Ohlédnutí za antukovou částí sezony 2019 - Rafa a Roger versus ty ostatní

.

FedererCo se dá označit za hlavní „bod", anebo chceme-li událost antukové části sezony letošního roku, je zcela příznačné. A to návrat Rogera Federera na povrch, který je hlavním a nejpřirozenějším povrchem pro většinu evropských hráčů v jejich juniorském období. Bohužel současná antuková sezona je relativně krátká, resp. ta její hlavní část, která každoročně vyvrcholí na Roland Garros.

Návrat „krále" na antuku to byl více než zdařilý. Roger Federer předváděl skvělé výkony a sledovat ho, jak přehrává hráče na tomto nejpomalejším povrchu, bylo fantastické. Vždyť na jeho tenisové umění například nestačili: Stan Wawrinka, 7 Rafa-thiemRichard Gasquet, Gael Monfils, Borna Ćorić, Leonardo Mayer anebo stále se lepšící a na antuce výborně hrající Casper Ruud.

A na koho naopak nestačil? Na dva nejlepší antukáře současnosti. V Paříži na prakticky neporazitelného Rafaela Nadala a v Madridu na Dominika Thiema. V Římě nenastoupil k zápasu se Stefanosem Tsitsipasem, pravděpodobně důvodem byly dva odehrané náročné zápasy v jednom dni – s Ćorićem, resp. Sousou.

Djokovic 2Co však bylo nejdůležitější a nejpřínosnější, to byla samotná účast Rogera na těchto třech odehraných turnajích (Madrid – Řím – Paříž). Turnaje to oživilo a jeho zápasy byly vždy beznadějně vyprodány. Diváci chtějí vidět především ty největší hvězdy a v tomto případě se jim to splnilo.

Další zajímavostí, anebo chceme-li určitým překvapením, byl rozpačitý vstup Rafaela Nadala do jeho nejoblíbenější části sezony. Ale i tady se ukázala velikost jeho osobnosti, a jak předváděl skvělé výkony zmiňovaný Roger Federer, stejně i tak je začal předvádět Rafa, a to v ten pro něj nejsprávnější čas. Nejdříve se rozehrál na turnaji v Římě (který celý vyhrál), aby pak již opět plný sebevědomí, tak jak ho známe, po dvanácté ovládl Roland Garros.

Z mého pohledu tato dvě jména (Nadal a Federer) byla tím nejdůležitějším, co se týká samotné antukové části, i když v případě Rafy to ze začátku tak nevypadalo.

Další, koho je potřeba zmínit, je Dominic Thiem. Vyhrál turnaj v Barceloně, kde v semifinále porazil Nadala, v Madridu porazil Federera a po boji prohrál s Djokovičem dvakrát 6/7, a pak především stejně jako v loňském roce, postoupil do finále v Paříži.

2 WawrinkaBěhem těchto letošních antukových turnajů se odehrála celá řada skvělých zápasů. Tři největší „ikony" současného mužského světového tenisu (Federer – Nadal – Djokovič) drží své pozice, přičemž je zřejmé, že se již soustředí především na ty největší turnaje (GS) a tituly z nich.

Dobrý je pro celý mužský tenis fakt, že k těmto osobnostem se výkonnostně přiblížili ať už zmiňovaný Dominic Thiem, anebo pak v poslední době výborně hrající Stefanos Tsitsipas.

Vysokou úroveň své hry v Paříži také předvedl Stan Wawrinka, dobře zahrál Karen Khachanov a povedené utkání odehrál Grigor Dimitrov s Marinem Čilićem i Stanem Wawrinkou.

Věřím, že právě Dimitrovova hra půjde ještě nahoru – a stejně tak i Saši Zvereva. Ten podle mého názoru ještě neudělal ten rozhodující krok ke grandslamovému titulu. Ale i vítězství před RG na turnaji v Ženevě anebo následné čtvrtfinále právě v Paříži jsou toho příslibem.

Mužský tenis je nyní velice zajímavý právě díky všem zmiňovaným, přičemž k nim by se dala doplnit ještě další jména, jako např. nevyzpytatelný Fabio Fognini, Kei Nishikori, Juan Martin del Potro a další...

Bohužel v ženách je situace zcela odlišná a letošní antuková sezona, resp. Roland Garros to potvrdila v plné míře.

Od prvních kol vypadávala jedna favoritka za druhou a na diváka čekalo relativně neatraktivní finále. A upřímně řečeno – ani jeho celková úroveň příliš nenadchla. Rozhodně to bylo jedno z nejslabších finále RG za poslední léta.

Bohužel dnešnímu ženskému tenisu chybí nová současná Steffi Graf, Monika Seleš, Martina Hingis, aj. Těžko říct, jestli se dokáže ještě v plné formě vrátit Maria Sharapova, Victoria Azarenka anebo Serena Williams.

A tak jako je tomu třeba ve fotbale, že diváci a fanoušci se jdou podívat kromě předvedené hry i na ty největší hvězdy, jako je Ronaldo nebo Messi a v mužském tenise Federer, Nadal nebo Djokovič, takové osobnosti momentálně v tom ženském chybí.

Autor: STP

Foto: Martin Sidorják / ČTK

Blog Vladimíra Houdka: Soumrak velkých finále

.

lada RGKdyž se podívám zpět do mých dětských let, vzpomínám si, jak jsme se všichni těšili a nemohli se dočkat, až se bude hrát další grandslamové finále a že budeme sledovat souboje těch největších tenisových hvězd.

Od začátku „open éry" – kdy kralovali na tenisových dvorcích takové osobnosti, jako např. Rod Laver nebo Bilie Jean King – se odehrávaly v grandslamových areálech obrovské bitvy těch největších hráčů tenisové historie.

Kdo by si nevzpomněl na památná „epická" finále: Borg – McEnroe nebo McEnroe – Connors, na rivalitu mezi zmiňovanými, když do ní ještě vstoupili další hráči jako Ivan Lendl, Boris Becker, Stefan Edberg nebo Mats Willander. Výměna „stráží" probíhala tak nějak plynule a přirozeně, pak se na scéně objevili Agassi se Samprasem, přičemž v těsném sledu je následovali Federer, Nadal, Djokovič nebo Andy Murray.

Ani v ženách tomu nebylo jinak a tak třeba utkání mezi Chris Evert a Martinou Navrátilovou vždy patřila mezi to nejlepší, co tenisový svět do té doby viděl. A bylo skvělé, že do této dekády tenisové historie významnou měrou zasáhla i Hanka Mandlíková, a to právě v řadě nezapomenutelných a vítězných GS finále.

3 Rafa RogerV této době do světa tenisu také vlétla fenomenální Steffi Graf a krátce po ní její velké tenisové rivalky Arantxa Sanchez Vicario a pak především Monika Seleš. Když ještě neopominu hráčky typu Kim Clijsters, Justin Henin, Jenifer Capriati, Martinu Hingis – dostaneme se až do současnosti, a to k Marii Šarapovové, Venus Williams a pak především k hráčce která patří dle mého soudu ke třem největším osobnostem (společně s Navrátilovou a Graf) v celé tenisové historii, Sereně Williams.

A proč se ohlížím do historie? Důvod je jediný. Zatímco v mužích stále drží pevně v rukou první příčky světového žebříčku ATP nestárnoucí „trio" hráčů: Djokovič, Federer, Nadal, a také pouze tito hráči (až na naprosté výjimky) si pravidelně rozdělují „grandslamové" vavříny, tak v ženách je situace naprosto odlišná. Důvodem je, že žádná hráčka nedokázala navázat na velká jména minulosti, a díky přibývajícím letům Sereny (38) je ženský tenis v situaci, kdy se každým týdnem prakticky dozvídáme jiné jméno vítězky turnaje, a to i těch grandslamových.

Otázka zní, jestli je důvodem větší konkurence oproti minulosti, anebo chybějící faktor výjimečné osobnosti. Podle mého – obě odpovědi jsou správně. Konkurence je dnes větší v mnoha směrech a ohledech, to určitě. Ale i při větší konkurenci, jak bylo řečeno, i tak se po dlouhé tenisové roky v mužích drží v čele jmenovaní: Federer, Nadal, Djokovič. A nic na tom nemění ani to, že jim vehementně šlapou na paty třeba D. Thiem, Tsitsipas nebo Saša Zverev. Naopak, právě tohle ještě více vyzdvihuje výjimečnost N+D+F. Věřím, že nebýt zdravotních trablů A. Murrayho, byli by tam stále ještě všichni čtyři.

DjokovicTyto velké osobnosti světového tenisu, s mírnou nadsázkou, tak trochu zkrátili kariéru minulé tenisové generaci, sebrali desítky „grandslamových" titulů té současné a díky své dlouhověkosti i „budoucí" generaci.

Když si před začínajícím grandslamem pokládáme otázku, zda-li Roland Garros vyhraje i potřinácté Rafa Nadal, Wimbledon podeváté Federer, anebo Australian Open poosmé Novak Djokovič, je to právě ono, na co se diváci těší. Chtějí vidět ve finále tyto osobnosti nebo alespoň jednu z nich. Vidět fantastická představení jako tomu bylo při letošním Roland Garros v zápasech: Djokovič – Thiem, Nadal – Federer nebo Nadal – Thiem. Snad je budeme ještě vídat několik dalších sezon, i když čas je neúprosný.

V ženské části pavouka jsme se dřív ptali, zda-li dojde na souboj prvních dvou nasazených hráček, později jsme k tomu přidali pár konkurentek, před nějakou dobou se říkalo, že GS může vyhrát kterákoliv hráčka z první „desítky" WTA. Nyní to však vypadá, že se počet stále rozšiřuje a vyhrát může v ženském pavouku kdokoliv. V mužském to nepřipadá v úvahu.

Soumrak velkých finále díky Nadalovi, Federerovi, Djokovičovi zatím nehrozí. A to i díky vysoké úrovni a formě dalších hráčů, jako je např. Tsitsipas a Thiem. V ženách je situace odlišná. Žádnou velkou oslnivou bitvu jsem při letošním RG v ženské části pavouka neviděl. Věřím, že návrat ve formě hrající Sereny nebo Marie Šarapovové by byl velkým oživením a mohl navrátit trochu větší zajímavosti a atraktivity.

Autor: VH

Foto: Martin Sidorják / ČTK

Blog Vladimíra Houdka: Roland Garros v novém kabátu

.

vlada RGTenis určitě patří mezi ty sporty, do kterých proudí hodně peněz. Už během mé první návštěvy US Open ve Flushing Meadows – kdy jsme měli možnost dostat se do prostor, které jsou běžným návštěvníkům zapovězeny (a to i hráčům), bylo nám s patřičně fundovaným komentářem sděleno, že tenisový US Open patří každoročně mezi jednu z nejvýdělečnějších sportovních akcí v USA. Myslím, že to platí pro všechny čtyři grandslamy – tedy to, že generují značné zisky.

Proč o tom mluvím? Každoroční navyšování Prize Money je určitě správné – a to především pro hráče, kteří končí v prvních kolech. Peníze, které si vydělají na grandslamech jim mohou pomoci při financování zbytku sezony a veškerých nákladů spojených s jejich programem.

Jinou kapitolou je ale i neustálá modernizace jednotlivých areálů. A zatímco v případě Australian Open, Wimbledonu a US Open, kde různé změny jsou prakticky každým rokem součástí nového ročníku, Roland Garros zůstávalo v tomto směru tak trochu pozadu.

Bohužel v rámci areálu a jeho umístění mají pořadatelé v Paříži dost svázané ruce a jeho přílišné rozšíření nepřipadá v úvahu. Z jedné části svírá areál čtyřproudá silnice, z druhé je zastavěný domy a z té poslední ho obklopuje botanická zahrada.

A tak každého určitě potěší změny, které se udály v rámci příprav na letošní French Open. A to ať už celková modernizace hlavního dvorce Philippa Chatriera, zcela nový kurt Simonne-Mathieu anebo celá řada dalších úprav a vylepšení. Na to nejzásadnější se ale stále čeká – a to zastřešení hlavního centru v případě nepřízně počasí. A tak snad již příští rok...

Rafa RGKe všemu zmíněnému bych chtěl říct ale ještě jeden dovětek. Přes všechny úpravy a modernizace, stejně mi přijde, že se všeobecně tak trochu zapomíná na „běžného diváka". Je skvělé, že hráči mají větší pohodlí, určitě si ho zaslouží a navíc ho potřebují, aby podávali ty nejlepší výkony. I co se týká hostů VIP, je potřeba si uvědomit, že se jedná mnohdy o velké osobnosti (šampiony) doby minulé, ale i třeba o různé sponzory, kteří si nadstandard jistě svojí podporou dané akce mnohonásobně zaplatili. Ale co běžný divák?

Vždy, když opouštím prostory Players lounge, si dávám podobnou otázku, a to, když vidím nekonečné fronty. Nejdříve je potřeba říct, že je samozřejmé, že není možné, aby bylo v jakémkoliv areálu dostatek místa na restaurace pro každého diváka, to jistě ne. Ale přeci jen – lze anebo nelze udělat o trochu víc?? Já si myslím, že ano.

Jistě – člověk si řekne, že divák jde především na tenis, aby viděl kvalitní zápasy. Ale znám také mnoho lidí, kteří jdou do areálu si užít tu skvělou tenisovou atmosféru, že jsou momentálně tam, kde jsou všichni nejlepší tenisté světa. Jen když projdou „branou", dýchne na ně historie desítek předešlých ročníků, a tu by si rádi chtěli užít během turnajového dne, v pěkné venkovní restauraci. Třeba v kombinaci s vhodným zastřešením v nepřízni počasí – ideální. Popovídat si s přáteli o zápase, který viděli a třeba na který se ještě naopak těší.

I v tomto se jednotlivé areály dost liší. A jen pro příklad, v předminulém týdnu na turnaji v Římě (kde je mimochodem krásný a moderní areál Foro Italico), kde především v první polovině turnajového týdne počasí divákům moc nepřálo, jsme v deštivém počasí hledali vhodné posezení marně. Jak jsem již psal, pro všechny zájemce by se asi volná židle hledala těžko, ale během dlouhého čekání na to, jestli se počasí umoudří, by mnoho fanoušků vzalo za vděk takovou možností. Hodně by se jich v takové „tenisové restauraci" vystřídalo – a to myslím, že nejen ve chvílích, kdy prší. Tím nechci říct, že by vůbec takové restaurace v areálech nebyly – ale je jich zoufale málo.

Věřím, že i toto se bude v příštích letech zlepšovat jako mnoho jiného. Myslím, že za relativně vysoké vstupné si to „běžný divák" zaslouží.

A na závěr tohoto Blogu – kdo že vyhraje letošní Roland Garros – anebo kdo se dostane hodně daleko v turnaji mimo ty hlavní hvězdy a favority jako jsou Nadal nebo Djokovič?!

Můj „Tip" je, že daleko by se mohli dostat v mužské části pavouku Dominic Thiem nebo Fabio Fognini, a v té ženské třeba Belinda Benčič. popř. Caroline Garcia, které se v minulých měsících až tak nedařilo. Tak třeba v Paříži...

Autor: VH

Foto: Martin Sidorják / ČTK

Blog Vladimíra Houdka: Napravená římská vítězná křivda

.

karolina2Už od samého začátku mé mnohaleté spolupráce (14 let) s Karolínou a Kristýnou Plíškovými jsem se podivoval nad tím, jak většina „tenisových expertů" okolo nás holky zrazovala od antukového povrchu. Moc jsem to nechápal – tedy to, proč zrovna na antuce by nemohly být úspěšné. Ano, nabízí se vysvětlení, že hráči, který vyznává útočný styl a ještě má k tomu relativně vysokou postavu, pomalá antuka nebude příliš svědčit. Kousek pravdy na tom samozřejmě je, ale pouze jen její malá část. Kdyby tomu tak bylo, těžko by „antukové" Roland Garros vyhráli takoví hráči jako Roger Federer, Maria Šarapova anebo i agresivně hrající trojnásobná vítězka RG Serena Williams. Příkladů by se však našla jistě celá řada.

Je potřeba si na druhou stranu uvědomit, že pomalejší povrch vám dává více času na vlastní přípravu úderu a také se k němu včas dostat. Pravdou ale zůstává, že chodit na antuce pravidelně na sít, by v současnosti asi moc efektivní nebylo.

Když by se někdo Karolíny zeptal na oblíbený povrch (nebo turnaj), jsem přesvědčený, že odpověď by byla „americké betony" a jako jeden z top turnajů US Open. Ale i na antuce Karolína dokazuje, jak se většina „odborníků" mýlila a jakých skvělých výsledků může i na tomto povrchu dosahovat. Pro příklad snad jen: semifinále Roland Garros, semifinále na turnaji v Madridu, finále v Norimberku, vítězství na Prague Open a nyní na jednom z nejprestižnějších turnajů celého okruhu WTA v Římě.

A přitom bych řekl, že Řím patří z antukových turnajů ještě mezi ty nejpomalejší, i když letošní kurty (alespoň mně) připadaly o něco rychlejší než v minulosti.

Osobně na velkou spravedlnost nevěřím – a to ani na tu „sportovní". Alespoň zde v Římě se spravedlnost prosadila. Není potřeba si znovu připomínat velkou křivdu a neuvěřitelný kiks rozhodčí, která Karolínu tak poškodila a stála v loňském roce z velké části za jejím vyřazením z turnaje, což ještě korunovala řecká soupeřka Sakkari prohlášením, že míč, resp. jeho dopad vůbec neviděla.

Letos si to Karolína vynahradila celkovým vítězstvím v turnaji, a pak i vyřazením v semifinále právě loňské soupeřky Sakkari.

Další „antuková" výzva bude už za týden v Paříži. Snad bude opět úspěšná. Ale ať už dopadne jakkoliv – nic to nezmění na tom, že Karolína v Římě dosáhla zatím na svůj nejcennější titul v kariéře.

P.S. Vítězný turnaj Karolíny v Cincinnati má stejnou kategorii – ale pro mě je titul z Říma přeci jen o něco výš.

Autor: VH

Foto: Martin Sidorják

Křest knihy: Cesta na tenisový trůn

.

M2S 5609V krásném prostředí Letenského zámečku se uskutečnil slavnostní večer v režii společnosti Sport Towers Prague, a to při příležitosti vydání nové tenisové knihy: Cesta na tenisový trůn. A večer to byl více než vydařený. V malebném prostředí a atmosféře se celý večer nesl – jak jinak – než v tenisovém duchu. Křest poctil svojí účastí i jediný československý wimbledonský vítěz v mužské dvouhře a vítěz tří grandslamů Jan Kodeš, který provedl i samotný křest, a to s další osobností, tentokrát z kulturního světa, Sašou Rašilovem.

Během celého večera účastníci mohli sledovat na videoprojekci to nejlepší ze světa tenisu – nádherné neopakovatelné výměny a připomenout si také mohli velké osobnosti z let minulých, anebo kuriózní situace, co vše se může při tenise stát.

Směrem k přítomným poslala svojí zdravici z plazmových obrazovek i samotná Karolína Plíšková, která popřála knize „Cesta na tenisový trůn" úspěch – přičemž prohlásila, že i ona je ráda, že může být její součástí.

M2S 5491Podařený večer ještě podtrhli všichni vystupující – vynikající zpěv Moniky Absolonové nebo tanec tanečníků z pořadu Star Dance Alice Stodůlkové a Michala Mládka patřily určitě k těm nezapomenutelným.

Co ještě stojí za zmínku, pak by to byl jistě moderátor celého večera Saša Hemala, a to nejen svojí profesionalitou, vtipem, ale pak i celkovou noblesností.

Křest knihy v Letenském zámečku sledovalo a svou účastí poctilo přes 90 vzácných hostů.

Snad se bude kniha líbit...

Autor: STP

Foto: Martin Sidorják

Výměna stráží se na okruhu ATP zatím nekoná

.

Federer 2Na ženském okruhu WTA je situace velice nepřehledná. A jak se říká, že ve sportu není nic nemožné a o překvapení není nouze, tak v případě turnajů WTA to snad v současnosti platí několikanásobně víc. Vsadit si totiž před začátkem turnaje na celkovou vítězku je prakticky skoro loterie – a jak jsem již napsal dříve, tolik různých vítězek za poslední období snad historie tenisu nepamatuje.

To na okruhu ATP je situace zcela odlišná. I když se v mužské špičce už etablovala řada mladých špičkových hráčů, a strhává na sebe již značnou pozornost, pro příklad jména jako Dominic Thiem, Alexander Zverev, Shapovalov či nyní mladý Kanaďan Felix Auger Aliassime, přičemž asi největší šance se přisuzují Řekovi Tsitsipasovi, rozhodně nemůžeme tvrdit, že dochází k jakési obměně a budeme favorizovat na nového grandslamového vítěze některého třeba z těchto jmenovaných. Zkrátka trojice „králů" Federer – Nadal – Djokovič stále pevně sedí na svých místech a když k nim ještě připočteme stále zraněného a také stále se vracejícího Del Potra, Wawrinku nebo Raoniče, je z toho zřejmé, že to mladíci nebudou mít jen tak jednoduché – resp. proklestit si cestu těmito stále hrajícími legendami až k velkým turnajovým vavřínům. Oni své pozice jen tak nepřepustí – a jejich tenisová dlouhověkost a úspěšnost je již nyní úžasná.

Tsisipas 3A když si vezmeme vítěze grandslamů za poslední dva roky, tedy 2017, 2018 a první grandslam 2019, uvidíme mezi nimi pouze se stále opakující jména: Federer – Nadal – Djokovič.

Již nadcházející grandslam ukáže, jestli se mezi vítězi objeví nové jméno a nebo opět některý ze „tří králů"?

Autor: Vladimír Houdek

Foto: Martin Sidorják / ČTK

Rozhovor s Vladimírem Houdkem o nové knize Cesta na tenisový trůn

.

octagonKdy jste dospěl k rozhodnutí, že napíšete vlastní knihu? – Anebo, co Vás k tomu vedlo?

Po celý svůj dosavadní život jsem se prakticky pohyboval především na tenisových kurtech anebo alespoň v jejich blízkosti. Tenisem jsem byl tedy obklopený už od svého dětství, a to až do současnosti. Myslím, že jsem toho zažil v tenisovém světě docela dost – a tak už v minulosti mě několikrát napadlo, že bych se mohl o některé své poznatky a zkušenosti podělit.

Nyní tedy nastala pro Vás ta pravá chvíle? Myslím na vydání knihy.

Za posledních 15 let jsem se zúčastnil asi 40 grandslamových turnajů. Někdy jako trenér – nebo pak později jako manažer, ale ať už to byla jakákoliv z těchto zmiňovaných pozic, které se navíc dost prolínaly a stále prolínají – vždy jsem se snažil být dobrým pozorovatelem. I proto jsem si pohrával s myšlenkou, že bych mohl knihu napsat.

Pro koho je kniha určená především?

Snažil jsem se, aby byla psaná pro všechny ty, kdo mají rádi tenis. Tím myslím, aby byla srozumitelná jak pro začínající hráče, kteří mají ty největší ambice – tak i zajímavá pro toho, kdo třeba ani tenis aktivně nehraje, ale rád ho sleduje v televizi.

Chcete tedy říct, že kniha může posloužit i jako taková příručka pro budoucího šampiona?

To bych určitě nechal na každém samotném čtenáři, aby si udělal na knihu svůj názor. Ale kniha je napsána a poskládána z mých osobních zkušeností a zážitků. Zkrátka tak, jak já to vidím – můj pohled na tenis jako takový...

V čem třeba?

Už jen samotný název napovídá, že by to měl být určitý návod, jakou cestou se vydat za tenisovým úspěchem. Chcete-li za svým snem...

A přeci jen – trochu konkrétněji...

Toho je samozřejmě celá řada. Nejdříve bych chtěl říct, že nejsem moc velkým příznivcem statistik, grafů a různých moderních technologií. I když v mnohém i tyhle informace a chcete-li vymoženosti Vám mohou určitě pomoci. Já se tomu ale v knize velkým obloukem vyhnul. Myslím, že to by čtenáře mohlo tak trochu nudit – a navíc tohle bych nechal na jiné.

Ale k Vaší otázce. V knize se dozvíte – tedy kromě jiného – jak to chodí na grandslamových turnajích, jak to vypadá v turnajovém Players' lounge, jak je v dnešním tenise důležitá míra talentu, něco o technice úderů, anebo jak je nezbytná kondiční příprava, kde a jak trénovat... Takhle bych mohl pokračovat, bylo by toho opravdu hodně. Za zmínku jistě stojí i profily osobností, ale pak i přes 120 nádherných především celostránkových fotografií.

To nejpodstatnější – tedy podle mého soudu, jste ale stále o knize neřekl... Že kniha i „milníkově" popisuje kariéru Karolíny a Kristýny Plíškových. A pak tedy především, jak se Karolína dostala až na post světové jedničky. A to právě v době, kdy jste byl jejím manažerem a v některých údobích i také trenérem.

Jistě je to v knize jedno ze stěžejních témat – kdy se chronologicky snažím popsat naší společnou tenisovou cestu. Celou knihou se tak vine určitá, řekl bych „časová nit", která ukazuje z mého pohledu důležité milníky u Karolíny a Kristýny, jež určitou měrou mohly ovlivnit nějakým způsobem jejich kariéry.

Třeba důležitá vítězství?

Samozřejmě i ta. To je jedna z věcí, která ovlivňuje Vaší následnou kariéru nejvíc. Ale to je až ten konečný výsledek, kterému předchází spousta důležitých věcí a okolností. Tak že není to vždy jen o vítězstvích.

V této chvíli rozhovoru se nabízí otázka – proč Vy si osobně myslíte, že Karolína „utekla" Kristýně o něco více, než by se původně čekalo? Talent a dispozice měly obě prakticky stejné.

Nejdříve je potřeba zdůraznit, že i Kristýna již byla kolem 35 místa na světě a prakticky nepřetržitě je v Top 100. Když si vezmeme konkurenci, která je v současném světovém tenise, tak i umístění Kristýny musíme hodnotit velice kladně.

To jistě ano – ale přeci jen se ptám na dvě hráčky s identickými předpoklady. A z tohoto pohledu je ten rozdíl zřetelnější.

Abych na tuto otázku zodpověděl správně – musíme se víc zamyslet nad specifikami tenisu jako takového. Pro lepší pochopení – vezměme si třeba atletiku, i když by se našly i další sporty. Naopak ty kolektivní mají zase úplně jiná specifika než sport individuální. Perfektně připravený atlet, který má potřebnou formu, tak pravděpodobně dokáže zaběhnout čas, popř. skočit do dálky nebo výšky tak, jak má natrénováno – tedy není-li velkým trémistou. A prakticky se nemusí příliš ohlížet na soupeře. Naopak ti rychlejší ho ještě vybičují k lepšímu výkonu.

1kajaA v tenise?

Ano, tam je také jedna podobnost. V tom, že kvalitní soupeř Vás vyburcuje a přiměje k lepšímu výkonu. To je určitě pozitivní. Nyní se ale vrátím na začátek této úvahy. Vezměme si hypoteticky, že na turnaj přijedou dva identičtí mladí hráči, kteří i mají stejnou formu a ambice. Jeden dostane v 1.kole hráče startujícího na volnou kartu a ten druhý třeba Rafu Nadala. Můžete mít skvělou formu, ale přeci jen Rafa, to je na Vás ještě moc.

Ale jedná se jen o jeden zápas – o jeden turnaj...

Ani teď nebudu souhlasit. První hráč se chytne – rozehraje se... Tím, že měl dobrý los, probojuje se třeba až do semifinále. Najednou je v dalším turnaji sebevědomější – později nemusí hrát kvalifikaci. Tohle je opravdu na delší povídání. Určitě se nelze schovávat v tenise za štěstí nebo naopak za smůlu. Jen chci říct, že tenis má svá specifika – a někdy v něm rozhodují maličkosti, jako je los, nebo že máte štěstí a do turnaje se dostanete jako poslední, popř. jako „lucky loser" – zariskujete druhé podání, které Vám škrtne o čáru anebo naopak „jestřábí oko" ukáže milimetrový aut. Tohle všechno ovlivňuje, jak budete hrát v příštích týdnech a nebo dokonce i měsících, jestli budete mít dostatek sebevědomí anebo se bát dalšího „big pointu". A tady se začínají pomalu rozevírat pomyslné nůžky – a dvě stejně nastartované kariéry mohou mít na nějaký čas odlišný vývoj. Právě díky těmto zmiňovaným okolnostem.

Myslíte si tedy, že Kristýna měla méně štěstí.

Řekl bych to takhle. Někdy ano – a v začátcích tenisové kariéry zkrátka to štěstíčko potřebujete o něco víc. Pamatuji se, jak dala Kristýna ve Wimbledonu v 1.kole při mečbolu eso na lajnu. Viděli jsme to docela dobře. Hlavní rozhodčí dokonce „odkliknul" bod a konec zápasu, když čároví s velkým zpožděním ohlásil out. Na kurtu nebylo jestřábí oko a Kristýna zápas prohrála. Tohle jsou okamžiky, které zkrátka zacloumají s každým. A to ve chvíli, kdy hráč potřebuje nutně vyhrát. Ale některé zápasy si Kristýna určitě zbytečně pokazila sama. Nezbývá než pomyslně „vstát" a bojovat dál – nic jiného Vám nezbývá.

V těchto chvílích by měl hráče podržet jeho tým anebo trenér.

To v každém případě. Od toho jsou lidé kolem hráče především.

V knize jsem si také všiml kapitoly pod názvem „Zlí jazykové".

Myslím, že tohle k tenisu patří stejně tak, jako k řadě jiných lidských činností. V dnešním tenise je obrovská konkurence. A pravděpodobnost, že se prosadíte je relativně malá. A to i v případě, že máte talent a děláte vše, jak máte. Člověk nemůže být příliš naivní, aby si myslel, jak mu všichni přejí a fandí. V případě Karolíny a Kristýny jsem se setkával prakticky s každodenní kritikou a rozhodně se nejednalo o kritiku konstruktivní. My jsme si však šli neochvějně za svým a musím říct, že někdy mě kritici naopak ještě motivovali o něco víc. Jaké však bylo mé překvapení, když tito samí lidé při prvních větších úspěších – to třeba v případě Karolíny – se názorově otočili o sto osmdesát stupňů.

Třeba uznali chybu – že se mýlili...

Rád bych tomu věřil. Ale jak jsem již řekl – důležité je stát a věřit ve chvílích, kdy to hráč nejvíc potřebuje. Když jdete pozvolna nahoru a třeba ne úplně tak rychle, jak byste si to představovali. Ono věřit někomu, kdo už je pátý anebo dokonce první na světě, to mi nepřijde až jako velká frajeřina. Zvykl jsem si, že okolí bývá kritické. Lidé řeší někdy prohry víc než samotné výhry.

Když se Karolína dostala na první místo na světě – to Vás muselo hodně potěšit. I právě kvůli těmto věčným kritikům...

Dostat se na první místo v jakémkoliv oboru – to je opravdu věc zcela výjimečná. A v tenise, kde je obrovská celosvětová konkurence, to platí určitě dvojnásob. Je zcela jasné, proč ve většině případů tip kritiků na neúspěch vychází. Samozřejmě, že procentuálně se prosadí jen malý zlomek ze všech hráčů – a jestliže budu o každém říkat, že se to nenaučí, z velké většiny budu mít pravdu. Na závěr této úvahy se zeptám – proč zmiňovaný „kritik-expert" fundovaně nehovoří o hráči už třeba před turnajem? Po boji, či po turnaji každý bývá... no, však víte.

V knize také popisujete některé velké tenisové osobnosti, a to jak nedávné minulosti, tak i současnosti.

Chtěl jsem, aby v knize bylo několik profilů hráčů, kteří mě nějakým způsobem ovlivnili, nebo jsem měl možnost se s nimi potkat. Jsou to opravdové legendy, které tenis svojí velikostí ovlivnily.

Jmenujte alespoň některou...

Když to vezmu od svého dětství, a tedy od mých tenisových začátků – nejdříve by to asi byl Jimmy Connors, pak samozřejmě Ivan Lendl, Bjorn Borg – později Andre Agassi. A když budu pokračovat až do současnosti, tak určitě Rafael Nadal. To je sportovec se vším všudy. Tedy přesněji řečeno skvělý tenista a pak především vynikající člověk.

Kterého z těchto hráčů byste vybral za příklad tomu, kdo se vydává na tu trnitou cestu za tenisovým snem?

Kdybych měl říct opravdu jen jedno jméno – tak bych zopakoval Rafael Nadal.

Poslední otázka zní – Vaše kniha se jmenuje: Cesta na tenisový trůn. Kudy vlastně ta cesta vede – dokážete sám na tuto otázku odpovědět?

Jestli ano či ne? – No, na to si budete muset případně knihu dočíst až do samotného konce, a uvidíte sám. Jedno ale říct mohu. Ta cesta je velice náročná – přitom i krásná a seberealizující. To především pro toho, kdo po ní kráčí s pokorou a velkou vášní.

Autor: -kuas-

Foto: archiv STP

Nepřehledná špička na okruhu WTA

.

Serena 5Když se ohlédnu zpět do tenisové minulosti – skoro bych řekl až směrem do historie okruhu WTA, vždy tam ve své době dominovala jedna osobnost, která převyšovala ty ostatní. Anebo se jednalo o osobnosti dvě, soupeřící o post světové jedničky. Hráčky, které se pravidelně utkávaly ve finále těch nejprestižnějších turnajů. Samozřejmě i tam se čas od času objevila hráčka, která tyto největší hvězdy „pozlobila" a mnohdy i porazila, ale byl to jev přeci jen trochu výjimečný. Ať už to byla doba Martiny Navrátilové nebo její velké soupeřky Chris Evert – anebo bychom mohli pokračovat přes Steffi Graf, Moniku Seleš, Justin Hennin, Lindsay Davenport, Martinu Hingis, Venus Williams a konče fenomenální „neporazitelnou" Serenou Williams.

Mnoho dalších bych mohl jmenovat – právě ty, které byly především těmi hlavními konkurentkami zmiňovaných hvězd, i když je potřeba také zdůraznit, že i ony samy byly těmi nejzářivějšími hvězdami také. Jako třeba Arantxa Sanchez-Vicario, Jennifer Capriati, Cim Clijsters, Maria Šarapova a nebo třeba Viktoria Azarenka.

Kaja 1A o čem mluvím? Že si nepamatuji situaci a dobu, kdy za poslední sezonu anebo i třeba jen za začátek té letošní, se vystřídalo v pozici turnajových šampionek turnajů WTA Tour tolik hráček, jako nyní. Jen za čtvrtinu letošní sezony je to už neuvěřitelných 14 vítězek z odehraných 14 turnajů. A zatím nic nenapovídá tomu, že tento „trend" by se měl v následujících týdnech změnit. Která hráčka pozvedne nad hlavu pohár na příštím turnaji?? Těžko říct – jelikož situace v ženském tenise je velice nepřehledná. Ale jedna nová vycházející hvězda se již na obzoru objevila – a to Bianca Andreescu. Jestli však převezme pomyslnou „štafetu" od Sereny, tak to teprve ukáže čas...

Autor: Vladimír Houdek

Foto: Martin Sidorják / ČTK

Tweets ze světa tenisu