Jiří Hřebec o své kariéře a současnosti i budoucnosti českého tenisu

.

Legendární československý tenista. Někdejší hráč třetí světové desítky a účastník vůbec prvního finále Davisova poháru, do kterého se Československo dostalo. Po ukončení hráčské kariéry také úspěšný trenér, jehož rukama prošlo mnoho českých reprezentantů včetně obou sester Plíškových. Nyní se Jiří Hřebec věnuje výchově talentů v pražském klubu I. ČLTK sídlícím na Štvanici. Jak vzpomíná na své hráčské i trenérské úspěchy, co říká na aktuální situaci v českém tenisu anebo co mu kromě sportu dělá v životě největší radost, se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Jiří, na okruhu ATP jste vyhrál tři turnaje ve dvouhře a čtyři ve čtyřhře. Dá se říci, kterého vítězství si vážíte nejvíc?
Na turnaji v Basileji v roce 1975 jsem porazil ve finále Ilieho Nastaseho. Ten byl tehdy druhý na světě. Takže tohle bylo asi nejvýznamnější. Na všechny tituly vzpomínám rád, vyhrál jsem i v San Jose a tady v Praze. Ale nejvíc si vážím asi té Basileje.

Grandslamové turnaje jste ale úplně v lásce neměl. Jak to vlastně tehdy bylo s odevzdáváním prize money tenisovému svazu?
My jsme měli takovou smlouvu s Pragosportem. Co se týče grandslamů, tak jsme museli nejdříve odevzdat určitý paušál. Vlastně dva tisíce dolarů, aby se člověk vůbec stal poloprofesionálem. Takže jsme museli odevzdat ten paušál a na grandslamy bylo domluveno, že je budeme hrát vlastně pro svaz. Že ty peníze budeme odevzdávat svazu. To nebylo nic příjemného. Nicméně ty prize money byly daleko menší než jsou teď, tudíž tak hrozné to zas nebylo. Navíc v pozdějších letech už jsme nějaké peníze dostávali. Ovšem na Wimbledon jsem se připravil vždy poctivě, ten jsem měl rád. Tam šlo spíš o to, že jsem neměl rád takové ty „masové" turnaje, kde se scházelo velké množství lidí. Člověk neměl klid. Na Wimbledonu nás na kurt vozila policie a trvalo to třeba dvacet minut, než jsem se vůbec na dvorec dostal. Teď je o hráče mnohem lépe postaráno a samozřejmě tam hrají roli i ty peníze, které jsou dnes mnohonásobně větší než tehdy. Ale já to skutečně neměl rád. Kdybych neměl grandslamy ve smlouvě povinně, tak bych některé ani nehrál. Přitom teď bych byl rád, kdybych na některém něco dokázal. Historie se píše především o grandslamech.

Davis Cup byla ale trochu jiná písnička.
Je to tak, Davis Cup jsem hrál rád. Ale nemám rád to označení, že je to „týmová soutěž". Nebo taková ta vyjádření „vyhráváme, protože máme skvělý tým". Tenis je individuální sport a jak v mé éře tak teď to každý hraje za sebe. Měl jsem rád tu atmosféru, ale hrál jsem to kvůli sobě, abych byl úspěšný, aby se o mně vědělo, že umím hrát tenis. Takže když si teď někde přečtu, že někdo hraje Davis Cup proto, že je tam skvělá parta, musím se smát.

Každopádně v Davis Cupu jste hrál výborně. Vnímal jste jej jinak než klasické turnaje?
Nejdřív bych ještě zmínil, že není pravda to, co si všichni myslí, že jsem svůj nejlepší tenis hrál v Davis Cupu. To bylo totiž tak, že o ostatních turnajích se tady hrozně málo psalo. Když jsem třeba letěl hrát na dva měsíce do Ameriky, tady se o tom vůbec nepsalo. Nebo když jsem vyhrál turnaj v San Jose, o tom byly v novinách dva řádky. Teď by to byla sláva, ale tenkrát se o tom skoro nepsalo. Zato Davis Cup, když se vyhrálo, o tom se psaly stránky, skoro romány. Takhle vznikl mýtus, že jsem uměl hrát tenis jenom v Davis Cupu. Což nebyla pravda, já hrál mnohem lépe na turnajích. V Memphisu jsem hrál finále, v Atlantě taky. Pak ten zápas s Nastasem v Basileji. Ale o těch zápasech venku tady lidé ani nevěděli, tehdy nebyl každý týden tenis v televizi.

Vzpomínáte na některou z daviscupových výher víc než na ostatní?
Určitě. V Austrálii jsem porazil na trávě Johna Newcomba, který měsíc předtím vyhrál US Open. A já ho tam porazil 3:1 na sety. Tou dobou o mně ještě nikdo nevěděl, takže to byla senzace. S Rodem Laverem jsem tam prohrál až v pěti setech. A to byly tehdy nějaké pojmy v tenise. Pak samozřejmě zápas tady na Štvanici s Tonym Rochem. Ale to jsem přitom nehrál žádný zázračný tenis, prohrával jsem 0:2 na sety. A Tony Roche nebyl na antuce tak silný. Ale porazil jsem ho i přes to, že jsem měl nedlouho předtím bouračku v autě, málem jsem přišel o oko a dva měsíce jsem nehrál. Navíc tady na Štvanici byl při tom zápase hrozný vítr, zvedal se prach a já skoro nic neviděl. Pak se ale počasí zlepšilo a já dokázal ten zápas otočit.

V roce 1981 jste odešel do Německa a do České republiky se vrátil až po dlouhých šestnácti letech. Bylo těžké rozhodování o návratu?
Spíš bych to řekl tak, že bylo těžké rozhodování zůstat tam. I po devadesátém roce jsem se trochu bál, jestli se to tady ještě neotočí. V Německu jsem měl dům a rodinné zázemí. S myšlenkou na návrat jsem si ale pohrával už od převratu v roce 1989. Já v podstatě utíkat nechtěl, mně se tu líbilo a odešel jsem jen kvůli tehdejšímu režimu. Nejtěžší rozhodování tak bylo o cestě tam. Upřímně jsem nečekal, že se to tady někdy otočí. Já jsem se tehdy loučil s tím, že odcházím nadobro. V tomhle to rozhodnutí určitě těžké bylo, protože jsem tady měl všechno, včetně rodiny.

Je něco, co vám tady z Německa chybí?
Z Německa mi tu nechybí vůbec nic. Já tak ze srandy říkám, že Německo je krásná země, ale je tam zbytečně moc Němců (smích). Ano, měl jsem tam kamarády, v tenisovém klubu se ke mně chovali snad ještě lépe než tady. Ale nikdy jsem se tam necítil doma. Pořád jsem tam byl cizinec.

Po ukončení kariéry jste se stal trenérem. Myslíte, že bývalí špičkoví hráči mají poté v trénování výhodu, když mohou předávat svým svěřencům vlastní zkušenosti?
Stoprocentně. Já beru bývalé hráče za mnohem lepší trenéry. Není to jako ve fotbale, kde se hráči přizpůsobují trenérovi. Tenis je individuální sport a trenér musí přizpůsobit svoji výchovu hráči, jeho potřebám. Jsou určitě výjimky, kdy nyní špičkoví trenéři nikdy nebyli nějakými světovými hráči, ale jak říkám, beru to spíš jako výjimku.

Jeden z místních hráčů, Jan Mertl, v utkání proti Austrálii poprvé reprezentoval Českou republiku v Davis Cupu a dokonce se mu podařilo vyhrát zápas. Už jste se s ním o tom bavil?
No jistě. Říkal jsem mu: „Ty jsi geniální hráč. Ty máš stoprocentní bilanci v tom Davis Cupu. Ty přepisuješ historii". (smích)

Z vašich postřehů těžily i sestry Plíškovy. Jak vzpomínáte na spolupráci s nimi?
S Kájou jsem tady hrál tři roky. A ta spolupráce byla skvělá, to se mi líbilo. Ona je stejně jako její sestra trochu svérázná, ale má velmi dobrou hlavu, což je nesmírně důležité.

V posledním roce se Karolína hodně zlepšila a klepe dokonce na dveře nejlepší světové desítky. Co na to říkáte?
Je to prostě skvělé. Ale ono to bylo dané. Ona si od počátku za tím šla, postupnými kroky si šlapala tu svojí cestičku. Když odsud ze Štvanice odcházela, tak už byla nějaká šedesátá sedmdesátá. Ale tyhle holky mají obrovskou výhodu, ony si to všechno uhrály na turnajích. Tenis vás nenaučí hrát trenér, ale vždycky jenom soupeř. A ony si to odjezdily, těch turnajů co odehrály, těch je nespočet. Od svých mladých let, když začaly spolupracovat s Vláďou Houdkem, ten je posílal na turnaje a ony hrály a hrály. To jim dalo mnohem víc, než kdyby někde trénovaly. Trenér může pomoci v taktických věcech, tu samotnou hru se ale nenaučíte jinde než na turnajích. Je potřeba hrát zápasy a to ony udělaly. Navíc Kája má dvě neskutečné zbraně. Ona má na holku neskutečný servis a taky forhend. A tohle když funguje, tak tenis není žádná věda.

V kariéře jste vedl mnoho skvělých hráčů. S kterým z nich jste si nejvíce rozuměl?
Určitě s Honzou Hernychem. Taky jsme spolu vydrželi celou kariéru. To už je snad deset let, co jsme spolu. Takových lidí jako je on, těch je málo. On nikdy nebyl žádný zázračný talent, ale je ve všem neskutečně poctivý. Největší umění je dostat ty hráče tam, kde je jejich hranice. Každý nemůže být dvacátý na světě, ale má na to být třeba šedesátý. A je potřeba na to cílit. A Honza je přesně ten případ, který se dokázal dostat přesně tam, na co měl. Nemohl být dvacátý na světě, ale měl na to být mezi padesátým a stým místem. A vydržel tam sedm nebo osm let. Pravidelně porážel hráče, kteří byli kolem něj a stabilně si držel svou pozici. Tím byl výjimečný. Takže určitě Honza Hernych.

Je nějaký rozdíl mezi trénováním žen a mužů?
Velký. S ženami se pracuje mnohem lépe. Když řeknu holce: „Tady teď budeš stát půl hodiny na hlavě, protože to ti pomůže na forhend," tak tam nebude stát půl hodiny, ale hodinu. Holky takové jsou, kluci ne. To je samozřejmě nadsázka, ale kluk se desetkrát zeptá: „Proč to mám dělat?", holka ne. Navíc tady v Praze jsou všichni hrozně anonymní. Ti kluci sem většinou chodí z menších měst a pak se tu tvoří takové ty partičky a chodí pařit. A to v téhle době nejde skloubit s tenisem. Když se něco stane v Prostějově, tak to druhý den všichni ví, tady v Praze je to průser.

Jako trenér máte přehled o zdejších talentovaných hráčích. Je mezi nimi někdo, kdo by mohl časem vystoupat třeba na místa, kde je například momentálně Karolína Plíšková?
Já jsem teď začal trochu trénovat s Robinem Staňkem. Před pár lety, ještě s Markem Routou, to tady byl velký talent. Teď je Robinovi jednadvacet, ale u něho stále věřím, že může prorazit. On hodně trpí na různá zranění, je často nemocný, do toho studuje. Ale talent má a herně je na tom dobře. Na úroveň druhé stovky má stoprocentně a já věřím, že by mohl časem hrát i kolem padesátky. Ale musí zůstat zdravý a dávat tenisu sto procent.

Když se ještě vrátíme k Davis Cupu. Ukázal nedávný souboj proti Austrálii, že bez dvojice Berdych – Štěpánek se český tenis prostě neobejde?
Samozřejmě. Bez nich je to béčková záležitost. Pokud nebudou oni, tak se tu bude hrát o sestup pořád. Nebo se dokonce sestoupí jednou. Ale to on jim zase Berďa pomůže. On je naštěstí solidní chlap, který když poteče do bot, tak tu baráž hrát bude a udrží to.

Kromě trénování stále tenis hrajete. Jak jsou na tom vaše operované kyčle?
Kyčle jsou zaplať panbůh dobré. Já hodně jezdím na kole. Po Praze vůbec nejezdím autem, i dnes jsem tu na kole a to hrozně pomáhá na ty kyčle. A navíc mě to baví. Já se stejně divím, že nejsem cyklista. I v Německu jsem všude jezdil na kole a teď mi to pomáhá i na nohy. Ale tenis stále hraju a cítím se dobře. Letos navíc budu hrát veteránský turnaj ve Vídni. Tam se našel někdo, kdo do toho vrazil peníze a chce být mistr Rakouska v kategorii nad pětašedesát let. Tak jsem se smál, protože já už dvacet let nehrál žádné sety nebo zápasy, vlastně vůbec neservíruju. Ale těším se na to, zaběhám si, zahraju si a uvidíme.

Vaší vášní se stal také golf. Ještě hrajete?
Nehraju, s golfem už jsem přestal. Hrál jsem celý život, ale nějak mě to přestalo bavit. On golf je také hodně spojen s tou společností, která se tam schází. A to mě moc nebere. Postupem času tam začali chodit jiní lidé a co jsem hrál s kamarády z Poděbrad, tak z nich už také nikdo nehraje.

Největším potěšením je ale pořád vaše dcera, je to tak?
Jo, určitě. Ale pozor, ona už taky odrůstá. Kdyby zůstala pětiletá šestiletá, tak by to bylo skvělé (smích). Teď už je jí jedenáct, hrozně to letí.

Hraje tenis?
Hraje, hrajeme spolu, ale jen tak rekreačně, jednou za týden jednou za čtrnáct dní si chodíme pinknout. Začala hrát teď v září a už si spolu pinkáme od zadní lajny, docela jí to jde. Ale musím jí třeba několikrát říct, ať si jde zahrát, sama se do toho moc nehrne. Ve škole jí baví gymnastika a nemá smysl jí nutit do tenisu.

V Praze žijete s přítelkyní a dcerou. Jste nějak v kontaktu s manželkou, která zůstala v Německu?
Ano, jsem. Zrovna nedávno jsem tam byl, protože tam mám starší dceru. A teď jsem tam byl na osmnáctých narozeninách svého vnuka. Takže mám osmnáctiletého vnuka a jedenáctiletou dceru (smích). Jezdím do Německa tak jednou dvakrát za rok, občas přijedou i oni sem.

O rozvodu jste neuvažovali?
Rozvod probíhá. Ale tohle je v Německu strašný problém. My se rozvádíme už snad pět let. Dělá to jeden právník z Düsseldorfu a doteď jsme se nedočkali. Přitom jsme vyrovnaní, nemáme mezi sebou žádné neshody, potřebujeme se jen papírově rozvést. Ale rozvod v Německu, to je největší byrokracie, co jsem kdy zažil.

Můžete nějak popsat své plány na nejbližší období?
Budu se snažit přežít, už si musím dávat taky pozor (smích). Jinak mám dost práce tady na Štvanici, kde trénuju. Já už tedy necestuju, proto vlastně skončila i spolupráce s Karolínou Plíškovou. Tam už je třeba, aby trenér cestoval s hráčem a já už to absolvovat nechtěl. Takže teď budu pokračovat s trénováním tady na Štvanici a především si chci užívat života, dokud to jde. Žádné velké plány nemám. Já bych rád, kdyby tady aspoň někdo někdy něco trefil, z těch kluků. To by pro mě byl nejlepší dárek.

Za celou redakci MYJSMETENIS.cz vám děkuji za váš čas a přeji do budoucna co nejvíce úspěchů jak v trénování, tak v osobním životě. Na shledanou.

Autor: Jan Belanský
Foto: Pavel Lebeda (sport-pics.cz) a archiv Jana Kodeše

Tweets ze světa tenisu

Sets won/lost en-route to @ConnecticutOpen Final Radwanska=6-0 Svitolina=8-1 Time On Court Radwanska=3hrs41mins Svitolina=5hrs 36mins

WTA WTA