Jenže s sebou neměla výplety, které měla na hotelu. A jelikož byl večer, tak mi řekla, ať jedu s ní na hotel pro výplety. Takže jsem s ní jel autem na hotel pro výplety, ráno jsem vstal a jel jsem do areálu US Open, vypletl jsem jí rakety, a když jsem doletěl domů, dozvěděl jsem se, že vyhrála US Open.

A stihli jste se během společné cesty seznámit?
My už jsme se znali, už jsem jí rakety vyplétal v Miami, když vyhrála a od té doby se vždycky zdravíme a bavíme, když se potkáme.

Měl jste tedy hráčky nebo hráče, kteří chodili jenom za Vámi, když věděli, že jste na turnaji?
Oni vždycky přijdou a vidí tam vyplétače, a když s nimi mají dobré zkušenosti, tak někteří požádají, jestli by jim člověk mohl vyplétat rakety. Tím pádem jim odpadá starost, že by to bylo špatně vypletené, že by to prasklo během prvního druhého úderu.

Mohl byste tedy zmínit jména některých Vašich zákazníků?
Pletl jsem často Jelenu Dementěvovou a i občas Tommyho Haase, u něj jsem totiž znal trenéra. Tommy Haas byl docela striktní, věčný stěžovatel. V té době bylo těch hráčů víc, ale těžko si teď vybavit všechny.

Nenarazil jste na někoho, kdo by měl velkou spotřebu raket, že by s nimi hodně mlátil nebo tak podobně?
Velkou spotřebu mají vždycky ti lepší hráči. Potřebují pět až sedm raket na zápas, když postoupí do finále, tak jim uděláte padesát až sedmdesát raket za turnaj. V Miami jsem pletl Serenu Williamsovou a tam to bylo deset raket za zápas a potom vyhrála ve dvou setech a z těch deseti raket sedm nebylo vůbec hraných a přesto se přeplétaly. Nebo třeba dvě rozsekala během toho zápasu.

Překvapily Vás nějaké speciální požadavky, které měli hráči na výplet?
Jednou jsem vyplétal hráčku, která přišla na US Open a vysvětlovali tam slečně na recepci, co chtějí a ta to nechápala a zavolala vedoucího vyplétačů. Ten mi potom volal, jestli bych to šel dělat. Chtěla každou strunu naplést jinak. Byla to Ruska, s tím že tatínek byl takový vědec a chtěla, aby se každá struna naplétala jinak, aby to klesalo po dvou desetinách. Prostřední strunu naplést na 24, tu hnedka vedle 23,8 s tím, že ta struna je kratší a kratší. Mělo to svou logiku, ale je to dost neobvyklé.

Setkal jste se také s nějakými zajímavými požadavky na tvrdost výpletu?
Většinou se hráči pohybují mezi 20 a 30 kily, nejčastěji 25. Co já jsem pletl extrém, tak to byl Volandri tady v Praze na 10 až 10,5 kilo. Druhý extrém byl pak Mark Philippoussis , ten chtěl 39 - 40 kilo.

Jaká je vlastně finanční stránka ohledně vyplétání? Proplácí Vám organizátoři nějaké náklady?
Většinou když už vám něco platí, tak je to maximálně hotel, letenku si každý platí sám. Když letíte do Paříže nebo do Wimbledonu, tak ta letenka je samozřejmě levná, ale Austrálie a Amerika jsou potom podstatně dražší. Taky jde o to, jestli tam letíte na týden nebo na tři týdny. Jestli si vyděláte víc. Takže vždycky je to otázka délky turnaje a jeho dostupnosti, pro vyplétače z lokálního kontinentu je to vždy výhodnější, než pro zámořského. Všichni ti, co vyplétají, tak si doma ve svých pracích vydělávají víc. Spíš je to o té prestiži, že se někdo setká s někým, že se navzájem potkáme a vyměníme si informace ohledně nových věcí. Člověk chce být součástí turnaje.

Panují rozdíly v cenách vyplétání na jednotlivých turnajích nebo jsou všude stejné?
Každý turnaj si to určuje sám, někde je to 25 Euro někde 30. Na Wimbledonu je to samozřejmě v librách.

Na letošním Australian Open přišla novinka, že hráči dostali od organizátora turnaje poukázku na pět vypletení zdarma na každý zápas. Myslíte, že je to velká pomoc pro hůře postavené hráče?
Určitě je to pro ně úleva. Ale pro hráče z TOP 100 by to nemělo být zatěžující, jestliže vypadne v prvním kole, vyplete jednu raketu, nebo dvě. Pokud postoupí dál, tak na ty náklady na vyplétání si vydělají. Takže určitě pro kvalifikanty, kteří jsou tam například poprvé, je to vítaný bonus. Ale beru to spíš jako reklamu a gesto té firmy. Pro hráče typu Nadala však nemá smysl, jestli dostanou pět raket zdarma nebo ne.

Jaký je podle Vás rozdíl ve vyplétání mezi grandslamy a normálními turnaji ATP a WTA?
Na grandslamech jsme většinou v týmu, ale když je to menší turnaj, tak jsme tam dva vyplétači a máme na starost ještě i administrativu. Takže menší turnaj je paradoxně náročnější, v tom, že se o všechno se staráte sám. Příjem raket, namalování loga, zabalení, to znamená, že je to na starost náročnější. Na grandslamu máte svůj stroj, tam stojíte a nosí vám rakety a jen vyplétáte. Toho času tolik není, hlavně na začátku máte pořád u sebe deset až patnáct raket.

Dalo by se říci, kolik raket vypletete za jeden grandslam?
Nejvíce jsem vypletl v Austrálii v roce 2006 nebo 2007 a bylo to 580 raket, ale to se už naštěstí neopakovalo.

A kolik raket vypletete za rok?
Samozřejmě nevyplétáte pořád takhle, ale v té době jsem pracoval i na Štvanici, to člověk přiletěl a hned vypletl další. Takže těch raket bylo 5000 – 6000 za rok. Na grandslamech je to extrém, jedete klidně dvacet hodin v kuse. Musím říct, že když už se s těmi hráči znáte a vidí vás ráno, tak si vás dobírají, jak vypadáte.

Takže už mezi Vámi probíhá vtípkování?
No to určitě, samozřejmě vždycky můžete za prohru (smích).

Obvinil Vás někdy nějaký hráč, že jste mu špatně vypletl raketu?
Po zápase se málokdy vrátí hráč, co prohrál, protože směřuje na letiště a pryč. Rozčilují se někdy, když ji nafasují a kontrolují, ale po zápase málokdo přijde. Hráči si rakety vezmou delší dobu před zápasem a otestují si je. Protože třeba hrají druhý zápas v úterý, přijdou ráno a rozehrávají se s nimi. A někdy přijdou říct, že se jim tohle nelíbí. Někdy se rozčilují, ale to už je spíš jejich problém, když přinesou hodinu, hodinu a půl před zápasem rakety a v tu dobu začíná dalších patnáct kurtů. V ten moment tam jsou hráči, kteří je přinesli dříve, tak nebudete vytahovat raketu ze stroje kvůli tomu, že je to hvězda. To už je ale její nezodpovědnost, je to součást profesionality mít připravené všechny rakety.

Kolik času Vám trvá vyplést jednu raketu?
Klasický čas by měl být osmnáct až dvacet minut. Na grandslamech to tak opravdu je, protože když v prvních kolech plete každý vyplétač dvacet až třicet raket za den, tak máte tempo, nikdo vás z toho nerozhazuje. Doma v servisu je to trošku delší, ale ideální je těch dvacet minut. Dá se to vyplést za deset nebo dvanáct minut, ale to už není kvalitní práce.

Máte svůj osobní rekord?
Neměřím to. Ale samozřejmě v Americe je soutěž ve vyplétání a rekord je asi osm a půl minuty na raketu. Vítězové této show mají vstup na US Open a mohou být součástí týmu vyplétačů. Já jsem zažil asi tři vítěze této soutěže, z toho dva se tam už v životě neobjevili a ten třetí byl pokorný a chtěl se učit. Ten je tedy v týmu až dodnes a hodně se zlepšil. Zmíněný závod mají jako show, odehrává se to na podiu a hraje k tomu hudba. Vítěz vyhrává možnost být součástí US Open a plazmovou televizi. Američani to prostě umí prodat. Ale není to vyplétání, je to závod. Není to o kvalitě, je to o tom co nejrychleji raketu udělat.

Dá se v tomto časovém stresu vůbec podívat na tenis?
Samozřejmě jsem se byl někdy podívat, ale my tam jezdíme vyplétat, ne koukat na tenis. Kdyby se chtěl člověk koukat, tak tam nepojede vyplétat. Ale na Wimbledonu je krásné, že tam jsou tréninkové kurty a když nemáte co dělat, vyjdete ven a deset metrů od vyplétárny je kaskádovitě asi patnáct tréninkových kurtů. To je pro nás výhoda Wimbledonu.

Máte možnost podívat se do zákulisí turnaje? Třeba do players lounge?
Toto je důvod, proč jsem řekl, že US Open je asi nejlepší turnaj pro nás vyplétače. Máme přístup všude jako hráči i do jejich jídelny. Jíme u stolu s hráči. Když přijdu, vezmu si oběd, tak si třeba ke mně přisednou čeští tenisté i zahraniční. Jídelna je plná a sednete si k někomu. Jednak máme trička, takže poznají, že jsme vyplétači, nebo když jsem jezdil často, tak mě většina hráčů znala. Brali nás jakou součást toho turnaje.

Máte tedy hodně známých?
No neřekl bych známých. Já nejsem úplně takový, že bych se plácal s každým po zádech a chodil na večeře nebo na party, ale známe se. Takže když se potkáme na ulici, tak se pozdravíme, ale já si kamarádské vztahy s těmi hráči nedržím.

Letos se znovu chystáte na slavný Wimbledon?
Ano, už mám Wimbledon domluvený. Tentokrát je tedy o týden později, stejně jako ostatní turnaje.

Kolikátý Wimbledon to pro vás bude?
Ani nevím, nepočítám to. Možná devátý, desátý nebo jedenáctý.

Už se tedy do Londýna těšíte?
Je to sice stejná práce, ale jiné prostředí, nemám takovou zodpovědnost jako při své vlastní práci. Mám zodpovědnost jen za ty rakety a je to něco jiného.

Nyní tu sedíme ve Vašem prostorném obchodě na pražské Letné. To je tedy hlavní náplň Vašeho času?
Jezdit po světě a po turnajích je sice hezká práce. Když jedete poprvé na turnaj, je to krásné. Po druhé také, ale potřetí je to jako když jdete ráno do kanclu. Je to práce a tím, že pořád cestujete, tak se dostáváte do toho stejného rozvrhu, jako mají hráči. Letadlo, hotel, vyplétárna, akorát to nemáte bohužel placené stejně jako hráči. A navíc soukromý život také trpí. Když jsem byl v tom jednom roce skoro šest měsíců pryč, to se pak nemáte ani s kým bavit.

Máte oblíbenou značku raket?
Ne, nemám. Jsem alergický na to, když někdo přijde a zeptá se, jaká raketa je nejlepší. Raketa se vybírá podle parametrů. Nic neznamená, že když si vezmete tuto značku, tak začnete vyhrávat zápasy.

Ani oblíbenou značku výpletů tedy nemáte?
Ne, všechno má něco do sebe. Tenis je individuální sport a vyžaduje individuální přístup. Každý máme jiné vnímání. Někdo je dominantní, někdo je defenzivní. I z toho pramení volba výpletu a napětí.

Záleží to i na povrchu?
Většinou mají hráči stejný výplet celý rok. Liší se spíš napětí vzhledem k povrchu turnaje, míčů, nadmořské výšce a počasí, když prší, tak se nevyplétá takové napětí, jako když je vedro.

Sledujete novinky ve svém oboru?
Novinky sleduju, ale ty novinky povětšinou nezajistí, že budete umět hrát. Spíš budete mít větší komfort, méně vibrací do ruky, když to netrefíte úplně ideálním středem, tím, že to trefíte někde u rámu, tak vám nejde tolik vibrací do ruky a odletí to tak, jako byste to trefili tím středem. Novinky samozřejmě sleduju, ale nejsou pro mě zásadně důležité.

Očekáváte v budoucnu velkou změnu ve vašem oboru?
Asi před třemi nebo čtyřmi lety jsem v Paříži viděl studii toho, jak bude vypadat tenis za šedesát nebo sto let. Vše bylo digitální, jako ze sc-fi filmu. Už to nebylo o lidech, ale o počítačích.

Na závěr tedy můžeme fanouškům vzkázat, že pokud budou chtít zajistit svým raketám stejnou péči, jako má Rafael Nadal. Tak se mohou stavit ve Vašem obchodu na Letné.
Určitě! Budou vítání!

Autoři: Michal Procházka a Linda Šejdová
Foto: MP/archiv STP

Exkluzivní rozhovor s Petrem Pálou

.

Devětatřicetiletý Petr Pála byl v minulosti skvělým deblistou a v žebříčku ATP pro čtyřhru to dotáhl až na desátou příčku. Jeho největším úspěchem pak bylo finále slavného Roland Garros, kam v roce 2001 dokráčel po boku Pavla Víznera. Po skončení aktivní kariéry se Petr Pála stal kapitánem českého fedcupového týmu, který pod jeho vedením získal již třikrát cenný Fed Cup. V exkluzivním rozhovoru pro MY JSME TENIS se český kapitán rozhovořil o aktuální situaci a také o tom, co přesně obnáší jeho funkce.

Petře, na úvod našeho rozhovoru bych se ještě vrátil k fedcupovému utkání v Kanadě. Před odletem jste v Praze na letišti avizoval, že si cestou musíte koupit zimní boty, jinak zmrznete. Uspěl jste?
Ano, boty jsem si koupil v Londýně na letišti a ty svoje jsem tam rovnou nechal (smích). Jsou to teplé boty, ale na mínus třicet stupňů v Kanadě to nestačilo. Tam by si člověk musel koupit ty opravdu pořádné zimní boty, které prodávali v tamních obchodech. Ty byly evidentně hodně teplé, ale jinak bych je zase neužil. Takže jsem to nakonec nějak zvládl.

A jak jste snášeli tvrdou kanadskou zimu?
Hodně záleželo na tom, jestli foukalo nebo ne. Když nefoukalo a bylo sluníčko, tak to byla paráda. Navíc jsme nikde moc nechodili, maximálně jsme se šli projít do města. Nebezpečné byly spíš ty přechody. Museli jsme dávat pozor, abychom nenastydli, když jsme šli z hotelu do auta nebo potom z haly. Ale celkově to bylo v pohodě.

Samotné utkání v Quebecu zvládly české tenistky bez nejmenších problémů a hned trojice z nich zažila fedcupovou premiéru. Jak zpětně hodnotíte jejich výkony?
Jednoznačně samými plusy. Vyhráli jsme čtyři zápasy a všechny ve dvou setech. Holky se toho zhostily výborně. Samozřejmě jsme byli favority, ale na druhou stranu byl na nás o to větší tlak i díky tomu, že nehrála Bouchardová. Určitě nám pomohlo, že Karolína začínala v sobotu jako první, protože přeci jen je někde jinde než ostatní hráčky. Ale nikdy to není lehké jít do premiéry v situaci, kdy jste jasným favoritem a očekávají se od Vás dva body a k tomu je ten úvodní hodně důležitý. Karolína to zvládla výborně a pro Terezu pak bylo výhodou, že šla na kurt za stavu 1:0. Druhý den to pak Karolína i přes malé zaváhání zvládla úplně s přehledem.

V semifinále Fed Cupu se pak český tým představí v domácím prostředí proti Francii. Panuje tedy spokojenost s losem?
Já jsem hlavně spokojený, jakým způsobem jsme zvládli utkání v Kanadě. Původně jsem očekával, že postoupí Francie, ale po sobotních dvouhrách jsem si říkal, že jsem tipoval docela blbě. Jenže Francouzky to otočily, takže jsem nakonec rád, že budeme moci hrát v domácím prostředí. Zatím je stále dost času a až později uvidíme, jak to bude vypadat. Francie je nicméně hodně silný soupeř, protože my jsme v Itálii nikdy nevyhráli a oni tam uspěli. Každopádně musíme být velmi obezřetní.

Dalo by se aktuálně říci, jak vidíte šance na obhajobu Fed Cupu? Díváte se již takto dopředu?
Vzhledem k tomu, jaký máme tým, tak samozřejmě musíme mít ty nejvyšší ambice.

Před utkáním v Kanadě jste však měl složitou práci se složením nominace. Nebojíte se, že tato situace nastane před semifinále znovu?
Situace před zápasem v Kanadě byla komplikovaná vzhledem k nešťastnému termínu a místu konání. Nicméně to nic nemění na tom, že jsem měl k dispozici velmi silný tým, který byl schopný vyřadit Kanadu i v případě, kdyby nastoupila Bouchardová. A co se týká semifinále, tak podle předběžných dohod bychom proti Francii měli nastoupit v nejsilnější možné sestavě, tedy jak s Petrou Kvitovou, tak i s Lucií Šafářovou.

Všichni fanoušci Vás dobře znají z lavičky, na které se nacházíte během samotných utkání. Ale jaká je Vaše pracovní náplň během ostatních týdnů v roce?
Na začátku roku vždycky cestuji na Australian Open a někdy již na turnaj do Sydney, abych holky viděl v akci a mohl si s nimi promluvit. Jinak se s nimi snažím být ve spojení, co to jenom jde. Stejně tak jsem v kontaktu s jejich osobními trenéry, abych se o hráčkách dozvěděl co nejvíce, na čem přesně pracují. Poté většinou jezdím na turnaj do Miami, kde se už postupně rýsuje sestava, protože v té době jsou odehrané akce v Dubaji, Dauhá a Indian Wells. A kromě toho pak navštěvuji ještě dva nebo tři grandslamy. V letošním roce se navíc moc těším na turnaj WTA v Praze na Spartě. Celkově se tedy snažím být stále v kontaktu a hráčky sledovat.

Právě jste zmínil, že spolupracujete také s jednotlivými osobními trenéry. Jakou formou tato spolupráce přesně probíhá?
Je jasné, že osobní trenér zná tu hráčku vždycky nejlépe. Takže jsem samozřejmě nakloněn každé komunikaci a rád s nimi cokoliv proberu. Pokud něco vypozoruji, tak jim také sám zavolám, řeknu jaká je situace a společně se o tom poradíme. Je totiž potřeba udělat co nejvíce, aby byla maximální šance uspět.

Vy jste kapitánem českého fedcupového týmu již od roku 2008, jak to zvládáte pracovat pod neustálým tlakem?
Samozřejmě mě to baví a každé utkání je další výzvou. Jsem rád za to, jak náš tým funguje a hlavně, že holky jsou výborné hráčky. Během toho týdne vždycky utvořily dobrou partu a bez větších problémů společně vycházely. Zatím to takhle funguje a opravdu mě těší, že holky během utkání nechají na kurtu vše pro společný úspěch.

Je tedy možné říci, že ve Vaší funkci je potřeba být také dobrým psychologem?
Člověk se vždy snaží pomoci, aby ten zápas ovlivnil co nejlépe a ideálně jen kladně. Každá hráčka však vyžaduje jiný přístup a je tak nutné přemýšlet o tom, kdy je potřeba mluvit více a kdy naopak méně. Takže ta minuta během střídání stran nebo dvě minuty mezi sety nejsou k tomu, abych pořád mluvil. Spíše je to o tom říci jednu nebo dvě věci, které by mohly přispět ke zlepšení nebo k udržení v daném rytmu a náladě, když se daří. Celkově to pak vždycky vyplyne ze situace. Když se jde hráčka posadit, tak si říkám, co říci a co ne. V té chvíli mám hodně myšlenek, ale moc informací by mohlo uškodit. Kdybych řekl třeba pět různých věcí, tak by v tom hráčka měla spíše guláš (úsměv).

Kromě toho před Vámi leží odpovědnost za důležitá rozhodnutí. Dalo by se říci, jaké z nich bylo zatím nejtěžší?
To je těžké říci. Každá situace je vždycky jiná, někdy to třeba mohlo vypadat složitě, ale nakonec to bylo jednodušší a jindy zase naopak. Nejtěžší chvíle byly okamžiky, kdy jsem některým hráčkám musel oznámit, že nejsou v nominaci, i když mohly právem cítit, že mají šanci tam být. To je úskalí toho, že máme široký výběr, protože člověk musí vždy někoho zklamat a to je ta nejhorší situace.

A jak tedy ve svém volnu relaxujete od tohoto stresu?
Nejdříve musím říci, že na ten fedcupový týden se vždycky těším. Potom jsem sice třeba jeden nebo dva dny unavený, ale pak už je to v pohodě. Na druhou stranu taky pracuju ještě jinde, protože máme tenisovou akademii v Průhonicích. Můj čas je tak rozhodně dostatečně vyplněný.

Nechybí Vám tedy aktivní soupeření na kurtech? Nesvrbí Vás občas při koukání na tenis ruka?
Já ještě pro zábavu hraji na nižší úrovni, protože tenis mě stále baví. Je však pravda, že kvůli časovému vytížení už mám těch zápasů méně, než bych si představoval. S aktivní kariérou jsem vlastně skončil v polovině roku 2008, takže už je to nějaká doba. Na začátku mě ruka svrběla, protože jsem nekončil kvůli tomu, že bych vyloženě musel, ale prostě jsem se tak rozhodl. Když jsem někdy dříve přijel na Wimbledon, tak jsem si říkal, že bych si znovu rád zahrál, protože v té chvíli to ještě šlo. Jenže dneska už vím, že by to nešlo. Ale pořád si rád zahraji mistráky třeba v divizi.

Vraťme se však ještě zpět k dámskému tenisu. Od letošní sezony se bude na kurtech Sparty Praha nově odehrávat turnaj kategorie WTA, co to pro Vás znamená?
Podle mě je to skvělé a opravdu moc se těším. Samozřejmě jsem zvědavý, jak bude celý turnaj vypadat a věřím, že to bude výborně zorganizované. Všem přeji, aby se vše povedlo a také aby vyšlo rozlosování pro české hráčky, organizátorům hezké počasí a co nejvíce spokojených diváků. Doufám, že diváci si do Stromovky najdou cestu, protože to bude velmi kvalitní akce.

České tenistky Vám navíc v poslední době jistě dělají radost, když se jim po Antverpách daří také v Dubaji. Jak tedy hodnotíte jejich výkony?
Musím říci, že jejich výsledky jsou skvělé. Navíc jsem vždycky rád, když se daří hráčce, která absolvovala fedcupové utkání a hned poté cestovala na nějaký turnaj, jako třeba teďka Karolína. Na tom je totiž vidět, že všechno zúročila a nebylo to tak, že by se na Fed Cupu úplně vyřídila a poté nemohla hrát. V Dubaji také došlo na další zápas mezi Luckou a Karolínou, ale jsem rád, že to bylo až ve čtvrtfinále, protože je to lepší, než aby se potkávaly někde v prvních kolech. Jinak je určitě škoda, že Petře to v zápase proti Suarezové Navarrové nevyšlo. Teď budu držet ve finále palce Karolíně, aby se jí to povedlo a dotáhla to až k titulu.

Svoji závěrečnou otázku bych rád směřoval do budoucnosti. Jak vzhledem k aktuální formě vidíte šance našich tenistek na grandslamových podnicích?
Určitě dobře. Na turnajích ukazují, že mohou hrát s těmi nejlepšími a s trochou štěstíčka, které je k tomu potřeba, mohou dojít až do závěrečných kol. Kromě toho je třeba říci, že s Petrou Kvitovou se speciálně na Wimbledonu musí absolutně počítat každý rok.

Za celou redakci Vám děkuji za rozhovor a přeji hodně dalších úspěchů do budoucnosti!

Autor: Michal Procházka
Foto: Pavel Lebeda (sport-pics.cz)

Exkluzivní rozhovor s Markétou Vondroušovou

.

Teprve patnáctiletá Markéta Vondroušová patří mezi velké naděje českého tenisu, protože již v loňském roce zaznamenala velké úspěchy na juniorských grandslamech. Rodačka ze Sokolova totiž dokázala ve dvouhře dojít až do semifinále na Roland Garros a také na slavném Wimbledonu. Další úspěch si pak Markéta připsala v letošní sezoně, když společně s Miriam Kolodziejovou triumfovala ve čtyřhře na Australian Open.

Markéto, na letošním Australian Open jste získala svůj první juniorský titul ve čtyřhře, co to pro Vás znamená?
Je to pro mě zatím jeden z mých největších úspěchů v kariéře. Úplně jsem neočekávala, že by se nám mohlo až takhle zadařit. Určitě jsme chtěly něco uhrát, ale nenapadlo by nás, že dokážeme vyhrát celý turnaj.

Do čtyřhry jste vstupovaly jako nasazené dvojky a cestou za titulem neztratily ani set. Jak zpětně hodnotíte Vaše výkony?
Bylo to pro mě velké překvapení, že se nám dařilo až takhle suverénně. Ale hodně nám pomáhá to, že jsme s Miriam dobré kamarádky. Na kurtu se tak nebojíme ani bavit se o chybách a stejně tak si můžeme promluvit i po zápase.

Takže se společně hodně bavíte i mimo kurtu?
Ano, docela dost. Na Štvanici máme pokoje vedle sebe, takže jsme, dalo by se říci skoro pořád spolu.

Vraťme se ještě zpět do Austrálie. Jak se Vám celkově líbilo v Melbourne?
Bylo to tam hezké. Akorát se mi zdálo, že všechno tam bylo zbytečně daleko a areál byl opravdu hodně velký. Na ty největší kurty jsme se vlastně vůbec nedostaly, tak ani nevíme, jak to na nich vypadalo.

Podařilo se Vám v areálu potkat někoho ze slavných sportovců?
Ano, viděly jsme Novaka Djokoviče, Rafaela Nadala nebo Petru Kvitovou.

Proběhlo tedy nějaké fotografování?
Já už jsem se s nimi fotila na loňském Wimbledonu, takže to ani nebylo potřeba. Letos jsme se vyfotily jen s Viktorií Azarenkovou.

A co jste říkala na obávané australské počasí?
Počasí bylo letos úplně v pohodě. Jenom jeden den tedy bylo okolo třiceti stupňů, ale pak už bylo celkem příjemně okolo třiadvaceti.

Jaký dojem na Vás udělalo Melbourne?
Já jsem tam byla poprvé, ale moc jsme toho projít nestihly. Byly jsme spíše na kurtech, ale samozřejmě se mi tam hodně líbilo.

S Austrálií je spojené i náročné cestování, jak jste to snášela?
Letěly jsme celkem jednadvacet hodin a bylo to strašné. Já létání moc nemusím, protože už nevím, co bych v letadle měla tak dlouho dělat.

Výrazně jste o sobě dala poprvé vědět v loňském roce, kde se Vám dařilo na Roland Garros a na Wimbledonu. Jak zpětně vidíte tyto turnaje?
Řekla bych, že jsou to pro mě největší úspěchy a na Wimbledonu se mi zatím líbilo nejvíce, protože mám hodně ráda hru na trávě.

Ale pokud se nepletu, tak před Wimbledonem jste na trávě skoro nehrála?
Ano, to je pravda. Když jsem byla malá, tak jsem odehrála dva zápasy na trávě někde v Irsku a pak jeden přípravný turnaj těsně před Wimbledonem.

Nyní jste o sobě již dala vědět po celém světě, ale jaké byly Vaše začátky?
S tenisem jsem začínala doma v Sokolově, kde mě táta přivedl ve čtyřech letech na kurty a hnedka mě to bavilo. Kromě toho jsem hrála fotbal a zkoušela také atletiku, ale nic mě nebavilo, jako tenis.

Později jste však přešla do Prahy, co pro Vás tato změna prostředí znamenala?
Nejdříve jsem do Prahy jezdila s dědou třeba na dva dny v týdnu, protože jsem ještě chodila na základní školu v Sokolově. Teďka už jsem v Praze celý týden.

A jak se Vám tedy v našem hlavním městě líbí?
Musím říci, že to v Praze mám opravdu ráda. Když zrovna nemusím být na tenise, tak můžu zajít třeba na nákupy nebo podniknout něco jiného.

Stíháte tedy kromě tenisu i nějaké koníčky?
Tak to bohužel nestíhám, protože mám trénink dopoledne i odpoledne a potom může být ještě kondiční příprava. Takže pak jsem ráda, když si lehnu do postele a nikam nemusím.

Tenisová sezona je však v samém počátku. Co Vás čeká v příštích týdnech?
Na konci února odlétám do Egypta na dvě desítky ITF a pak se přesunu do Číny, kde se koná mistrovství do osmnácti let pro osm nejlepších.

Na závěr bych se rád zeptal, jaké jsou Vaše tenisové cíle?
V letošním roce bych chtěla začít uhrávat nějaké výsledky mezi ženami a celkově bych se chtěla dostat do nejlepší desítky na světě.

Autor: Michal Procházka
Foto: Pavel Lebeda (sport-pics.cz)

Klára Koukalová nejlépe relaxuje se svými psy a sní o titulu z Prahy

.

Česká reprezentantka Klára Koukalová téměř vždy oplývá dobrou náladou a díky úsměvu jí prostě nemůžete přehlédnout. Klára zažila v loňském roce povedenou sezonu, když získala titul na podniku WTA ve Florianopolis a na dalších dvou turnajích došla až do finále. Kromě toho nesmíme zapomenout, že se podepsala také pod triumf ve Fed Cupu! Před odletem do Antverp si pak našla čas na tento exkluzivní rozhovor pro MY JSME TENIS, kde se Klára rozhovořila nejen o aktuální sezoně a tenisové kariéře, ale také o svém životě.

Kláro, na začátku sezony jste si dopřála opravdu pěknou porci kilometrů v letadle, když jste hrála v Shenzhenu, Hobartu a Melbourne. Jak se Vám líbilo cestování?
Já jsem vlastně hrála úplně stejné turnaje jako loni, takže jsem věděla, co mě čeká. Všechny tři podniky byly výborné a řekla bych, že Australian Open je opravdu úžasná akce. Bohužel se mi nezadařilo o trochu lépe, abych tam mohla ještě pár dní zůstat, ale co není teď, může být příště.

Ve zmíněném Melbourne Vám však k postupu do 3. kola moc nechybělo, protože jste prohrála ve třech setech s Goergesovou, která hrála úžasný turnaj. Co podle Vás rozhodlo?
Tam jsem měla smůlu, protože ve třetím setu jsem v prvních třech gamech měla 40:15 nebo dokonce 40:0. Klidně to tak mohlo být 3:0 pro mě místo toho skóre 0:3 a to byl asi ten zvrat. Určitě by se mi hrálo trochu jinak, kdybych byla ve vedení. Ale Julie hrála v Melbourne moc dobře, takže si to zasloužila.

Dalo by se říci, že Vám tento zápas alespoň zvedl sebevědomí?
Je pravda, že po prvních dvou turnajích sezony jsem byla trochu dole, protože jsem měla větší očekávání. V loňském roce se mi totiž na začátku dařilo daleko lépe, ale jsem ráda za každý vyhraný zápas a na grandslamu to platí dvojnásob. Teďka je to už aspoň o něco lepší, protože jedu na další turnaje a mám na kontě nějakou výhru. Kdybych jela se skóre 0:3 na další podniky, kde obhajuji hodně bodů, tak by to asi bylo trochu jiné. Takže doufám, že to Melbourne mi pomůže.

Do Melbourne se vracíte pravidelně, víte kolikrát jste tam již startovala?
No asi po šestnácté! (smích)

A jak se Vám tedy v australské metropoli líbí?
Mám to tam strašně ráda. Pro mě je to jeden z nejhezčích grandslamů po Wimbledonu, který je opravdu úžasný. Organizátoři tam navíc udělali spoustu změn a celkově se snaží hráčům maximálně pomoci. Jezdím tam jednoznačně ráda.

Máte tedy ve městě nějaké oblíbené místo, obchod nebo restauraci?
Já vždycky bydlím ve stejném hotelu, který je přímo ve městě a oblíbené mám spíš ty obchody. Ale je pravda, že v Melbourne chodíme každý rok do výborné japonské restaurace, kam chodí všichni tenisté. Je to vlastně takový druhý player lounge. (úsměv)

Takže jste v Melbourne také stihla pořádné nákupy?
Bohužel jsem si nic nekoupila, protože jsem si pořád říkala, že když se mi ještě povede zápas, tak si něco koupím, ale nakonec to nedopadlo.

Nyní jste v Praze a připravujete se na další turnaje. Je pro Vás pozitivní změnou být chvíli doma?
Určitě, zrovna se chystám na šňůru sedmi turnajů, takže budu dva měsíce pryč. Ten týden strávený doma mi tedy hodně pomůže, protože natrénuju všechno, co potřebuji do dalších týdnů a udělám hodně kondičních tréninků. Trénovala jsem poctivě, tak doufám, že se mi to vrátí na dalších turnajích.

Můžete našim čtenářům popsat, jak vypadá Váš obvyklý den při aktuální přípravě?
Většinou hraju tři až tři a půl hodiny tenis. Potom se hodinu až hodinu a půl věnuji fyzičce a nakonec je tam regenerace jako vířivka nebo masáže. Jsem tedy celý den na Spartě.

Zrovna sedíme v klubové restauraci na Spartě, kde se stravujete hodně často. Máte tedy na místním jídelníčku něco oblíbeného?
Teďka se snažím jíst trochu zdravě, takže si nedávám nic smaženého, ale spíš taková lehčí jídla jako rizoto nebo špagety.

Něco smaženého tedy jedině za odměnu?
Přesně tak. Řekla jsem si, že maximálně jednou za měsíc si dám nějakou tu smaženou chuťovku. (smích)

Zmínila jste, že ve Stromovce trávíte celý den. Máte poté chuť projít se po městě nebo jinak relaxovat?
Abych řekla pravdu, tak v období tréninků jsem ráda, když přijedu domů, lehnu si na sedačku, dám si jídlo a jdu spát. Jsem totiž hodně unavená na to, abych někde chodila po městě. Ale když mám volno, tak jdu ráda do centra. Projít se třeba na Staromák, protože Praha je opravdu krásná a navíc tam dobře zrelaxuju a všechno okouknu.

Ale celkově je o Vás známo, že jste velkou milovnicí zvířat a obzvláště pejsků. Jste tedy ráda, že můžete strávit nějaký čas doma se svými čtyřnohými miláčky?
To si opravdu strašně užívám a zejména teďka. Můj pes byl totiž na operaci vyhřezlé ploténky, takže jsem se o něj týden starala a jsem ráda, že se to zlepšilo a byla jsem u toho. Kdybych byla na turnaji a řešila to jen po telefonu, tak by to bylo nepříjemné. Díky tomu budu tedy odjíždět na turnaje v klidu.

A berete s sebou svého mazlíčka na cesty do zahraničí?
Já mám vlastně dokonce dva psy a oni se tak strašně milují, že jeden bez druhého nemůžou být. Takže bych s sebou musela brát oba dva a to už by bylo moc.

Zdá se, že psi jsou pro Vás největší relax. Je to pravda?
Jasně, mám to nejradši. Než abych chodila někam ven po procházkách, tak jsem radši s nimi doma a užívám si každý den.

Jenže dva psi asi vyžadují dost prostoru, jak to zvládáte?
Máme dům se zahradou. Takže s nimi chodím pořád ven a nebo na procházky okolo baráku.

Takže to vypadá, že doma nastává další fáze tréninku?
Určitě si to užíváme! Házím jim balonky a oni hezky běhají za míčkem. Je to opravdu super.

Tenisáku se tedy nezbavíte ani doma?
Ne, bohužel ho mají rádi (smích).

Vraťme se zpět k tenisu. Nyní se vydáváte na turnajovou šňůru, jakých podniků se tedy zúčastníte?
Čekají mě Antverpy, Dubaj, Dauhá, Kuala Lumpur, Indian Wells a Miami.

Oproti loňskému roku jste tedy udělala změnu v programu, protože vynecháváte turnaje v Jižní Americe. Čím je to způsobeno?
Ty turnaje tam v letošním roce bohužel nenavazují tak dobře, jako loni. Museli jsme tedy změnit program a asi to bude o něco náročnější, protože tyhle podniky jsou hodně kvalitně obsazené. Nejsou to žádné malé turnaje jako loni. Budu se tedy muset snažit uhrát nějaké body na těch větších, takže jdeme trochu jinou cestou.

A nevadí Vám ani změna povrchů oproti loňskému roku?
Je pravda, že v Jižní Americe byla i antuka. Letos jsem si to tedy udělala o něco jednodušší, tak uvidíme, jak to dopadne.

Není však antuka na druhou stranu Vašim nejoblíbenějším povrchem?
Čím jsem starší, tak mi ta antuka trošku víc vadí. Antuka byla můj oblíbený povrch, když jsem byla mladší, ale teďka s tím trošku bojuju. Přeci jenom ty holky jsou mladší a fyzicky jsou na tom asi líp než já. K tomu ještě to běhání na antuce, já jsem teďka ráda, když hraju na něčem rychlejším, kde můžu ten balonek zabít.

Na Vaší straně jsou oproti tomu zase zkušenosti.
Ano, zkušenosti snad mám, ale občas si připadám jako úplný nováček podle toho, jak reaguji na kurtu. Ale celkově mám určitě radši beton, protože ráda ukončuji ty první balony a přeci jenom na antuce mi to hodně vrací, takže je to pro mě náročnější.

Vaší první zastávkou tak budou Antverpy, které se v kalendáři objevují nově. Jak se tam těšíte?
Já jsem tam hrála už dříve, jsem takovou pamětnicí. Byl to opravdu úžasný turnaj a teď je tam ředitelkou Kim Clijstersová. Navíc si pamatuji, že to prostředí tam bylo krásné, takže se strašně těším.

A jaké jsou Vaše cíle do následujících turnajů?
Obhajuji strašně hodně bodů. Kdybych řekla, že po skončení toho posledního turnaje chci být v nejlepší třicítce, tak by to byl nesmysl. Ale ráda bych obhájila třeba sedmdesát procent těch bodů a nebo alespoň něco, abych se mohla trochu uklidnit. Kdyby mi všechno vypadlo, tak bych měla v ohrožení i hlavní soutěže na grandslamech, takže pro mě bude nejdůležitější v následujících týdnech cokoliv uhrát a každý bod se bude počítat. Chci zabojovat o každý zápas a uvidíme.

Na okruhu WTA se už pohybujete celkem dlouho. Dalo by se říci, jaký turnaj pro Vás byl nejexotičtějším?
Exotické mi přišlo třeba Rio de Janeiro, kde jsem loni hrála poprvé. Jezdili jsme tam okolo Copacabany a bylo to pro mě něco jiného, ale nebyl to žádný extrém.

Takže Indie a podobné lokality Vás nikdy nelákaly?
Vůbec, tomuhle jsem se vždycky vyhýbala. Do Indie mě nedostane nikdo! (smích)

Dalo by se tedy říci, co Vás od těchto končin nejvíce odrazuje?
Já jsem z vyprávění slyšela, jak tam lidé chodí nahatí po ulici a všude je špína. Věřím sice, že hotely a rezorty mohou být krásné, ale říkám si, proč bych to měla zapotřebí. Nemá přece cenu riskovat a jet někam, kam se mi vyloženě nechce, protože potom člověk ani nemá náladu na tenis. Radši tedy vybírám místa, kde to znám a vím, že to mám ráda.

Naopak velmi ráda však máte Fed Cup, kde jste tentokrát vynechala utkání 1. kola v Kanadě, jak vidíte svoji budoucnost v týmu?
Máme opravdu hodně dobrých hráček, proto bude záležet na aktuální formě a pokud bude hrát Petra Kvitová, Lucka Šafářová nebo Kája Plíšková, tak bude hodně těžké dostat se do nominace. Ale pokud budu mít v dubnu dobrou formu, tak se o to určitě poperu.

Ohledně Fed Cupu máte jistě skvělé vzpomínky z loňského roku. Znamená pro Vás hodně?
Fed Cup mám strašně ráda, ten týden je pro mě velký relax, protože z tenisu se najednou stává týmový sport a k tomu máme skvělou partu. Přesně proto je podle mě náš tým hodně úspěšný. Takže budu ráda, pokud mít výkonnost a dostanu šanci být v týmu.

Určitě nesmíme zapomenout na jedno důležité téma. Na kurtech pražské Sparty se v dubnu místo tradičního podniku ITF odehraje turnaj kategorie WTA a o Vás je známo, že byste ráda získala turnajový vavřín v domácím prostředí a dostala svůj portrét na zeď šampionek při cestě do šaten. Souhlasíte?
Ano, na zeď bych se dostala opravdu ráda. Jenže po poslední finálové účasti na Spartě jsem potom dvakrát vypadla v prvním kole, takže asi čekám na ten velký turnaj! (smích) Kéž by to tak bylo. Jenže já asi nebudu v tu dobu patřit mezi nasazené, protože musím obhajovat hodně bodů a turnaj určitě bude kvalitně obsazený, ale je to doma na Spartě a může se stát cokoliv. Určitě tam nechám život!

Evidentně se tak na domácí podnik hodně těšíte, že?
Strašně! Tady na Spartě to mám opravdu moc ráda a i ten turnaj ITF v posledních letech byl skvělý. Teďka to navíc bude ještě stokrát lepší tím, že je to kategorie WTA.

Výhoda domácího prostředí je pro Vás tedy citelnou vzpruhou?
Je pravda, že tady všechno znám, ale na druhou stranu člověku moc nepřidá ten tlak. Když vidí, že tady každého zná a každý mu fandí. Potom chcete předvést ten nejlepší tenis a ono to v tu chvíli třeba nejde, tak je to hodně stresující.

Ten tlak je pro Vás jedinou kaňkou?
Pokud to člověku jde, je to opravdu super, protože lidi hodně pomáhají. Ale pokud to zrovna nejde a nemůžete předvést své maximum, tak Vás to potom mrzí, když vidíte, jak Vám všichni fandí a přejí výhru.

Do finále jste na Spartě došla v roce 2012, kdy jste ve čtvrtfinále prohrávala s Dateovou-Krummovou už 1:4 ve třetím setu a zápas nakonec otočila. Vybavujete si to?
Ano, to bylo jednoznačně díky lidem, protože ti mě tenkrát tak strašně hnali dopředu a ta atmosféra byla fakt úžasná.

Na turnajích WTA máte možnost využít v těchto těžkých momentech radu od trenéra přímo na kurtu. Jak se Vám tato příležitost líbí?
Nejsem úplně zastáncem tohohle pravidla, ale na druhou stranu by byla ode mě chyba, to nevyužívat, když soupeřky toho využívají. Ale nevím, nakolik dokáže trenér za tu chvilku pomoci.

A je pro Vás v tu chvíli těžké udržet emoce na uzdě?
To si piště! (smích) Já si většinou zavolám trenéra a v prvních pár sekundách mu nejdříve vynadám a až potom jsem schopná přijímat, co mi říká. Vím, že je to ode mě strašná chyba a hodně s tím bojuju, ale bohužel se potřebuju nejdřív vypovídat.

Kromě zisku titulu na Spartě máte před sebou ještě jeden cíl a ten je spojený s US Open.
No, to už pro mě asi není cíl, úplně na to kašlu! (smích) V hlavní soutěži tam mám bilanci 0:11, když druhá desítka začala stejně jako ta první. Takže se budu snažit být tam uvolněná, ale už mi to přijde trochu směšné, protože o tom mluvím jedenáct let a pořád nic. Nevím, možná si dám před zápasem panáka. (smích)

New York se pro Vás tedy už stal noční můrou?
To zase právě ne. Já tam i předtím trénuju a všechno je v pohodě. Loni jsem tam v tréninkách porazila úplně všechny, ať jsem hrála s Erraniovou nebo jinými hráčkami z nejlepší desítky. Potom jsem šla na zápas a první set jsem vůbec nehrála, to jsem byla úplně mimo. Pak se to zlepšilo a ve třetím setu jsem dokonce vedla 2:0. Jenže v ten moment jsem si řekla, že to teďka zlomím a přišla totální zablokovanost. Už nevím, co jiného udělat.

Jménem celé redakce Vám děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí do dalších turnajů. Věřím, že brzy se znovu potkáme po úspěchu na nějakém podniku WTA, ideálně na tom domácím!

Autor: Michal Procházka
Foto: archiv Kláry Koukalové

Lukáš Rosol exkluzivně o radostech rodičovství a svých plánech!

.

Devětadvacetiletý Lukáš Rosol aktuálně zažívá jedno ze svých nejlepších období kariéry, když figuruje na 29. příčce v žebříčku ATP a k tomu se může pochlubit také úspěchy v osobním životě. Společně se svoji partnerkou Michaelou Ochotskou jsou totiž od 13. ledna pyšnými rodiči syna Andrého.

Lukáši, náš rozhovor nemůžu začít jinak, než gratulací k narození Vašeho prvorozeného syna. Jak se tedy Andrému daří?
Děkuji. Andrému se daří dobře, je zdravý a to je pro mě nejdůležitější. Roste každým dnem a každým týdnem se mění, takže jsem zvědavý, jak bude vypadat zase jinak až se po dvou nebo třech týdnech vrátím z turnajů. Je to paráda, je to pro nás nová role a moc si jí užíváme.

Změnilo Vám narození syna nějak život?
Zatím bych řekl, že nijak výrazně. Všechno je stejné. Teďka ještě ani necestujeme. Až budeme později víc cestovat, tak to možná bude ze začátku trošku těžší, než si na to zvykneme, ale teď se ještě nic nemění. Všechno je při starém.

Takže už se těšíte, až budete na turnaje jezdit společně s partnerkou a synem?
Určitě se na to těším. Teďka ze začátku bude Míša se synem ještě tak tři nebo čtyři měsíce doma, protože zaprvé je zima a také není lehké jet hnedka někam na turnaj. Ale věřím, že během léta vyjedeme na nějaké ty bližší podniky všichni.

Neplánujete tedy poprosit o radu někoho ze zkušenějších otců mezi tenisty? Třeba takový Roger Federer má již čtyři děti.
Rogera jsem se zatím neptal (smích). Ale už jsme ohledně toho prohodili pár slov s Novakem Djokovičem, tak snad to nějak zvládneme.

Jak vlastně zvládáte rodičovské povinnosti? Dokážete se o syna sám postarat?
Já si myslím, že ano. Kromě kojení už zvládám všechno (smích).

Plánujete, že André dostane později do rukou raketu a vydá se ve Vašich stopách?
Určitě to plánuji. Chtěl bych, aby dělal více sportů, ale musí si vybrat sám. Já ho k tomu povedu a pak už bude záležet jen na něm, co ho bude bavit více.

A jaké máte plány do budoucna? Může se André těšit na sourozence?
Já bych další dítě chtěl, ale ještě nevím, jak to budeme všechno zvládat teďka s jedním. Se dvěma je to pak vždycky komplikovanější, takže uvidíme, co bude dál. Ale podle mě to není otázka roku nebo dvou, spíše až později.

Není to tak dlouho, co jste se nastěhovali do nového domu v Praze. Jste v české metropoli spokojený?
V Praze žiju už několik let. Ze začátku, když jsem přišel z Moravy, tak jsem si po půl roce říkal, že tady dlouho nevydržím. Ale pak jsem si tak zvykl, že bych odtud už neodešel a nějaký rok chci v Praze určitě zůstat. Neříkám, že to bude na celý život. Kdo ví, jaká přijde časem pracovní nabídka třeba ze zahraničí. Jsem tedy otevřený i tomu, že bych v budoucnu šel trénovat za hranice.

Takže by Vás v budoucnu lákalo stát se tenisovým trenérem?
Ano, jen nevím, jestli to bude hned první rok, kdy skončím s profesionální kariéru. Ale chtěl bych se tenisu potom věnovat i nadále.

Jak aktuálně trávíte v Praze svůj volný čas? Máte čas projít se po městě?
Tak na to není vůbec čas. Ráno vycházím z domu mezi osmou a devátou hodinou a večer se vracím okolo šesté nebo sedmé. Takže se večer i ráno snažím hodně věnovat malému a partnerce, protože jsem víceméně celý den pryč a nemám moc času na nic jiného. Ale jsem spokojený, že zdraví mi drží a můžu takhle dál pokračovat s tenisem.

Nyní jste v Praze, kde se ve Stromovce připravujete na další turnaje. V jakém duchu probíhá Vaše příprava?
Tady na Spartě mi vycházejí maximálně vstříc se všemi podmínkami a kurt máme k dispozici kdykoliv potřebujeme. Příprava probíhá tak, že kondiční přípravu mám během dne rozdělenou do dvou nebo tří bloků, pak samozřejmě dva tenisové tréninky a regenerace. Takže je to pořád dokola stejné. Je to takové ladění formy, trochu víc tréninku, ale záleží, v jaké je to zrovna fázi. Snažíme se to se Slávou Dosedělem a Davidem Vydrou vyladit tak, aby vždycky forma přišla v pravou chvíli.

Před začátkem letošní sezony jste svůj tým rozšířil o kondičního trenéra Davida Vydru. V čem zatím spatřujete jeho přínos?
David přinesl hodně nových věcí, na které je potřeba si časem zvyknout. Takže počítám s tím, že výsledky nepřijdou hned, ale třeba až za pár měsíců. Ale celkově je David pro náš tým určitě přínosem. Myslím si, že mezi nás dobře zapadl a to co děláme má podle mě hlavu a patu. Plně mu budu ve všem důvěřovat.

Velkou fyzickou odolnost jste ukázal už při bleskovém přesunu do Melbourne. Jak se Vám podařilo to takto zvládnout?
Nebylo to vůbec jednoduché. S týmem jsme pro to udělali všechno, protože jsme potřebovali, aby si tělo během tří dnů zvyklo na všechno včetně časového posunu a změny teploty. Myslím si, že všechno proběhlo správně, jak mělo, skoro až nad míru dobře. Nakonec jsem tedy důkazem, že to jde zvládnout i takhle expresně.

Turnajový kolotoč už se však znovu rozběhl. Jaké jsou tedy Vaše plány na následující týdny?
Teďka o víkendu budeme odjíždět do Rotterdamu a pak budu hrát turnaje v Marseille, Dubaji, možná Davis Cup, Indian Wells a Miami.

V loňském roce jste také vyhrál kvalitně obsazený challenger v americkém Irvingu. Počítáte s tím znovu?
Ano, přihlásím se tam. Je to výhodná možnost, když člověk neuhraje tři kola v Indian Wells, tak může startovat právě v Irvingu. Přihlásím se tedy znovu, ale věřím, že tentokrát tam nakonec muset nebudu.

Před chvílí jste zmínil také Davis Cup, jak tedy vidíte šance českého týmu proti Austrálii?
Řekl bych, že jsme asi lehkými favority, protože máme výhodu domácího prostředí. To nám trochu hraje do karet, ale ne výrazně. Šance jsou podle mě v procentech tak 55:45 v náš prospěch.

Ve světe profesionálního tenisu už se pohybujete celkem dlouho. Co vás napadne, kdyby jste měl zavzpomínat nad svým největším úspěchem?
Asi bych do toho zařadil triumfy na turnajích ATP v Bukurešti a Winstom Salemu. Samozřejmě si neméně vážím také dvou titulů v Davis Cupu a to bude asi tak všechno. Ještě také vítězství nad Nadalem, ale to už je historie. Navíc to bylo ve druhém kole a ani mi to nějak extra bodově nepomohlo, ale určitě si vážím každé výhry nad takto kvalitním hráčem.

Zrovna ve zmíněné Bukurešti hrajete pravidelně velmi dobře, čím to je?
Tak hraje se tam na antuce, což je můj oblíbený povrch a výborně mi vyhovují tamější podmínky. Je to hodně podobné prostředí na Spartě, takže se mi tam líbí a jsem na to zvyklý. Celkově je to hodně o pocitech, protože vím, že se mi tam daří a rád se vždycky vracím. Navíc i ostatní hráči už vědí, že v Bukurešti jsem hodně nebezpečný, takže mají obavy a musí podat opravdu dobrý výkon, aby mě porazili. To všechno mi tedy hraje do karet.

Dalším turnajem, kde se Vám hodně daří je pak domácí Prague Open, kde jste již získal dva turnajové vavříny. V letošním roce navíc došlo ke změně v kalendáři a budete mít více času pro přípravu na Wimbledon. Plánujete se tedy znovu představit domácím fanouškům?
To je zatím hodně daleko. Teďka mám program jen do Miami a dál jsme to ještě neřešili. Uvidíme později, jak to bude pasovat do programu na travnatou sezonu a s trenéry to probereme.

Autor: Michal Procházka
Foto: Pavel Lebeda (sport-pics.cz)

Tweets ze světa tenisu