Karolína Plíšková: „Z prohry se hroutit nebudu.“

.

Karolína Plíšková si včera odbyla premiérové utkání Fed Cupu před domácím publikem a proti favorizované Šarapovové předvedla sympatický výkon, ale nakonec odešla poražena. „Hrála jsem s ní poprvé, takže je to nová zkušenost. Vím, že jsem mohla zahrát lépe, šance tam byly, ale z prohry se hroutit nebudu," konstatovala česká reprezentantka.

Dnes jste hrála svůj první zápas s Mariou Šarapovovou. Věděla jste, jak hraje? Byla jste připravena?
Čekala jsem, že bude hrát tvrdě. Viděla jsem jí hrát a věděla jsem, do čeho jdu. Hrála jsem s ní poprvé, takže je to nová zkušenost. Vím, že jsem mohla zahrát lépe, šance tam byly, ale z prohry se hroutit nebudu.

Říká se, že receptem na Šarapovovou je udeřit z prvního podání...
Je těžké proti ní hrát, obzvlášť když se nepovede první servis, což mi dneska moc nešlo. Ona pak jde do druhého servisu a hned má tlak, ze kterého je těžké se dostat. Je to pak v jejích rukou, buďto to zkazí nebo zabije. Na takový styl hry nejsem vůbec zvyklá a moc dobře jsem se s tím dneska nepoprala. Sice dokáže zahrát spoustu chyb, ale současně dokáže zahrát spoustu rychlých míčů.

Maria je známá svým ledovým pohledem a hlasitým zvukovým projevem. Jaký dojem ve Vás zanechala?
Po pravdě jsem si jí vůbec nevšímala. Měla jsem co dělat sama se sebou. Brala jsem to jako zápas s každou jinou soupeřkou.

Byla jste před zápasem a na kurtu nervózní?
Včera jsem byla hodně nervózní, což většinou vůbec nebývám. Upřímně jsem ani nevěřila tomu, že bych nastoupila první den. Spala jsem dobře a ráno jsem byla v klidu... Jedna věc je hra, druhá nervozita. Že hra není stoprocentní, nemusí souviset s nervozitou. Zápas jsem si užila, diváci byli super.

Čeho v zápase zpětně nejvíce litujete? Neudržení vedení 2:0 ve druhém setu?
Ano, ale spíše lituji, že jsem nevyužila tři brejky za stavu 3:4. Ten gem na 4:4 mě mrzí. Ten se dal vyhrát.

Sledovala jste zápas Petry Kvitové nebo jste se soustředila sama na sebe?
Odešla jsem za stavu 2:5 prvního setu. Chtěla jsem vidět pár gemů a hlavně zažít atmosféru v hale. Petra je zkušená hráčka odehrála to dobře. Další dva sety jsem ale neviděla, byla jsem v šatně a snažila jsem se soustředit na svůj zápas.

Dnes jste poprvé hrála Fed Cup před domácími fanoušky. Pomohla Vám letošní zkušenost z Kanady?
Kanada určitě pomohla. Fed Cup je pro mě pořád něco nového, strávila jsem s týmem podstatnou část letošní sezony, což mi určitě pomohlo. Dnes to byl první zápas před domácím publikem, bohužel jsem prohrála. Zkusím se z toho do příště poučit.

Co říkáte na atmosféru tady v hale?
Na tohle opravdu nejsme během turnajů zvyklé, je to doopravdy výjimečná situace. Užívala jsem si to, ale zároveň jsem se snažila to nevnímat a soustředit se na sebe a na hru. Domácí publikum je ale doopravdy úžasné.

V případě že byste nastoupila i zítra, jste připravená?
Nevím, jestli budu hrát, Uvidíme, jak to dopadne. Dneska jsem si to osahala a v případě, že bych zítra nastoupila, nebyla bych už tolik vykulená. Pokud nastoupím, doufám, že předvedu lepší výkon a věřím, že bod proti Pavljučenkovové dokážu uhrát.

Autor: Matouš Adamec
Foto: www.twitter.com

aobanner

Maria Šarapovová: „Nemyslím si, že by fanoušci byli nepřátelští.“

.

Maria Šarapovová dnes v O2 Areně předvedla velmi dobrý výkon, když Karolínu Plíškovou porazila ve dvou setech a dokázala srovnat stav finálového duelu Fed Cupu na 1:1. Ruská tenistka tedy měla důvod k radosti, ale její myšlenky směřují také ke smutným událostem v Paříži. „Bylo to silné, Paříž je jedno z mých oblíbených měst. Člověk si v tu chvíli uvědomí, že to nejdůležitější je, že jste zdraví, máte kolem sebe přátele a na ničem jiném vlastně nezáleží," uvedla Šarapovová.

Jste zvyklá hrát velké zápasy, ale finále Fed Cupu jste dnes hrála poprvé. Jak to hodnotíte?
Hrála jsem již mnoho zápasu, a proto již vím, že je jedno, kde a co zrovna hrajete. Musíte se soustředit na hru a na soupeře, který stojí proti vám na druhé straně sítě. Nesmíte se nechat vyrušovat detaily.

Pokud byste zítra nastoupila, budete hrát proti Petře Kvitové. Jste na ní případně připravena?
Hrajeme proti sobě často, takže vzájemně známe naši hru. Před dvěma týdny jsem s ní sice prohrála v Singapuru. Ale zítra to bude úplně jiný zápas, náročný a za úžasné atmosféry.

Jak hodnotíte atmosféru vyprodané O2 Areny? Nepřipadali vám občas fanoušci nepřátelští?
Nemyslím si, že by fanoušci byli nepřátelští. Je zcela logické, že na domácím zápase bude mnoho domácích fanoušků. Výrazně jsem to ale nevnímala, naopak viděla jsem červenou, modrou a bílou a myslela jsem si, že to jsou Rusové (smích).

Zaregistrovala jste poslední události v Paříži? Jak to prožíváte?
Do dnešního rána jsem o ničem nevěděla. Bylo to silné, Paříž je jedno z mých oblíbených měst. Člověk si v tu chvíli uvědomí, že to nejdůležitější je, že jste zdraví, máte kolem sebe přátele a na ničem jiném vlastně nezáleží.

Autor: Matouš Adamec
Foto: www.twitter.com

banner Sugarpova MJT

Petra Kvitová: „Už při včerejším losu jsem cítila nervozitu.“

.

Petra Kvitová dnes dokázala ve třech setech porazit Anastasii Pavljučenkovovou a její zásluhou je stav finálového utkání Fed Cupu mezi Českou republikou a Ruskem vyrovnaný 1:1. Česká jednička tedy dorazila na tiskovkou konferenci v dobré náladě a přiznala, že ji svazovala nervozita. Více informací najdete v tomto rozhovoru.

Petro, svoji soupeřku jste porazila ve třech setech, když jste musela otáčet nepříznivý průběh. Dolehla na Vás nervozita?
V průběhu úplně ne. Jen v prvním setu jsem byla hodně nervózní. Vytvořila jsem si sice tlak, ale kazila jsem. Sice jsem dobře returnovala, ale hrála jsem ztuhle a nestačilo to. Za stavu 2:5 jsem už ale byla uvolněnější a zahrála dobře. Do druhého setu jsem šla s tím, že bych mohla zlepšit servis a hned přišla šance. Když jsem jí brejkla v dlouhém gemu, tak odpadla a mně to hodně pomohlo.

Jak jste se tedy cítila v úvodu utkání?
V prvním setu jsem se cítila divně. Přišlo hodně lidí a viděli Kvitovou, jak kazí každý druhý jednoduchý míč, tak jsem se cítila trochu trapně. Pak ona trošku povolila a zase se to přehouplo.


Zmínila jste, že svoji roli sehrála nervozita. Jak tedy probíhal Váš den?

Už při včerejším losu jsem cítila nervozitu. To je první moment, kdy to na nás dýchne. Spánek nebyl nejhorší, jen jsem se probudila trochu dříve v 6:30. Byla jsem sice vyspalá, ale pak jsme ještě usnula a potom jsem byla jako by mě někdo bouchnul palicí. Během dne se to moc nezlepšilo. Další nervozita přišla při ceremoniálu, kde jsem viděla všechny hezké momenty z předešlých let.

Ve Fed Cupu jste předvedla další třísetovou bitvu a velký obrat. Čím to je podle Vás způsobeno?
To nevím, radši bych vyhrála ve dvou. Ale co nadělám. Těžko říci. Není to jen ve Fed Cupu, ale také na turnajích, kde nějaké tříseťáky taky odehraju. Hlavní je, že jsem vyhrála.

O2 Arena dnes byla opět beznadějně vyprodaná. Pomohla Vám podpora od domácích fanoušků?
Diváci určitě sehráli svoji roli, jako vždycky. Bez nich by to bylo o dost těžší. Lavička navíc také pořádně fandila a to všechno hráčku motivuje.

Zítra byste měla zahájit program proti Šarapovové. Co od tohoto utkání očekáváte?
Ještě nevím, jestli zítra půjdu hrát. Každá z nás má nějaké bolístky, nejsem úplně výjimka. Dneska to bylo hodně dobré, v Singapuru to bylo o dost bolavější. Realizační tým udělal dobrou práci, ale únava tu je, protože nervozita oslabuje.

Myslíte si, že nervozita z dneška do zítra odezní?
Doufám, že ano. Větší už asi být nemůže. Pokud budu hrát a proti Marušce, tak ten tlak asi trochu poleví. Tenhle dnešní bod byl hodně důležitý, protože mohl pomoct Káje, aby se jí šlo lepe na kurt.

Dnešnímu utkání předcházel slavnostní ceremoniál. Jak se Vám líbil?
Dneska jsme to viděly úplně poprvé a moc se mi to líbilo. Byl to skvělý nápad České sportovní, byla to taková hezká show. Měla jsem z toho husí kůži. Navíc bylo super, že Petr Pála dostal ocenění, které si zaslouží.

Věděla jste o včerejší tragédii v Paříži? Co na to říkáte?
Vůbec jsem o tom nevěděla. Až na snídani mi o tom někdo řekl, protože předtím jsem nebyla vůbec na internetu. Potom jsme měli v šatně zapnutou televizi a něco jsem zaregistrovala. Věděla jsem, že se něco stalo, ale neznala přesný rozsah. Už samozřejmě vím, o co šlo a je dobré, že byla minuta ticha.

Autor: Michal Procházka
Foto: www.twitter.com

855x246px-2 2

Lucie Hradecká: „Doufám, že holky vyhrají! Budu jim držet palce a fandit.“

.

Lucie Hradecká prožila v letošním roce velmi dobrou sezonu, což potvrzuje aktuální 53. pozice na žebříčku WTA. Lucii se navíc skvěle vedlo také ve čtyřhře, kde společně s Andreou Hlaváčkovou postoupila až do semifinále prestižního Turnaje mistryň. Zároveň nesmíme zapomenout, že rodačka z Prahy zasáhla rovněž do čtvrtfinále Fed Cupu v Kanadě. V exkluzivním rozhovoru pro MY JSME TENIS se pak rozhovořila o šancích českého týmu před blížícím se finále Fed Cupu, letošní sezoně a plánech na příští rok.

Lucie, náš rozhovor bych začal blížícím se finále Fed Cupu proti Rusku. Co od tohoto duelu očekáváte?
Doufám, že holky vyhrají! Budu jim držet palce a fandit. Teďka úplně přesně nevím, v jaké sestavě Rusky nastoupí, protože ještě mohou udělat nějakou změnu. Makarovová kvůli zranění dlouho nehrála žádný turnaj a těžko říci, jak na tom aktuálně bude. Určitě to budě těžký zápas, ale holkám věřím. O2 Arena bude určitě opět vyprodaná a fanoušci potáhnou český tým za úspěchem. V roce 2011 jsme hrály finále v Rusku a dokázaly je porazit, takže nevím, proč by se to nemělo podařit také letos.

V Praze se představí také Maria Šarapovová. Překvapilo Vás, že dorazila?
Překvapená nejsem. Už když se objevila v nominaci, tak jsem očekávala, že opravdu dorazí. Šarapovová potřebuje splnit povinnost startu kvůli olympiádě a řekla bych, že finále je pro ni příjemnější než hrát zápas prvního kola.

Finále Fed Cupu opět slibuje skvělý tenis. Troufla byste si odhadnout jeho výsledek?
To je dost těžké předvídat. Ale věřím, že bude rozhodnuto už po dvouhrách a nebude potřeba hrát čtyřhru. Myslím si, že Péťa by mohla vybojovat dva body a Lucka také určitě jeden bod udělá. Samozřejmě je jasné, že velmi důležitá bude kondice a kdo nastoupí za Rusky. Uvidíme, jestli nastoupí Makarovová. Se Šarapovovou to podle mě bude otevřené a věřím, že Péťa ji znovu porazí, jako to dokázala v Singapuru. Lucka udělala v letošním roce velký kus práce a poprvé v kariéře se propracovala do elitní desítky a zažila skvělou sezonu. Bude to otevřené. Velkou výhodou je, že hrajeme doma a holky budou mít publikum na své straně. Je důležité mít za zády fanoušky.

V rámci letošního Fed Cupu jste zasáhla do čtvrtfinále, takže v případě úspěchu také obdržíte trofej?
Myslím si, že ano.

Nebudete tedy fandit o to více?
O tu trofej mi úplně nejde, vždyť mám doma už tři za předešlé tituly. Já bych fandila v každém případě. Vím, jaké to je vyhrát. Fed Cup je týmová soutěž a to je něco speciálního, hraje se pro celou Českou republiku. Všichni chceme, aby ta trofej zůstala doma.

Vyrazíte tedy osobně podpořit český tým do O2 Areny?
Momentálně si nejsem jistá. Od kapitána jsem dostala pozvání, že mám na víkend připravené místo na lavičce, ale ještě nevím, jestli budu během víkendu v Praze. Teďka mám před sebou poslední volný víkend a ani přítel zrovna nepracuje, takže toho možná využijeme a vyrazíme mimo Prahu. Ale je možné, že se třeba v sobotu do haly podívám.

Přejděme k Vaší osobě. Pokud se nepletu, tak jste již stihla dovolenou a jste připravena na další práci?
Ano. Byla jsem na týden v teple a musím říci, že to uteklo strašně rychle. Klidně bych tam zůstala déle. Tenhle týden jsem ještě měla volný, ale už proběhla porada mezi trenérem a kondičním, kde řešili začátek naší přípravy. Viděla bych to tak, že během pondělí nebo úterý už opět začne příprava. Proto si chci užít těch pár posledních dní úplného volna, abych si stihla odpočinout.

Před nedávnem jste se společně s Andreou Hlaváčkovou probojovala až do semifinále Turnaje mistryň. Jak tento úspěch zpětně hodnotíte?
Naším cílem bylo dostat se na Turnaj mistryň a během roku jsme si neplánovaly, že o jistotu budeme bojovat do poslední chvíle. Ale je skvělé, že jsme se do Singapuru probojovaly. Měly jsme roční pauzu a potom jen rok na to se znovu sehrát a dostat se mezi nejlepší osmičku, což se nám povedlo. Jsme rády, že se nám tento cíl povedlo splnit.

Výborně se Vám dařilo také ve dvouhře, takže spokojenost?
Určitě jsem spokojená. Malinké zklamání je, že se mi nepodařilo prolomit první padesátku, kde mi to nevyšlo opravdu o kousek. Takže určité zklamání tu je, ale jen spíše takové vnitřní. Když jsem letěla do Austrálie, tak jsem věděla, že když neobhájím body, klesnu někam na 230. místo v žebříčku WTA. Jenže během prvních tří měsíců jsem se dostala zpět do stovky, byl to neskutečný start.

Pro příští sezonu zůstává vše při starém? Nechystáte nějaké změny?
Žádné změny se nechystají. Všechno zůstane při starém jako v letošní sezoně.

Dalo by se říci, jaké jsou Vaše cíle pro příští rok?
Největší akcí příští sezony je jednoznačně olympiáda. Určitě bych se tam ráda dostala a kdyby se mi povedlo kvalifikovat ve dvouhře, tak by to bylo skvělé. S aktuálním žebříčkem by se dalo pracovat, takže uvidíme, jak to dopadne. Ale je pravda, že to je ještě daleko. Prvním cílem je absolvovat kvalitní přípravu a vstoupit dobře do nové sezony.

Ve čtyřhře s Andreou opět ty nejvyšší ambice směrem k olympiádě a Turnaji mistryň?
Přesně tak.

V roce 2012 jste v Londýně vybojovaly stříbrné medaile. Jsou pro vás olympijské hry o to větší motivací?
Je pravda, že už nejsem nejmladší. Řekla bych, že budu hrát ještě dva nebo tři roky, déle už asi ne. Momentálně to tedy vypadá, že by to mohla být moje poslední olympiáda a po zážitcích z Londýna bych znovu chtěla zažít olympijskou atmosféru. Je to pro mě největší motivace.

Autor: Michal Procházka
Foto: www.facebook.com

855x246px-2 2

Petr Luxa exkluzivně o současnosti i budoucnosti tenisové Sparty

.

Třiačtyřicetiletý Petr Luxa je bývalým profesionálem, který se na okruhu ATP prosadil nejen dvouhře ale také ve čtyřhře, kde vybojoval tři tituly po boku Radka Štěpánka. V současné době již několik let působí ve funkci sportovního ředitele TK Sparta Praha, kde je podepsán pod řadou úspěchů. V exkluzivním rozhovoru pro MY JSME TENIS se rozhovořil nejen o současnosti či budoucnosti klubu ze Stromovky.

Letošní sezona se již pomalu chýlí ke konci a Sparta v soutěžích družstev získala řadu úspěchů. Jak tento rok hodnotíte z Vašeho pohledu?
Pro nás je to komplexně z pohledu družstev nejúspěšnější sezona. Od té doby, co klub převzal pan doktor Černošek, jsme nejprve občas vybojovali nějaký titul ve starších žácích a letos jsme získali dokonce dva, což se nám povedlo poprvé. Obrovský úspěch se nám povedl v dorostu, kde přišel pro Spartu triumf po hodně dlouhé době. Dorost je důležitá kategorie, protože v něm dochází k přechodu mezi dospělé a už je tam vidět kvalita hráčů. Ve finále jsme navíc zvítězili jednoznačně. Ve starších žácích se pro mě stal tak trochu zázrak, kdy jsme ve finále porazili Prostějov a vyhráli pět třísetových zápasů z šesti. Je spousta lidí, kteří tomu dodneška nemohou uvěřit, ale samozřejmě je to skvělé. K tomu je třeba říci, že ve finále babytenisu jsme těsně prohráli s Prostějovem a mladší žáci také podlehli po boji.

Výborně se pak dařilo také jednotlivcům. Co říkáte na jejich výkony?
Fantastickou sezonu měla Karolína Plíšková, která se v žebříčku WTA dostala do elitní desítky. Katka Siniaková už poznává náročnou obhajobu bodů. Kristýna Plíšková bojuje s návratem do elitní stovky. K tomu máme hodně kluků, kteří získávají své první zkušenosti na turnajích Futures jako Krstev a Vocel. To jsou hráči, kteří přicházejí z dorostu, a pak je tady Patrik Rikl, velká naděje českého tenisu. Ten dokázal vyhrát Mistrovství Evropy jednotlivců a na jeho věk se z něj stal velký profesionál. Patrik podepsal marketingovou smlouvu s panem doktorem Černoškem a jeho trenérem se stal výborný kouč Martin Štěpánek. Ale samozřejmě máme hodně dalších nadějí. Lucka Kaňková bude příští rok hrát juniorské grandslamy a nahoru se dere také Kája Beránková. Nerad bych na někoho zapomněl. Máme spoustu kvalitních hráčů, ve všech věkových kategoriích máme potenciál a snažíme se, aby u nás měli ty nejlepší podmínky.

Zaměřil bych se blíže na talentovaného Patrika Rikla. Z jakého důvodu došlo ke změně trenéra?
Patrik trénoval čtyři roky s Josefem Čihákem, který má obrovskou zásluhu na jeho tenisovém růstu. Společně se nerozešli ve zlém, ale vnímali jsme to tak, že je potřeba nějaká změna k dalšímu posunu dopředu. Pepa u nás patří mezi nejlepší trenéry, nyní už zase dostal další hráče z NTC a už se těší na další práci.

Patrik Rikl rovněž může těžit ze sbírání zkušeností od řady reprezentantů. Využívá toho?
Snažíme se, aby Patrik hrál s těmi nejlepšími. Občas už trénuje s Radkem Štěpánkem a Lukášem Rosolem, což je pro něj skvělé. Další výhodou je náš domácí challenger, kde by Patrik měl opět dostat divokou kartu do hlavní soutěže, což je podpora nejen od klubu, ale také od tenisového svazu. Patrik má před sebou ještě dlouhou cestu, ale už teď se z něj stal velký profík, což vnímají všichni okolo.

Může být výhodou Patrika Rikla, že mu tenis koluje v genech?
Ano. Jeho rodiče byli špičkoví hráči. Patrik má podle mě osobně už od malička něco, co se nedá naučit. To musíte mít v sobě. Je to takový cit a reakce v určitých momentech, které on dělá automaticky, ale jiní se to těžce učí. Já to vnímám jako nějaký dar. Dnes k talentu potřebujete mít výborné podmínky pro přípravu a dobrý tým lidí, kteří mají zkušenosti a vědomosti.

Sparťanské naděje mají výhodu, že přímo v klubu mohou sledovat celou řadu velkých profesionálů...
Pro mladé naděje je to opravdu skvělá příležitost, že mohou potkat tyto velké hráče a sledovat jejich tréninky i kompletní přípravu. Tím se může pochlubit málokdo. Běžně je možné sledovat hráče jako Lukáš Rosol, Radek Štěpánek, sestry Plíškovy, Katka Siniaková, Bára Strýcová nebo Klára Koukalová. Je to velký bonus pro samotný klub, když můžete nejenom na kurtu, v posilovně, ale také v restauraci a jinde potkat tyto špičkové sportovce.

V letošním roce přišel zmíněný titul od dorostenců. Je to pro Vás potvrzení správně nastavené cesty?
Když se podívám do minulosti, tak při našem začátku na Spartě jsme neměli žádné dorostence. Řekli jsme si, že půjdeme svoji cestou a hráče si sami vychováme. A dneska máme titul v dorostu. Tým okolo Patrika Rikla už dříve vybojoval titul v mladších žácích a teď prorazili až do dorostu. Je to ukázka, že všechno má nějaký vývoj. Není to náhoda, ale dlouhodobá systematická práce. Všechno jsou naši hráči a konkrétně v dorostu jsme měli jen jednu cizinku Nasťu Komardinu, která na Spartě už šest let trénuje.

Sparta Praha si navíc silné jméno vybudovala také v zahraničí, o čemž svědčí, že v minulosti zde trénovali Elias Ymer či Djordje Djokovič. Souhlasíte?
Elias Ymer si občas přijel zatrénovat a hrál u nás soutěže družstev i se svým mladším bratrem Mikaelem. Dneska už oba sbírají důležité body mezi muži. Hodně k nám také jezdí jeden z nejlepších hráčů ročníku 2000 Yshai Oliel .

Pokud se nepletu, tak ve Spartě působíte od nástupu pana doktora Černoška, je to tak?
Hned druhý den poté co pan doktor Černošek koupil Spartu, jsem od něj dostal nabídku na spolupráci a asi po půl roce jsem dostal nabídku na funkci sportovního ředitele. Dneska už jsem jen v kanceláři a zahrát si jdu výjimečně. Mám na starosti všechno od minitenisu až po Extraligu, což je velký zápřah. Mám přehled o úplně každém hráči a to je pro mě velký bonus.

Sparta udělala za poslední roky obrovský pokrok, což je jasně vidět v celém areálu a je jasné, že hráči mají nadstandartní servis...
Rozdíl v ambicích Sparty oproti minulosti je obrovský. Hnedka jsme začali skautovat hráče a celkově zlepšili podmínky. Dneska máme více kurtů v hale, novou posilovnu a klubovnu. V roce 2013 náš areál postihla povodeň, se kterou jsme se dokázali vypořádat obdivuhodně rychle. Všechno je to týmová práce, není to moje zásluha. To je trochu moje filozofie. Zakládám si na tom, abychom měli dobrý trenérský tým, který bude jedna parta a potáhne za jeden provaz. Hráčům jsme schopni nabídnout kvalitní servis se vším všudy: kurty, trenéry, atletickou přípravu, regeneraci a mnoho dalších věcí. Řekl bych, že kromě nějakého mentálního kouče tady máme úplně vše. Ale v tomhle případě naši hráči individuálně spolupracují s psychology. Máme velké ambice a od toho se to všechno odvíjí. Ale všechno samozřejmě stojí hodně peněz.

Pomyslnou třešinkou na dortu je turnaj kategorie WTA, který se letos na Spartě odehrál poprvé. Jak zpětně hodnotíte úvodní ročník?
Řekl bych, že v tuhle chvíli je to něco ojedinělého. Turnaj totiž stojí mnohem víc práce i financí. Teďka máme za sebou první ročník a lepší to nemohlo být, bylo to něco neuvěřitelného. Ve čtvrtfinále jsme měli šest domácích hráček, české finále a počasí také vyšlo slušně. Ale je jasné, že oproti předešlému turnaji ITF je se vším více práce.

Vítězkou se stala Karolína Plíšková, takže z pohledu domácích hráček turnaj splnil svůj účel?
Z pohledu Sparty něco neuvěřitelného. Kája jako domácí hráčka získala titul a už má svoji fotku mezi vítězkami dole v chodbě. To už jsem jí o rok dříve říkal, že by se nám to líbilo a splnila to v letošním roce. K tomu Katka Siniaková byla v semifinále a ještě vyhrála čtyřhru s Bencicovou. Z pohledu sparťanských hráček prostě fantastické.

Celý turnaj navíc provázel velký zájem diváků a během semifinále a finále byl areál zaplněn do posledního místa. Nebyl jste z toho překvapený?
Bylo tady opravdu hodně diváků, ale to už i v minulých ročnících. Diváci si cestu na Spartu vždycky našli. Řekl bych, že průběh turnaje tomu zájmu napovídal. Nahrál nám úspěch českých hráček, ale ve finále by skoro stačila jen jedna. Atmosféra byla totiž taková komornější a férová, protože se sešly dvě domácí tenistky. Pamatuji si, že když nějaká z Češek hrála proti cizince, tak to tady mělo náboj a diváci hodně fandili.

Napadlo Vás před několika lety, že za relativně krátkou dobu se v areálu Sparty odehraje podnik kategorie WTA?
Musím říci, že nad něčím takovým jsem vůbec nepřemýšlel, ty myšlenky byly úplně jinde. V Praze jsme hráli druhé housle za I. ČLTK. Chtěli jsme klub nastartovat a podporovat mládežnický tenis, o turnajích jsme vůbec nepřemýšleli. Uspořádat takovouto akcí stojí opravdu velké peníze a sehnat sponzory není jednoduché. K tomu ještě máme mužský challenger. Navíc máme i mládežnické turnaje a v každé kategorii teď máme jeden mezinárodní turnaj.

Sparta se může pochlubit celou řadou domácích turnajů. Je to dobrá vizitka pro klub?
Je to kredit pro klub. Můžete se přijít podívat na špičkový tenis v každé věkové kategorii. Cílem je samozřejmě hlavně přiblížit naše hráče k tomu, aby se prosazovali v mezinárodní konkurenci.

V prosinci se ještě odehraje další ročník Extraligy dospělých. Jaké cíle v tomto případě bude mít Sparta?
V Extralize budeme spoléhat především na české hráče. V zápase proti velmi silnému Prostějovu chci, aby naši nadějní junioři dostali šanci si zahrát. S Davidem Kunstem jim chceme dát prostor, aby si všechno pořádně osahali. V základní skupině budeme hrát s Prostějovem a proti vítězi základní skupiny, což podle mě osobně bude Liberec. Našim cílem samozřejmě bude obhájit třetí místo z loňského roku.

V minulosti jste sám byl profesionálním hráčem. Používáte tyto zkušenosti také ve své funkci?
Určitě. Jsem takový, že hodně vycházím z vlastních zkušeností, které jsem získal na okruhu. Ale musím říci, že pořád je potřeba se učit. Zrovna nedávno jsem na fakultě dokončil nejvyšší trenérskou licenci a dozvěděl se zajímavé věci. Dnes jsou k dispozici neustále další novinky, dříve stačilo dělat kliky, shyby a běhat na běhátku. Teď potřebujete core training, stabilitu a další věci. Trénuje se úplně jinak, tenis se celkově víc zaměřil na fyzičku. Špičkový hráč v dnešní době musí být skvěle fyzicky připravený.

Fyzická náročnost je jasně patrná hned na první pohled. Výměny se prodlužují a přicházejí opravdu maratonské zápasy.
Já si myslím, že tady byla snaha celkově tenis zpomalit, protože dříve to bylo až moc o servisu. Ale zase mi přijde, že někdy se hraje až moc. Když na sebe narazí hráči ze špičky, tak jsou schopni hrát každou výměnu na dvacet úderů a fyzicky je to opravdu velmi náročné.

Nelákalo by Vás vrátit se opět na kurt a bojovat o další výhry?
Musím říct, že mě to vůbec neláká. Občas si jdu zahrát. Je mi čtyřicet tři, takže hraji veteránskou ligu. Už nemám motivaci, spíše se jdu jen tak zpotit a občas prověřím nějakého z našich mladíků. Třeba během léta jsem hrál s Patrikem Riklem nebo Ondřejem Krstevem. A zatím mě ještě neporazí. Ale kdo ví, třeba by mě oba dnes už porazili, ten čas se blíží.

Takže talentovaní Sparťané mají speciální motivaci Vás porazit?
Mě to dělá hrozně dobře. Já totiž netrénuji a na kurt jdu rovnou z kanceláře a nějak jsem s nimi stále schopen velice dobře hrát. Možná je to i nějakým respektem.

Dalo by se říci, na jaký moment ze své kariéry vzpomínáte nejraději? Vím, že jste po boku Radka Štěpánka získal tři tituly ve čtyřhře.
To je pravda. Tituly jsou samozřejmě skvělé, ale ze svoji kariéry si velmi dobře pamatuji dva momenty. Ten první přišel, když jsem se kvalifikoval na Wimbledon. Ve finále kvalifikace jsem 6:3 v pátém setu porazil Giovanniho Lapenttiho, což byl jeden z mála „pětiseťáků" v mojí kariéře. Pamatuji si ten moment, kdy jsem dohrál a uvědomil si, že jsem v hlavní soutěži. Šel jsem areálem a na kriketovém hřišti byl obrovský strom. Tam jsem odhodil všechny věci, lehl si pod strom a vychutnával si ten skvělý pocit. Tenhle stav mi vydržel nějakých osm hodin, protože večer jsem přišel do pokoje a na teletextu se dozvěděl, že budu hrát s Jonasem Bjorkmanem. To byl snad nejhorší los. Bjorkman v tom roce zahrál skvěle a postoupil až do čtvrtfinále. Bylo to takové smutné, protože na trávě jsem cítil šanci.

A ten druhý moment?
Bylo to v době, kdy jsem věděl, že v pondělí přijdu v žebříčku ATP o všechny body a jel jsem na kvalifikaci stovkového challengeru v Istanbulu. Kvalifikaci jsem dokázal zvládnout a celý turnaj potom vyhrál! V žebříčku jsem měl body z jediného turnaje a hned jsem byl někde okolo 250. místa. Když jsem získal tenhle titul, tak jsem měl stejný pocit jako ve Wimbledonu. Bylo to takové, že jsem už chtěl končit se singlem a najednou přišel titul. Ale potom už se mi tolik nedařilo, protože to nešlo časově skloubit ze čtyřhrou.

Je před námi poslední otázka. Na závěr bych se ještě jednou rád vrátil ke Spartě. Jaký je cíl klubu do budoucna?
Všichni bychom chtěli vychovat takového hráče jako Bohdan Ulihrach nebo Klára Koukalová. To jsou ti hráči, kteří vyrostli tady na Spartě. Kdyby se to povedlo Patriku Riklovi nebo Lucce Kaňkové, tak by to bylo skvělé. Bylo by to takové pomyslné uzavření kapitoly, kdyby se dostali někam do první stovky nebo ještě výše. To je našim hlavním cílem, vychovat velkého hráče. A samozřejmě dále udržet tento náš vysoký standard, který na Spartě máme. Je to týmová práce a stojí to spoustu peněž i úsilí. Můj kolega k tomu vymyslel tento slogan: „Mimořádným úspěchům předchází mimořádná příprava." Nikdo nemá nic zadarmo a všechno si musí vybojovat. Když budeme připraveni, tak se ukáží úspěchy. Pokud člověk udělá maximum, ta zasloužená odměna přijde. Sice ne hned, ale přijde.

Autor: Michal Procházka
Foto: Pavel Lebeda (sport-pics.cz)

855x246px-3

Exkluzivní rozhovor s Jiřím Novákem o letošní sezoně v podání českých tenistek a tenistů

.

Čtyřicetiletý Jiří Novák to v minulosti dotáhl až na 5. pozici v žebříčku ATP a připsal si celkem sedm vavřínů pro vítěze. Rodák ze Zlína patřil mezi vyhlášené bojovníky a v tradičním Davis Cupu si připsal řadu cenných skalpů. V současné době pak působí v TK Prostějov a pracuje rovněž pro ČTS. V exkluzivním rozhovoru pro MY JSME TENIS se rozhovořil o letošní sezoně v podání českých reprezentantů i svých plánech do budoucna.

Nemohu začít ničím jiným než Turnajem mistryň, kde se představily Petra Kvitová a Lucie Šafářová. Jak hodnotíte jejich vystoupení?
Je to samozřejmě něco neskutečného. Už dlouho se nestalo, abychom měli dvě hráčky na závěrečném Turnaji mistryň, kde startuje nejlepší osmička. Zaprvé je to skvělá vizitka přímo pro holky a zadruhé rovněž pro český tenis a prostějovský klub. Holkám to celkově moc přeji a řekl bych, že celý turnaj zvládly bezvadně, vždyť Petra došla až do finále. Je to něco mimořádného.

Stihl jste na dálku sledovat vystoupení českých tenistek v Singapuru?
Opravdu jen na dálku. Prakticky jsem neviděl žádný zápas, spíše takové ústřižky, takže to nemůžu úplně hodnotit. Úspěchy holek jsou skvělé, ale nesmíme zapomenout na Tomáše Berdycha, který se také probojoval na Turnaj mistrů. Je parádní, že máme mezi špičkou dvě holky a ještě jednoho z kluků.

V Prostějově jste s Lucií Šafářovou trénoval před jejím návratem na kurty v Linci. Její přípravu jste tedy sledoval z těsné blízkosti...
Lucku znám dobře, hráváme spolu už docela dlouho. Lucka má svého kanadského trenéra a já jsem její sparingpartner. Vždycky společně trénujeme, když přijede na pár dnů domů a Rob tu s ní není. Ale kdybych měl srovnat její výkony před rokem, měsícem nebo teď, tak je to v zásadě stejné. Lucka je perfektní tréninkový typ a pracuje se s ní opravdu výborně, protože nasadí své tempo a neošidí jediný balon. Její největší problém byl ve ztracené kondici. Nebylo to o tom, že by zbytečně zkazila nějaký úder, ale problém byl ve výdrži. Bylo nepříjemné, že vypadla ze zápasového rytmu, protože herně to zvládala, ale zápasy rozhodují maličkosti. Lucka se pak opět dostala do svého tempa a v Singapuru vyhrála poslední utkání ve skupině.

V této souvislosti bych se chtěl zeptat, jestli tréninky konzultujete přímo s Robem Steckleym nebo je to čistě na Vás?
Lucka od trenéra dostává určité zadání, ale to bylo jen párkrát. Dalo by se říci, že spíše improvizujeme. Lucka většinou přijede třeba na tři dny, takže se všeobecně projedou údery a zahrajeme si společně na body. Není to o žádném detailním tréninku, ale o tom dostat se do tempa a načasování.

České reprezentantky již brzy čeká domácí finále Fed Cupu proti Rusku v pražské O2 Areně. Jak vidíte jejich šance?
To je další neskutečná pohádka, když si vezmete, co holky za posledních pět let dokazaly. Už třikrát celou soutěž vyhrály a a letos se znovu představí před vyprodanou O2 arenou ve finále, což je velký zážitek. A co očekávám? Samozřejmě všichni holkám fandíme a chceme, aby znovu získaly tu trofej. To je důležité nejen pro ně, ale pro celý český tenis. Malé děti takhle získají své hrdinky a tenisová základna se bude zvyšovat, což je pro náš sport klíčové. Holkám to rozhodně moc přeji a budu doufat, že to zvládnou. Celkově to bude strašně těžké utkání, protože Rusko má široký výběr kvalitních hráček. My se spoléháme na Petru Kvitovou, Lucku Šafářovou a Karolínu Plíškovou, ale oni mohou vytáhnout třeba zkušenou Kuzněcovovou. Už sice není, co bývala, ale pořád je to skvělá hráčka a grandslamová vítězka. Záleží na tom, v jaké sestavě nakonec Rusky přijedou, ale určitě to bude výborná podívaná.

Sám jste už zmiňoval Tomáše Berdycha, který se v posledních týdnech dostal do skvělé formy a vybojoval hned dva turnajové tituly. Co říkáte na jeho aktuální výkony?
Aktuální výkony jsou samozřejmě fantastické, ale neřekl bych, že jen ty aktuální. Tomáš posledních pět nebo sedm let ukazuje, že patří k absolutní světové špičce a stále se pevně drží v elitní desítce. Letos se už poněkolikáté v řadě kvalifikoval na Turnaj mistrů, takže to není jen otázka posledních turnajů. Tomáš měl skvělou formu už od začátku sezony a udržel si ji během celého roku. Hrozně mu to přeji a fandím mu! Tomáše znám také od malička. Jsem o deset let starší, takže jsem byl u toho, když přišel jako malý klučina do Prostějova a společně jsme odtrénovali strašně moc hodin i odehráli mnoho turnajů. Je to jeden hráč z prostějovské líhně a vždycky se na něj pěkně dívá.

Společně s Tomášem jste se potkávali na okruhu ATP a právě on Vás pak nahradil ve světové špičce...
Není to ani tak o tom, že mě nahradil. Důležité je, že se dostal do špičky a je naší vlajkovou lodí. Celkově fandím všem našim hráčům. Jsem takový nacionalista, jsem rád, když se všem daří.

Českou dvojkou je talentovaný Jiří Veselý, který se nachází v elitní čtyřicítce žebříčku ATP. Jak hodnotíte jeho výkony?
To je také skvělé. Teďka je to v zásadě asi jediný hráč, kterého vidím v té mladší generaci. Patří do elitní padesátky a v budoucnu by měl být nedílnou součástí našeho daviscupového týmu. Uvidíme, jak se s tím Jirka popasuje. Bude zajímavé sledovat, jak se jeho kariéra bude rozvíjet dále. Je to další Prostějovák, takže ho mám na blízku. Je to vysoký levák a má všechny předpoklady být na předních pozicích.

Nyní bych rád přešel přímo k Vám. Svoji bohatou kariéru na okruhu ATP jste uzavřel již v roce 2006 na turnaji v Basileji. Nedávno tak uplynulo již devět let od tohoto okamžiku. Chybí Vám soupeření na kurtu?
Abych pravdu řekl, tak to je možná jediná věc, která mi chybí z profesionálního okruhu. Samozřejmě jsem s tím už dávno smířený a už si užívám úplně jinak. Já už jsem byl unavený z toho věčného cestování, života na hotelech a neustálého trénování. Ale je pravda, že člověk s odstupem času rád vzpomíná na to, jak hrál před zaplněným hledištěm a po vítězném utkání si mohl vychutnávat aplaus. To se opravdu špatně opouští. Člověk to určitě hraje právě kvůli té rivalitě a vypjatým zápasům, kdyby hrál před prázdnými tribunami, tak neštěkne ani pes. Já jsem hrál třikrát na olympiádě, grandslamy, Davis Cup a to byla ta věc, která mě neskutečně bavila a bylo to fajn. Dneska je můj život už o něčem úplně jiném a je to uzavřená kapitola, dívám se na to zpovzdáli.

Nelákalo by Vás zkusit si znovu nějaký turnaj? Tenisový svět je plný comebacků.
To určitě ne (smích). Ani nevím, proč bych to dělal, nemám zapotřebí si nic dokazovat. Člověk navíc věk nezastaví, mně už bylo čtyřicet let a nevím, jak bych se honil po kurtu s dvacetiletýma klukama. To není v plánu.

Na okruhu ATP jste se potkával rovněž s Lleytonem Hewittem, který byl nedávno jmenován daviscupovým kapitánem Austrálie. Nelákala by Vás v budoucnu také tato funkce?
Tohle není na pořadu dne. Klukům se daří a s Jardou Navrátilem mají úspěchy. Všechno funguje správným způsobem a není potřeba cokoliv měnit. Ale kdyby v budoucnu přišla nějaká podobná nabídka, tak je to samozřejmě o zvážení. Pro bývalého hráče je to obrovská čest trénovat národní tým. Takže neříkám ani ano nebo ne, protože žádná taková nabídka ještě nepřišla. Já teďka pracuji také pro Český tenisový svaz, kde jsem šéfem reprezentace do osmnácti let. V letošním roce jsem byl kapitán našich juniorů na Galeově poháru ve Švýcarsku a kromě toho trénuji také v Prostějově hráče do osmnácti let. To jsou věci, které mě baví, protože člověk vidí koncepční práci, není to o jednom nebo dvou týdnech. Je to o celoročním trénování a předávání zkušeností. Potom mám samozřejmě radost, když se někomu ze svěřenců zadaří, to je nejlepší odměna.

V této souvislosti se můžete učit od toho nejpovolanějšího. V Prostějově působíte během Extraligy jako asistent Jaroslava Navrátila. Baví Vás tato funkce?
Ano, baví mě to. Je to něco jiného, protože člověk se dostane na lavičku a sleduje zápas trochu jinačím okem. Je to z jiného úhlu než jsem to viděl dříve jako hráč, je tam jistý odstup. Celkově se snažím hráčům něco poradit a je to zajímavé. V Prostějově máme luxusní zázemí a skvěle to funguje.

Start dalšího ročníku domácí Extraligy se nezadržitelně blíží. Předpokládám správně, že v Prostějově opět panují nejvyšší ambice?
To je spíše otázka pro management klubu. Uvidíme, jestli budou hrát v uvozovkách jen prostějovští hráči anebo dorazí dva tři výborní hráči ze zahraničí, jako tomu bylo v posledních letech. Ale řekl bych, že naše ambice budou opět nejvyšší.

Autor: Michal Procházka
Foto: Pavel Lebeda (sport-pics.cz)

bannerMJT

Markéta Vondroušová: „Dokázaly jsme si, že můžeme uspět proti komukoliv.“

.

Markéta Vondroušová se stala klíčovou postavou českého týmu, který v Madridu vybojoval juniorský Fed Cup a připsala si tak další cenný úspěch. Šestnáctiletá reprezentantka se v exkluzivním rozhovoru pro MY JSME TENIS rozhovořila o dojmech z cenného titulu a svých plánech do zbytku letošní sezony.

Markéto, jak se Vám poslouchá následující titulek: Markéta Vondroušová - vítězka juniorského Fed Cupu 2015?
Je to super. Jsem opravdu ráda, že jsem vyhrála všechny svoje zápasy. Od utkání proti Austrálii v základní skupině jsme třikrát prohrávaly 0:1 a vždycky jsem musela vyhrát, jinak bychom prohrály. Takže mě těší, že jsem vždy dokázala vyhrát dvouhru a potom také čtyřhru.

Vzhledem k průběhu zápasů jste vždycky byla pod tlakem. Nevadilo Vám to?
Nevadilo. Já spíš naopak hraji lépe, když jsem pod tlakem. Ještě více mě to motivuje k výhře.

Rozhodující čtyřhry jste si tedy užívala?
S Kanadou jsme prohrávaly asi 2:6 a 1:3 a už to vypadalo, že nemáme šanci na výhru. Ale potom jsme začaly hrát lépe a naše soupeřky více kazily. Na začátku se hodně snažily hrát přes Aničku Slovákovou, která byla nervózní, ale potom se uvolnila a už to bylo lepší. Ve finále s Amerikou jsme pak hrály hodně dobře.

S Annou Slovákovou jste hrála ve čtyřhře poprvé?
Ne. Hrály jsme společně už dříve. Když nám bylo okolo třinácti let, tak jsme hrály pořád spolu i ve světě. Jsme sehraná dvojice.

Jak celkově hodnotíte úspěch v juniorském Fed Cupu?
Je to skvělé, protože všechny holky hrály v Madridu opravdu dobře a dokázaly jsme si, že můžeme uspět proti komukoliv.

České tenistky naposledy triumfovaly v juniorském Fed Cupu v roce 2001. Vítězkami této soutěže se v minulosti staly například Lucie Šafářová, Agnieszka Radwanská či Flavia Pennettaová. Jaké to je být po boku těchto hvězd?
Neskutečný pocit. V Madridu jsme všude viděly plakáty z předešlých let a je výborné, že jsme se dostaly vedle těchto hvězd.

Letošní ročník juniorského Fed Cupu se odehrál v Madridu, jak se Vám tam líbilo?
Ve městě jsme vůbec nebyly, ale tenisový klub byl nádherný, hlavně ty největší kurty. My jsme hnedka první zápas šly hrát na centrální kurt. Samozřejmě jsme na začátku byly nervózní, ale pak to z nás spadlo. Ale stejně to byl zvláštní pocit.

Podle fotek je vidět, že ve Španělsku panovala skvělá atmosféra...
Přesně tak. Všichni jsme se společně bavili i s klukama a bylo to super.

V Madridu probíhal rovněž juniorský Davis Cup. Seznámila jste se s někým ze zahraničních hráčů?
My se všichni už společně známe z juniorek i dalších turnajů, takže jsme se znali už před začátkem turnaje.

Vraťme se k Vaší kariéře. Jaké máte plány do zbytku letošní sezony?
Teďka budu hrát dámské turnaje ITF v Německu, Slovensku a Polsku. V prosinci bych ještě měla hrát extraligu dospělých na Štvanici, kde se bude letos konat semifinálová skupina.

Takže se budete plně soustředit na přechod mezi ženy?
Určitě, už se budu zaměřovat na dámské turnaje.

Letošní sezona se rychle blíží ke konci. Už máte plány do té příští?
Ještě nevím. Už jsme se dívali, že v Austrálii se hrají nějaké turnaje ITF a nejsou úplně silně obsazené. Ale abych pravdu řekla, tak se mi do daleké Austrálie moc nechce.

V průběhu letošní sezony se Vaším trenérem stal Jiří Hřebec, jak Vaše spolupráce probíhá?
Je to skvělé! Tréninky jsou vynikající a rozhodně to není žádné opakování a stereotyp. S panem Hřebcem se navíc společně bavíme i mimo kurt a výborně si rozumíme.

Autor: Michal Procházka
Foto: Pavel Lebeda (sport-pics.cz)

Aleš Kodat exkluzivně o spolupráci s Nicole Vaidišovou či své trenérské kariéře

.

Aleš Kodat dovedl Nicole Vaidišovou mezi absolutní světovou špičku a také jeden rok velel českému týmu ve slavném Fed Cupu. Od ledna loňského roku navíc pomáhá Nicole s návratem do světa profesionálního tenisu a věnuje se rovněž dvanáctiletému synovi Tobymu. Těsně před odletem do Soulu se pak v exkluzivním rozhovoru pro MY JSME TENIS rozhovořil o své trenérské kariéře, Nicole Vaidišové a jejím návratu na kurty či o plánech do budoucna.

Začal bych od Vaší hráčské kariery. Dalo by se říci, na co máte nejhezčí vzpomínky?
Já jsem byl úplně průměrný hráč na státní úrovni. Nejhezčí vzpomínka jsou nějaké účasti na celostátních turnajích a strašně rád jsem hrál soutěže družstev.

V jakém klubu jste působil?
Tady na Spojích. Kousek odtud jsem bydlel a tenisově vyrůstal, je to taková trochu srdeční záležitost.

Řekl bych, že areál TJ Spoje Praha je pro trénink naprosto ideální, je to tak? Všiml jsem si, že jste zde trénovali společně s Nicole.
Ano. Nicole do místního klubu navíc již přestoupila. Já se znám opravdu dlouho s místním šéfem Vojtou Fléglem, který nám vyšel ve všem vstříc a řekl bych, že Spoje aktuálně patří mezi jeden z nejlepších klubů v republice. Je tady perfektní zázemí, trenérské zajištění a kurty jsou v jednom z nejlepších stavů, co jsem během letošní sezony viděl.

Tato slova by jistě mohla potvrdit Patty Schnyderová, která zde nedávno ovládla podnik kategorie ITF. Co říkáte na její hru?
Podle mě není vidět moc velký rozdíl mezi tím, jak hrála před pár lety a nyní. Pořád má stejnou postavu, údery i myšlení. Jen se možná o něco pomaleji pohybuje, ale nijak výrazně. Byla to radost se na Patty dívat. Myslím, že kdyby nadále hrála tímto způsobem, tak příští rok bude hrát na Roland Garros. Na antuce bude jistě velmi nebezpečná soupeřka.

Vraťme se zpátky k Vaší osobě. Jak jste se vlastně dostal k trénování?
Já jsem začal trénovat strašně brzo, protože jsem si říkal, že to celkem umím správně technicky ukázat, mám trpělivost a tenis mě baví. Takže jsem někdy v sedmnácti nebo osmnácti letech začal trénovat s malýma dětma a říkal jsem jim, to stejné co trenéři dříve mně.

Očekávám, že jste začal právě zde na Spojích.
Ano. Šel jsem krok za krokem od školičky, přes mladší žactvo, starší žactvo až k juniorům. Používal jsem metodiku, kterou jsem dříve slýchal od svých trenérů a předával ji dále. K tenisu mě přivedl můj otec a jsem mu nesmírně vděčný. Byl totiž jedním z těch, kdo mě toho naučil nejvíce, i když byl ryzí rekreant. Jako svého prvního trenéra jsem měl pana Lekiče a to byl jeden z našich úplně nejlepších metodiků. Z klubových trenérů musím vzpomenout ještě Tondu Šulce ze Štvanice, ten byl fantastický. Jen je škoda, že oba již nejsou mezi námi.

Kudy tedy vedla Vaše cesta do světa profesionálního tenisu?
Do velkého tenisu jsem se dostal až s Nicole. Nejprve jsem trénoval na Spojích a potom jsem se přesunul do TK Neridé, kde jsem měl dohodu s panem Kalátem a tam jsem pracoval s některými jeho hráči. Pak jsem trochu koketoval se Spartou. To bylo někdy v roce 1994 nebo 1995, kdy Sparta pořádala výjezd do Mexika a na poslední chvíli jim vypadl jeden z trenérů. Takže oslovili mě a jel jsem na pár měsíců na výjezd. Tam jsem se dostal blíž ke sparťanským juniorům, s jednou juniorkou jsem později i trénoval a v Praze se poté věnoval právě Mexičanům. Navíc se mi povedlo domluvit práci na celý další rok v Mexiku, kde jsem pracoval s juniory a poznal tenisovou akademii amerického typu.

Poměrně brzy jste okusil také prostředí Bollettieriho akademie. Kdy jste tam vyrazili poprvé?
Když jsem s Nicole začínal, tak jsme poměrně brzy chtěli zkusit, jak Bollettieriho akademie funguje. V té době Nicole nebylo ani devět let a vyrazili jsme na pět týdnů na Floridu a na jaře se tam opět vrátili.

V tomto ohledu pro Vás tedy byla výhodou zkušenost z Mexika?
Systém trénování v akademii nebo country clubu jsem už znal. Bollettieriho akademie ale byla, co se týče hráčů, trenérů a počtu kurtů na úplně jiné úrovni. Logicky nešlo, abych tam šel jako trenér a s Nicole trénoval. Svoji práci jsem tedy udělal mimo areál a do akademie pak chodila na zápasy a kondiční tréninky.

V akademii jste jistě potkal řadu zajímavých osobností. Byla to pro Vás dobrá zkušenost?
Já jsem nikoho jiného netrénoval, takže jsem měl možnost všechny sparingy sledovat a také jsem poslouchal rady od ostatních trenérů. Zároveň sem se tam setkal s panem Bedáněm, který dovedl svoji dceru do elitní dvacítky. V akademii jsem měl možnost ho sledovat při práci a to byla velká škola.

Určitě jste narazil také na samotného Nicka Bollettieriho...
Když se Nicole stala klientkou IMG, tak jsme veškerou práci prováděli uvnitř v akademii, kde jsme mohli využívat kompletní zázemí. A samozřejmě čas od času pan Bollettieri řekl, že by ji rád viděl hrát, takže jsme šli k němu na centr kurt a tam Nicole třeba půl hodiny hrála. Potom nám k tomu řekl svůj názor, to bylo užitečné.

A v kolika letech se tedy Nicole stala klientkou agentury IMG?
Myslím si, že ji bylo už dvanáct let, když si ji IMG vzala pod svá křídla.

Kariéra Nicole Vaidišové poté nabrala velké obrátky. Její postup šel hodně rychle, že?
Ano, šlo to rychle. Ale předem jsme vyzkoušeli, jestli nemá problém hrát proti starším. Pokud bychom věděli, že ji hrozí zranění, tak by s nimi samozřejmě nehrála. Když jsme poprvé cestovali na sérii tří turnajů ITF do osmnácti let do Jižní Ameriky, tak Nicole bylo třináct let. Moc dobře si pamatuji, že na prvním turnaji v Kolumbii prohrála v prvním kole, poté došla do třetího a druhého a odehrála nějaké debly. Kdyby tyto zápasy ukázaly, že ji ty holky přetlačí, tak bychom ji to nenechali hrát. Ale to se nestalo, Nicole s nimi byla schopná normálně soupeřit.

Nicole navíc nečekala dlouho ani na první výhru mezi ženami. Pamatujete si, kdy přišla?
Samozřejmě. Bylo to v roce 2003, kdy mimochodem ve čtrnácti letech vyhrála Orange Bowl. Předtím Nicole zkusila desítkový turnaj ITF v Plzni a vyhrála ho. A pamatuji si to naprosto přesně. Nicole se totiž vrátila z evropského mistrovství družstev, které se hrálo na antuce ve Španělsku a já jsem jí hnedka z letiště vezl do Plzně do haly, kde tenkrát byl asi nejrychlejší povrch v republice. Pro nás to navíc spíš byla dovolená. Ani jsme nespali v Plzni, protože jsme s celou rodinou byli na horách a já jsem jenom jezdil s Nicole každý den do Plzně a zpátky. Po titulu z Plzně přišel vyhraný Orange Bowl, což byl pro ni v jejích letech neskutečný úspěch.

V další sezoně pak Nicole začala naplno bodovat mezi ženami. Pomohly ji k tomu také divoké karty?
Nicole na začátku dalšího roku dostala divokou kartu na turnaj ITF v Midlandu, kde prohrála až ve finále s Jill Craybasovou a tu kartu fantasticky využila. Ale celkově měla těch karet strašně málo. Třeba vítěz Orange Bowlu automaticky dostával divokou kartu do Miami a finále v Midlandu jí zajistilo účast v Acapulcu o měsíc později a ještě předtím vyhrála pětadvacítku v Columbusu. V Acapulcu pak došla do čtvrtfinále a už měla žebříček, že se mohla dostávat na turnaje. Bylo to hodně rychlé, skoro až moc (úsměv).

V roce 2005 také přišel první titul na okruhu WTA...
To bylo ve Vancouveru, kde došla z kvalifikace až pro titul. A to předtím ještě hrála naposledy juniorku Wimbledonu.

Nicole vstoupila mezi ženy výtečně. Bylo pro ni výhodou, že její soupeřku ji až tolik neznaly?
Jednak ji neznaly a pokud o ní slyšely, tak možná měly spíše obavy. Ale Nicole o tom nevěděla, že se jí bojí. Celkově vystupovala bez respektu vůči komukoliv, což asi bylo pro některé soupeřky překvapivé a zastrašující.

Dalo by se říci, že Nicole působila na kurtu naprosto uvolněně?
Nepřemýšlela tak jako starší člověk. Vždyť už to dneska sama říká, že s přibývajícím věkem má jiné přemýšlení. Je tam více odpovědnosti a člověk si více uvědomuje, co všechno by se mohlo stát a to může brzdit.

Nicole vybojovala na okruhu WTA celou řadu úspěchů. Jak na toto období vzpomínáte?
Je to jednoduché. Když odjíždíte z turnaje, který jste vyhráli, tak je to fantastický pocit a doufám, že pro Nicole to bylo stejné. Pomáhá to a celkově posiluje sebevědomí. Řekl bych, že ten život nás bavil, cestovat a poznávat nové věci po celém světě bylo skvělé.

V roce 2007 jste navíc působil ve funkci kapitána českého týmu ve Fed Cupu. Očekávám, že na tuto událost máte rovněž hodně vzpomínek.
Z prvního zápasu na Slovensku si samozřejmě pamatuji úplně všechno. Byl to fantastický zážitek. Fed Cup je jiný druh práce než, když pracujete individuálně s jednou hráčkou. Náš tým byl navíc dobře složený a perfektně jsme si vyhovovali. A to že na Slovensku vyhrajeme 5:0, to jsem si vůbec nepřipouštěl ani ve snu. Všechny detaily do sebe krásně zapadly jako skládačka a bylo to opravdu dobré. Ve druhém zápase ve Španělsku už Nicole nehrála, protože vypadla kvůli mononukleóze a výsledkově to už nevyšlo.

Ve Vašem výběru se objevily tyto tenistky: Nicole Vaidišová, Lucie Šafářová, Barbora Strýcová, Iveta Benešová a Petra Kvitová. Všechny hráčky vybojovaly na okruhu WTA řadu cenných úspěchů a Petra s Lucií nyní figurují v elitní pětce žebříčku WTA. Co na to říkáte?
Petra s námi byla už na Slovensku, kde byla jako náhradnice a ve Španělsku už byla normálně v nominaci. Tehdy byla ještě mladičká a to, že bude v elitní pětce na světě, to jsem tenkrát netušil. Bylo vidět, že umí všechny údery, ale tehdy bych si to nedovolil tipovat. To ani nejde mít jistotu. Jinak dobře si pamatuji, že s Luckou se během hry skvěle komunikovalo.

Jak se Vám líbila možnost být během utkání přímo na lavičce?
Bylo to něco nového a zajímavého. Je to šance zápas aspoň trochu ovlivnit a zároveň obrovská odpovědnost něco nezkazit. Člověk musel hodně přemýšlet, co a jak v danou dobu říci, aby to fungovalo. Pokud to tedy bylo potřeba.

Podle jasného skóre se zdá, že na Slovensku jste neměl moc práce...
Koučing na kurtě tam byl ve všech zápasech. Podle skóre snad prospěšný. Nicole tam měla těžké zápasy. S Dominikou Cibulkovou to bylo těsné a klidně se to mohlo otočit na druhou stranu. Lucka porazila Danielu Hantuchovou také ve třech setech. Takže docela nervák...

V týmu jste měl rovněž velkou bojovnici Barboru Strýcovou, která se během utkání občas projevuje bouřlivě. Jaká s ní byla komunikace na kurtu?
Bára na Slovensku hrála singla za rozhodnutého stavu a tehdy Magdalena Rybáriková ve druhém setu skrečovala. Myslím si, ze Bára neměla tehdy důvody k nějakému negativnímu výbuchu emocí. Později hrála ještě debla s Ivetou a to byla deblová exhibice. Dohodli jsme se tedy, že si to odehrají podle sebe a budou si zkoušet různé varianty, ať to dopadne jakkoliv. V šatně před zápasem jsme si to řekli a holky to moc bavilo a čtyrhru si užily.

Ve funkci kapitána jste zůstal do konce roku 2007 a poté z osobních důvodů odstoupil. Po Vás poté nastoupil Petr Pála a brzy začala česká nadvláda. Nezávidíte svému nástupci?
Nezávidím. Kapitán je vždycky pod tlakem a teďka asi ještě více. Ty výsledky jsou aktuálně fantastické a je to víceméně pořád jenom obhajoba triumfu. Navíc se dopředu očekává, že holky budou jenom vyhrávat. Já to Petrovi strašně přeju a moc mu gratuluji. Je to super! Snad se to nezastaví. Nebo někdy jednou ano, ale to se nedá nic dělat.

V současné době najdeme v elitní desítce žebříčku WTA hned tři české tenistky. Co na to říkáte?
Je to skvělý úspěch. Nejsem až tolik překvapený. Všechny jsou na vynikající technické úrovni a tenis se naučily tak, že do špičky prostě patří.

Není problém například v tom, že více chlapců tíhne k fotbalu, hokeji a dalším sportům? Tenis má potom v tomto ohledu vyšší konkurenci.
To je asi pravda. Ale na druhou stranu kdyby polovina holek, kterým to až tolik nejde, hrála v mládí basketbal nebo fotbal, ať to vypadá jakkoli, tak by dneska byly šikovnější na tenisovém kurtě. Všeobecná příprava je totiž nesmírně důležitá. Když si vezmeme údery, všechny ty holky je dneska opravdu umí. Jsou tady navíc další hráčky, které sice nehrály na úrovni WTA, ale tenis umí.

Vraťme se zpět k Nicole Vaidišové, která v roce 2010 opustila kurty a zpět se vrátila na konci loňského roku. Jak těžký byl samotný návrat?
Začínalo se vlastně od začátku. Není tajemstvím, že Nicole měla dva zákroky na rameni, takže začínala strašně pomalu a v bolestech. V technice odvykla některým návykům, které jsme upravovali a pokračujeme v tom dodnes. Nicole také musela nabrat kondičku, což zvládla se svým kondičním trenérem a je zpátky ve formě. Taktické myšlení a podobné věci pak přichází až se zápasovou zátěží. Samozřejmě to šlo pomalu. Tréninky musely být krátké, protože záleželo na tom, co dovolí ruka. Jakmile přicházela únava paže nebo ramena, tak jsme skončili a dělali něco jiného. Začínali jsme prostě od nuly.

V současné době se již Nicole po zdravotní stránce cítí lépe?
Dneska je zdravotní stav lepší. Na jaře nás bohužel zbrzdilo náhodné a nečekané zranění. Uzdravování pak trvalo déle, než jsme předpokládali a výkonnost šla dolu opravdu rychle. Nahoru to jde naopak pomaloučku. Nechci říci, že jsme začínali zase od nuly, ale ten propad byl hodně velký.

Nicole se naposledy představila na podniku ITF v Praze a postupem do čtvrtfinále zanechala velmi dobrý dojem.
To už výkonost zase začala moc pěkně stoupat vzhůru. Nicole tam zahrála fantasticky. Bylo opět vidět, že se dostává do té běžné formy. V tomhle případě je nejlepší jet brzo na další turnaj, ale na žádný se bohužel nedostala, takže jsme museli trochu čekat. Dokud nebude Nicole mít lepší žebříček, aby se dal program tvořit dopředu a forma načasovat, tak to nejde dělat jinak. Je to trošku improvizace.

Přestávka je nyní u konce. Jaké máte nejbližší plány?
Ta pauza byla trošku nucená. Nicole měla turnaje přihlášené, ale žebříčkově se tam nedostala. Teďka bude nejdříve startovat na půlmilionovém podniku WTA v Soulu, kde je přihlášená do kvalifikace.

Nicole se znovu vrátí na okruh WTA. Bude posun o úroveň výše těžký?
Bude to podobné, nebude tam velký rozdíl. Stačí se podívat na turnaj v Praze, kde Nicole potkala hráčky, které běžně hrají kvalifikace nebo hlavní soutěže na grandslamech. Herně totiž není takový rozdíl mezi pětasedmdesátkou ITF a podnikem kategorie WTA International. Když bude chtít člověk celý turnaj vyhrát, tak se v obou případech nadře stejně. Vždyť třeba Torroová-Florová ještě loni byla v elitní padesátce a její hra tomu umístění stále odpovídá.

Jste už tedy zdravě nažhaveni na další zápasy?
Jsme. Vláďa Šavrda nám umožnil trénovat na betonu na Štvanici, což bylo ideální. Trénovali jsme každý den a Nicole by měla být dobře připravená.

Můžete přiblížit Vaše další plány po turnaji v Soulu?
Já po Soulu odlétám na Floridu a Nicole zůstává v Asii. Po Soulu se hraje Taškent, ale není moc pravděpodobné, že by se tam dostala, protože kvalifikace tam je jenom pro šestnáct hráček. Ale zkusí to. Potom by se měla vrátit do Prahy, kde bude celý podzim a má domluveného trenéra, který ji pomůže s tréninky. V Evropě by mohla zkusit požádat o divoké karty na některé velké podniky WTA anebo se může znovu vrátit do Asie na menší turnaje.

Ještě bych se vrátil o rok zpátky. Troufnul byste si před rokem tvrdit, že Nicole bude na současné 231. pozici v žebříčku WTA?
Tipoval jsem, že bude výš a kdyby se na jaře nezranila na začátku antukové sezony, tak se mohla dostat do kvalifikace US Open. To byl takový můj odhad a věřím, že se to mohlo povést. Jenže Nicole pět týdnů nedělala nic a až poté jsme mohli zase začít. A ta kvalifikace nakonec utekla opravdu o kousek.

A jaké jsou plány pro příští sezonu?
Další cíl je logicky grandslamový turnaj. Alespoň kvalifikace je následující krok a poté bude další dostat se do hlavní soutěže.

Během podzimu je tedy cílem získat body pro start v kvalifikaci Australian Open?
Ano, dalo by se říci. Bylo by ovšem dobré dostat se na nějaké přípravné turnaje před Australian Open, což není jednoduché. Bude záležet na žebříčku.

Před chvílí jste zmínil, že se vrátíte na Floridu, kde na Vás čeká druhý svěřenec. Syn Toby, který na začátku září vyhrál z kvalifikace prestižní turnaj žáků do čtrnácti let v USA.
O tom víte? Tak to je hezké (úsměv).

Takže spokojenost?
Ano, strašná spokojenost. Sice jsem takový kritičtější, ale tady musím být spokojený. Toby přiletěl do Miami v deset večer a hnedka druhý den šel hrát kvalifikaci. Na Miami se navíc blížil hurikán a pořadatelé je nechali odehrát všechny tři zápasy během jediného dne. Potom týden trénoval v akademii na západním pobřeží a do Boca Raton se vrátil zpět na hlavní soutěž a celý turnaj vyhrál. Vůbec jsem to nečekal a radost je o to větší. Byl to totiž jeden z větších celostátních turnajů kategorie do čtrnácti let na Floridě.

Pokud se nepletu, tak Toby je aktuálně na čtvrtém místě v žebříčku ve své kategorii...
Ale to je kategorie do dvanácti let. Mezi čtrnáctiletými ještě nemá takhle dobrý žebříček a mezi dvanáctiletými už nehraje. Na začátku roku jsme se rozhodli, že přejdeme do kategorie čtrnáctiletých a už nemá smysl se vracet do nižší kategorie.

Léto jste strávil v Evropě. Jak bylo v tomto případě postaráno o Tobyho?
Toby byl se mnou celé léto v Praze a společně jsme jezdili na turnaje Tennis Europe do čtrnácti let, kterých odehrál celkem sedm a dva z toho v Česku. Teďka je na Floridě sám. V Baco Raton byl s maminkou, takže to byl asi dobrý koučing.


Toby praktikuje jednoručný bekhend. Kdo přišel na tuto variantu?

Napadlo to mě. Jednoručný bekhend se mi líbí a tak jsme se ho rozhodli vyzkoušet. Tobyho to začalo bavit, ale pořád jsem si říkal, že kdyby to nefungovalo, tak do třinácti let ho ještě můžeme předělat. Jenže to není potřeba a ani z jeho strany o to není zájem.

Jednoručný bekhend je v poslední době celkem hodně rozšířený...
Je to trošku způsobené érou Rogera Federera. Když Toby v šesti letech začínal s tenisem, tak Roger vládnul světovému tenisu. Jeho jednoručný bekhend je navíc opravdu krásný. Řekl bych, že Roger tímto ovlivnil dost velkou skupinu kluků, vidíte to na turnajích v Evropě i Americe. Když se podíváte na výsledky grandslamů, tak jednoruč versus obouruč jsou ve čtvrtfinále půl na půl, třeba jako na letošním US Open.

Tobyho vzor je tedy fenomenální Roger Federer?
Určitě ano. Jeho zápasy sleduje a prohry nese hodně těžce. Ale ani se nedivím. Teďka Rogera vidět je prostě fantazie. Jinak má Toby rád také Wawrinku nebo Gasqueta. Vidíte, napadají mě jen hráči s jednoručným bekhendem. Ale asi to bude mít ode mě. Já když se dívám na tenis, tak u televize úplně dlouho nevydržím, ale třeba na Gasqueta se dívám strašně rád. Jeho idol je pak ještě Dimitrov a z obouručných každopádně Kei Nishikori, se kterým jednou ročně hraje na Floridě. Vždycky se ho zeptáme, jestli by si s Tobym třeba deset minut nezahrál a už dva roky v řadě to vyšlo, skvělá zkušenost.

Sleduje Toby také Nicole a její zápasy?
Sleduje. Třeba v Praze na Štvanici viděl každý zápas. Předtím s námi byl také v Monterrey, kde Nicole zvolna rozehrával. Tam to šlo v pohodě, protože pořád pršelo a bylo mokro, takže se muselo hrát opatrně. Nicole hrála pomalu a Toby si s ní mohl zahrát. Ale už je natolik tenisově vyspělý, že na tom ženském tenise jsou věci, které tam vůbec nechápe (úsměv).

Nicole se ve své kariéře dostala nejvýše na sedmou pozici v žebříčku WTA. Odvážíte se říci, kam by to mohl dotáhnout Toby?
Neodvážím se tipovat. Asi mi chybí sebevědomí pro tyhle odhady. Tobyho tenis strašně baví a práce s ním je moc příjemná. Myslím si, že tenis mu celkově jde, ale samozřejmě jsou oblasti, kterým se věnujeme a může se zlepšovat. Já jsem to vždycky dělal tak, že každého svěřence jsem učil, aby dosáhl svého maxima a jaké to přinese výsledky a úspěchy, to se ukáže. S Tobym pracujeme tím stylem, abychom mu umožnili, pokud bude chtít, třeba i profesionální kariéru. Celkově si myslíme, že ten život na tenisových kurtech není špatný. Tímto směrem ho tedy vedeme. Jestli se všechno povede, ale opravdu nevím. Kdyby se rozhodl, že na profesionální kariéru nepůjde, tak si s tenisem dostuduje. Jenže Toby takhle neuvažuje. Jeho cíl je zahrát si na okruhu ATP.

Během roku se pohybujete mezi Floridou a Evropou. Jsou tyto změny prostředí náročné?
Není to náročné. Cestování mezi Amerikou a Evropou mi nevadí, ani časové posuny pro mě nejsou problém. Spíše je horší, že musím svůj čas rozdělit nejvíce mezi Nicole a Tobyho. K tomu mám navíc ještě svoje další klienty, kteří za mnou jezdí na Floridu nebo se jim věnuji tady. Časově to není jednoduché. Nicole teď možná poletí na pár týdnů do Asie a já se budu s Tobym věnovat přípravě v Americe. Teďka to zase bylo naopak, protože jsem byl v Evropě s Nicole. Aktuálně bych potřeboval letět třeba na týden za Tobym a pak se vrátit za Nicole, ale takhle to nejde. Etapy jsou sice delší, ale musím to mezi oba spravedlivě rozdělit. Pokud Nicole trochu postoupí žebříčkem a bude dopředu jasné, na které turnaje se dostane, tak Toby může jet s námi. Ale základy jsou jasné. V Evropě přes léto a v Americe přes zimu.

Takže jste v neustálém shonu a stále na cestách?
Když Nicole přestala hrát, tak to bylo takové klidnější. Byl jsem deset měsíců na Floridě s Tobym a potom jsme dva měsíce byli v Praze. Letos už jsem byl v Česku skoro pět měsíců, to se mi za posledních patnáct let nepovedlo.

Na Floridě bydlíte nedaleko slavné Bollettieriho akademie. Je to ideální prostředí pro trénink?
Je to tam o něco jednodušší. Bydlíme asi pět minut od akademie, takže cestování je bez problémů. To v Praze bývá horší.

Je před námi poslední otázka. Rád bych se zeptal na Vaše plány do budoucna.
Je to pořád stejné. Kluci jsou ještě ve škole, ale vedeme život tenisové rodiny. Sport je u nás veledůležitý. Všechny plány směřují k dětem. Nicole by se teď měla co nejvíce přiblížit kvalifikacím na grandslamy, ideálně k hlavní soutěži, pokud tedy vydrží zdraví. Toby se bude ještě šest let vyvíjet, než bude hotovým hráčem. A pak je tu ještě mladší bratr Nicole - Oliver. Oliverovi je dvaadvacet let a na univerzitě studuje finance a k tomu i pracuje. Musím říci, že neskutečně maká a je velice dobrý student. V práci se mu také daří a pokud vím, tak jsou s ním nadmíru spokojeni. Ale samozřejmě má rád sport. Hrál hodně dobře golf, ale zbrzdilo ho zranění zápěstí. Letos si dal zápěstí znovu dohromady a bude si moci opět zahrát. U nás na Floridě je jedno hřiště za druhým.

Autor: Michal Procházka
Foto: archiv Aleše Kodata

GranatKarolina

Ivo Kaderka exkluzivně o financování sportu, situaci v českém tenise či aktuálním dění

.

Ivo Kaderka je prezidentem Českého tenisového svazu již od roku 1998 a podle výsledků je jeho působení lemováno úspěchy nejen v Davis Cupu a Fed Cupu. Ve svém náročném programu si navíc našel prostor na exkluzivní obsáhlý rozhovor pro MY JSME TENIS, kde se rozhovořil o cestě, kterou tenis ušel od jeho nástupu do funkce, o financování sportu či o současné situaci v tenisovém prostředí.

Pane prezidente, jaký je to pocit být ve Vaší funkci v současném období, kdy se český tenis může chlubit neustálými úspěchy?
Je to velmi náročné, protože velké nasazení je potřebné neustále, na tom úspěchy nic nemění. A v České republice bohužel každý, byť malý úspěch, natož grandiózní či světový evokuje velkou závist a zlobu. Zároveň je potřeba říci, že v celém českém sportovním prostředí jsme ve zvláštní situaci ohledně financování sportu a úbytku velkých státních firem, které dříve byly majoritními zdroji pro sport.

Je pro Vás tedy obtížné tyto zdroje nahradit?
Není to těžké, je to přímo nemožné. Díky rozhodnutí majoritního akcionáře, kterým je stát, nám prakticky přes noc zmizeli partneři v hodnotách desítek milionů. Tato situace nastala již v loňské sezoně a je prakticky neřešitelná, protože nemáte jak tyto zdroje nahradit. Malí investoři dnes nejsou a privátní firmy většinou peníze do sportu nedávají, protože zpětná reklamní odezva je na malém českém trhu zanedbatelná. K tomu jsou tady ještě omezení od ITF, která vlastní všechna práva, a proto jsou Davis Cup a Fed Cup z naší strany téměř neprodejné. Všechno ostatní je pak o obrovském entuziasmu a osobních dlouhodobých vazbách a vzájemné důvěře od lidí, kteří sport podporují, i když jim to třeba nepřináší tu mediální a reklamní odezvu. Tenis není fotbal, který se hraje na každé vesnici a má neustále přenosy v televizi a plné stadiony.

Dalo by se tedy říci, že český tenis spoléhá na nadšence z řad partnerů, pro které je podpora tohoto sportu srdeční záležitostí?
Ano, spoléhá se na nadšence a už dlouhou dobu se musí spoléhat na vztahy vzájemné důvěry a na čím dál větší úsilí, což je absolutní paradox a nemá to logiku. Čím větší máme úspěchy, tím složitější je český tenis, finančně zabezpečit.

Řekl bych, že díky současným úspěchům musí zákonitě stoupat zájem o tenis, je to tak?
Vítězství Petry Kvitové ve Wimbledonu nebo finále Tomáše Berdycha najednou přivede na plácky mezi paneláky malé děti s raketkami a kluby jsou rázem plné dětí. Úspěchy jsou tedy samozřejmě nejlepší reklamou pro sport, ale není to tak, že by najednou přišly desetitisíce dětí. Děti totiž mají jako svůj dnešní sport Facebook, Youtube a podobně. Já osobně z toho už mám pocit, že přicházejí davy mladých šílenců, kteří směřují úplně jinam, než tomu bylo v minulosti a sport jim vůbec nic neříká. My teď máme poslední šanci stát přesvědčit, ať se už přestane dlouze mluvit o grantech nebo programech a napumpuje do sportu co největší peníze v řádech několika miliard. Sport je poslední místo v České republice, které ještě vychovává. Jak dítě tak i ten největší profesionál totiž musí poslechnout svého trenéra a to je strašně důležité. Zmizela vojna, zmizel vliv církve a vliv školy je minimální. Stát by měl přestat s prázdnými řečmi, které nikam nevedou a pustit do sportu podstatně více peněz, aby všechny organizace v této oblasti mohly fungovat. Jinak si za dvacet let vzpomeňte na má slova, protože tu bude taková katastrofa, kterou si dnes nikdo nedovede představit. Nejde jen o to, že sportující děti jsou zdravější, ale na nesportující děti dneska už nic neplatí a nemají žádnou úctu k autoritám a pokoru.

Ohledně financování sportu se vedou dlouhodobé diskuze a debaty, ale zdá se, že nikam nevedou...
Diskuze se vedou pořád. I já jsem byl v minulosti náměstek ministryně školství pro sport. Tenkrát bylo všechno jednodušší a mělo svůj systém. Své slovo k řízení sportu měl největší sportovní subjekt - ČSTV, dnes ČUS. Své dominantní slovo samozřejmě měly rovněž sportovní svazy a odborné komise a všechno probíhalo v konsensu. Přišel jsem na ministerstvo a do měsíce jsme byli schopní zúřadovat sto milionů povodňových investic. Dneska je všechno strašně složité a komplikované. Co dříve bylo otázkou jednoho papíru, je dnes proces, který malé kluby ani neumí absolvovat. Neustále se vedou řeči o systémovosti nebo transparentnosti, ale ujíždí nám vlak. Je nutné najít okamžitě hromadu peněz a poslat ji do sportu. Vždyť i selským rozumem je jasné, že děti potřebují kvalitní sportovní infrastrukturu a finance na trenéra, soutěže, vybavení, cestování a rozhodčího. To je všechno. Takže nad čím pořád přemýšlíme?

Dokázal byste tedy říci, jaká konkrétní částka by byla pro český sport potřeba?
Jsme jedni z nejhorších v Evropě v rámci investic do sportu. Stát by podle mě měl okamžitě vzít deset miliard a natlačit je do sportu. Část přes ČUS a část přes ČOV, který by se měl starat o olympiády a přípravy na ně. Jednotlivé svazy jsou tu pak od toho, aby připravovaly reprezentaci, staraly se o mládež a řídily soutěže. ČUS je tu od toho, aby se postaral o ty patra sportu, kde všechno vzniká, tedy o kluby a tělovýchovné jednoty. Celkově na tom nevidím nic složitého, ale dnes prostě není doba na to, aby někdo tuto jednoduchost vyslyšel. Pokud nebude živé podhoubí, tak nebudou nové hvězdy. Že nám ujede vlak v nejvyšších patrech je sice smutné, ale stokrát horší je, že naše mladá populace už nikdy nebude pokorná, slušná a ochotná být vychovatelná. V dnešní době už tady nemá autoritu opravdu nikdo. Poslední kdo vás srovná do latě, je ještě sportovní trenér. U nás se neustále hledají zdroje, ale těch je dost a sport je první oblast, která by měla dostat přidáno, jinak to bude velký průser.

A jak vy osobně vidíte šanci, že se tato nepříjemná situace povede vyřešit?
Já jsem věčný životní optimista a kdybych jím nebyl, tak by Český tenisový svaz a český tenis asi nebyl tam, kde je dnes. Ale i mě trochu jímá skepse, protože když v televizi vidím dvanáctileté youtubery, tak mám husí kůži. Vývoj nezastavíte, ale do této situace to vůbec nemělo dojít. Pokud rychle nesundáte víko toho přetlakovaného kotle, tak prostě vybuchne a už to nebude jak vrátit. To stejné mi připomíná velká nepřipravenost k řešení dnešní uprchlické krize. To nebude problém za dvacet let, ale už za pět. Apokalypsa...

Nastal tedy ideální čas vyřešit financování sportu?
Někteří politici mě za má slova asi nebudou mít rádi, ale není nejvyšší čas, už je přímo pozdě. Ale ještě existuje malinká šance to zachránit. Jenže je potřeba přestat populisticky kecat a sbírat politické body jen pro to, aby byl někdo znovu zvolen do parlamentu. Už se musí něco dělat!

Zdá se mi, že většina sportovních organizací vystupuje v tomto směru jednotně. Je to tak?
Ano, řada z nás to vidí stejně, spolupracujeme velmi úzce s Miroslavem Janstou, Miroslavem Peltou a vedením ČUS, zrovna tak s Jirkou Kejvalem, předsedou ČOV, který je korektní člověk. Už jsem ve své funkci osmnáct let a všechno důležité co mám vědět, vím. Všechno jsem sám prožil a to je nejlepší zkušenost, a rozhodují jenom výsledky - ostatní jsou jalové řeči.

Zapojujete se tedy aktivně do jednání se samotnými politiky?
Dnešní politika mi celkově přijde jako dlouhé kecání o ničem. Dříve to fungovalo jinak, i když se tomu dnes říká lobismus. Když jste napříč politickým spektrem dokázal získat podporu, váš názor byl vyslyšen. A teď si vezměte, že jsme nejúspěšnější tenisový svaz na světě, vedeme ranking v Davis Cupu i Fed Cupu. Ať tedy někdo zkusí poradit, jak to zlepšit a dělat jinak, když jste nejlepší na světě. A co je naše poslední a nejkvalitnější zboží na světových trzích? Český sport a mezi ním je to v globální konkurenci právě tenis, ten vévodí světu. Přijde někdo a dá nám dvacetimilionový bonus za to, že jsme se vydrápali na tenisový Mount Everest a že nám všechny světové velmoci koukají na záda? Všude by to šlo, ale u nás to nejde. Nevážíme si toho, že někdo něco dokázal a pohrdáme tím. Bohužel jsme závistivý národ a každý si dnes hraje jen svoji hru, politickým populismem počínaje.

V tomto ohledu pro Vás patrně musí být těžké sledovat situaci v jiných zemích. Například v New Yorku se nyní buduje zastřešení centrálního dvorce za 500 milionů amerických dolarů...
Nám by bohatě stačilo třicet milionů korun, na které jsme byli zvyklí, abychom mohli dělat normální rozvojové programy. Tedy jedna pětsetina ceny střechy na jediném americkém centrkurtu! Jednoduše řečeno, abychom mohli dělat stejné věci, jako jsme dělali při cestě na tenisový Olymp. Aktuálně dnes prosíme o každou korunu, abychom dostali dotaci na pořádání finále Fed Cupu. A nemělo by být naopak skoro povinností státu, aby přišel a řekl: „Jsme hrozně rádi, co se vám podařilo a tady máte bonus za tu nejlepší reklamu, co Česká republika může mít."? Může být snad něco lepšího, než když 120 televizních stanic z celého světa vysílá finále Fed Cupu z absolutně plné O2 Areny, kde je generalita světového sportu a probíhá světové finále? Jenže my musíme skoro na kolenou prosit, abychom dostali alespoň nějakou částku na úhradu pronájmu haly.

Nyní bych se zaměřil přímo na tenis. Vy jste prezidentem svazu již od roku 1998. Co říkáte na cestu, kterou český tenis od té doby ušel?
Ta cesta začala tak, že před osmnácti lety přišel jeden tehdy čtyřiatřicetiletý, tenisové velkopanské vrchnosti neznámý člověk, který je dnes již osmnáct let prezidentem a řekl, že český tenis potřebuje revitalizovat, překopat a začít pracovat normálním rozumem. Ta velká navoněná bída se musela prostě odstřihnout. Bylo potřeba vyhrát bitvy i války, prosadit své myšlenky a obklopit se správnými lidmi. Určitě jste nesměl poslouchat bláboly nenávistných a farizejských hlupáků, kteří říkali, že všechno děláte špatně a nikdy nepřiznali, že cesta do nejvyšších pater byla správná. I dnes, kdy vévodíme světovým týmovým soutěžím, říkají, že vše bylo špatně. Bylo nutné najít cesty, jak český tenis financovat a také systém, který bude fungovat a bude mít podporu napříč politickým spektrem, bez toho by to nešlo. Celkově to byla pomalá beraní cesta do strmého kopce. Nejdříve přišly malé, větší, dospělé a nakonec nadpozemské úspěchy. Pořád jsem poslouchal, proč hovořím o úspěších juniorů a ne o úspěších v Davis Cupu, jenže bylo jasné, že to chce svůj čas. Týden po návratu z finále Davis Cupu v roce 2009 ze Španělska jsem si v novinách přečetl, že Jan Kodeš říká, že český tenis je v hluboké krizi. Všechno to mám v kanceláři zarámované na zdi, stejně jako citát a rozhovor s Petrem Kordou. Ten pro změnu říkal: „Český tenis v temné éře." a ve stejný den vyhrála Petra Kvitová první turnaj WTA v Hobartu. Nikdy se bohužel nenašel nikdo, kdo by řekl: „Ano, nemám Tě rád. Seš protivnej, ošklivej, kontroverzní a nevím co ještě, ale měl jsi ve všem pravdu." Strašně dlouho se tu mluvilo o krizi a o tom jak český tenis spadne do pekla, protože nevyužívá bývalé hvězdy a ti nešťastníci, kteří tenis vedou, tedy my, to nikam nedovedou. A podívejte, ti nešťastníci vybudovali nejúspěšnější federaci světa. A zase nikdo ze superkritiků neřekl, že se spletl. Já každého vítám a mám srdce na dlani, ale když někdo říká úplné nesmysly a ještě shazuje úsilí ostatních, tak se musím hodně hlasitě ozvat a je jasné, že mě za to nebudou mít rádi. K tomu tu potom jsou ještě někteří pseudonovináři, kterých si už vůbec nevážím, protože neví, o čem mluví a tenisu nerozumí. Ti vůbec nevědí, jak funguje ČTS a naše projekty. Navíc je to nikdy nebude zajímat, protože práce, to není bulvár.

Českým tenistům i tenistkám se hodně daří v Davis Cupu i Fed Cupu. Myslíte si, že naši současnou dominanci doceníme spíše až později?
Spravedlivá bývá až historie. V době nadpozemské závisti a zloby, která je prorostlá touto republikou jako těžká rakovina se nedá čekat, že by to mohlo být jinak. Vždyť lidé si dneska závidí, když má někdo hezké růže za plotem a co teprve, když je někdo slavný a úspěšný, to je potom vyvrhel. Je to skutečně jedovaté prostředí, až to člověka občas nebaví. Chovejme se slušně. Buďme tvrdí, ale také féroví. Mějme nějakou vizi a běžme za ní. Važme si jeden druhého. Proč to zrovna u nás musí být jinak?

Podívejme se do současnosti. V Davis Cupu na české tenisty tentokrát čeká baráž v Indii...
No vidíte. Po prohře s Austrálií se opět ozvali chytří farizejové, kteří mluvili o velkém neúspěchu. Jenže já to vidím jinak. Nebyl to obrovský neúspěch, protože k nám přijel velmi silný tým, který má před sebou budoucnost. Bohužel tentokrát nehrál Tomáš Berdych, ale to se může stát. Na druhou stranu jsme viděli velké pozitivum, když mladíci Veselý a Pavlásek vyhráli ve čtyřhře nad Hewittem a Grothem. Je potřeba říci, že nemůžeme pořád jenom vyhrávat a doplňovat každý rok do Davis Cupu jednoho špičkového hráče je nemožné kdekoliv ve světě. Třeba Australané měli před deseti lety Raftera, Philippoussise a Hewitta v nejlepší formě, potom deset let nic a podívejte se na jejich tým nyní. Jsou to mladí a nadějní hráči tenisové budoucnosti, uvidíte, co tento tým bude schopen dokázat. My musíme pracovat jako dříve. To, co jsme dělali, nás přivedlo na světový vrchol a budeme v tom pokračovat. S hráči se nám sice zatím nepovedlo to stejné, co s hráčkami, kde máme tři tenistky v elitní desítce, ale děláme pro ně totéž. Jenže dívky nehrají hokej a fotbal, proto hrají tenis. Takže kdyby všichni kluci, kteří utíkají na hokejové stadiony, přišli na tenis, mohlo by to být zase jiné. Nemůžete si myslet, že každý rok se Vám narodí nový Berdych, který si v minulosti od mnoha superradilů také vyslechl, že nikdy nebude velkým hráčem, protože má pomalé nohy, neumí voleje a stopball. Štěpánek zase poslouchal, že nikdy nebude platným hráčem pro Davis Cup, protože neumí forhend. I z něho se stal dokonalý profesionál. Když přišel Jirka Novák, tak říkali, že bude slušná dvojka, ale nikdy nebude jedničkou, protože je málo razantní a agresivní, a on nakonec v Davis Cupu skoro neprohrál a porážel hráče jako Kafelnikov, Sampras a další. Soutěži naprosto dominoval. Teď zase slyšíme, co bude, až skončí Tomáš. Tak si za pár let vzpomeňte třeba na jméno Patrik Rikl.

Nyní se však blíží barážové utkání. Vydáte se do Indie osobně?
Ano, jako vždycky. Já už mám za sebou dohromady osmdesát dva zápasů v Davis Cupu i Fed Cupu.

Indie je přeci jen exotická destinace. Těšíte se?
Na rozdíl od mnoha, kteří by tam nejradši nechtěli jet, tak já se opravdu těším. Musím říci, že mě zajímá i jejich kultura, historie a život. Samozřejmě tam jedu z titulu své funkce a svých povinností, které mám při každém utkání. Prezident federace má totiž na každém Davis Cupu svoji roli, kterou musí odehrát. Určitě budu hodně povzbuzovat a doufat, že zvítězíme. Indie je sice daleko a je to složitá destinace. Podmínky mohou být extrémní a musíme si dát velký pozor i na zdravotní potíže. Ale celkově to podle mě bude zajímavé střetnutí...

Lépe se však opět vedlo tenistkám, které čeká finále proti Rusku...
To je moje největší předvánoční potěšení. Nejsme pyšní, ale vezměte si, komu se podaří být čtyřikrát za posledních pět let ve finále Fed Cupu. K tomu se navíc váže jedna hezká tradice. Každý rok na podzim probíhá kongres ITF, jehož součástí je slavností oběd nebo večeře a hostiteli jsou vždycky federace, které triumfovaly v Davis Cupu a Fed Cupu. V loňském roce jsem v Dubaji byl hostitelem této večeře a už podruhé jsem slyšel tyto slova od výkonného viceprezidenta ITF: „Dámy a pánové, teď budeme oslavovat český tenis a přivítejme prosím na pódiu našeho kamaráda a prezidenta nejúspěšnější federace Iva Kaderku." Na jeho projev jsem poté navázal já: „Dnes jsem opět Váš hostitel a přeji si, abychom vyhráli Fed Cup a já Vás za rok mohl hostit znovu." Moje přání se vyplnilo, takže přesně týden po Davis Cupu v Indii mě opět čeká slavností večeře, tentokrát na kongresu ITF v Santiago de Chile. A můj projev bude začínat velmi podobně jako v loňském roce. Samozřejmě všechny také pozvu do krásné arény v předvánoční kouzelné Praze. To je taková radost spojená s noblesou, s lidmi, kteří tenis dělají a vědí, co všechno obnáší. To ale jistý redaktor jednoho jistého českého sportovního deníku neví a nikdy vědět nebude.

Předprodej na finálové utkání s Ruskem začal poměrně nedávno a vstupenky mizí velmi rychle. Co na to říkáte?
Přesně tak, vstupenky mizí hrozně rychle. Všichni by si měli s jejich koupí opravdu pospíšit, protože volat i mně osobně týden před finále je naprosto beznadějné. Hala bude opět praskat ve švech.

Co říkáte na fakt, že český tenis se může aktuálně pochlubit hned trojicí zástupkyň v elitní desítce žebříčku WTA?
Žádná růže nevyroste na betonu. Jsou to fantastické holky i sportovkyně, znám je už od malička. Pamatuji si, v jejich začátcích, když Lucka Šafářová, Bára Strýcová nebo třeba Nicole Vaidišová vyhrávaly mistrovství světa do 14 nebo 16 let. Chodil jsem s nimi do různých diskusních televizních pořadů jako Snídaně s Novou atd. Tam samozřejmě padaly dotazy, jestli z holek budou někdy mistryně světa také mezi dospělými. A já jsem tehdy říkal: „S těmito princeznami se o budoucnost českého tenisu nebojím." Opět došlo na má slova. Je vidět, že jsme ušli dlouhou a velmi náročnou cestu, ale stálo to za to.

Řekl bych, že na kongresu ITF se díky tomu dočkáte řady gratulací.
V Chile se určitě dočkám velkých gratulací a spousty přípitků. Od českých médií a dnešní reality v naší společnosti se toho nedočkám a ani o to nestojím.

České republice v posledních letech chyběl turnaj kategorie ATP nebo WTA. Přičemž v letošní sezoně se vrátil dámský podnik kategorie WTA International. Předpokládám, že budete souhlasit s tím, že tento fakt se přímo nabízel vzhledem k úspěchům českých tenistek.
Ano, máme pro koho turnaj uspořádat. V dobách, kdy máme deset hráček v první stovce a dnes dokonce tři hráčky v elitní desítce, je ta pravá chvíle. Vždyť tyto turnaje děláme pro nás, pro naše tenistky i diváky. Dělat turnaje za desítky milionů navíc není jednoduché. Dneska by už ani nikdo neshromáždil finance na velký turnaj ATP, je to jiné než v dobách privatizace, kdy peníze takřka ležely na chodníku... A stejně nemá význam dělat obrovský podnik, na který by na Štvanici přišlo 1500 diváků a jeho pořádání vyšlo na desítky milionů. Menší turnaje pro nás dávají daleko více smysl, protože naši tenisté mohou bojovat o cenné body z podniků kategorie ITF a challenger, kde jich dostali ohromné množství. Velkou výhodou je, že našim hráčům můžeme dávat divoké karty a ke všemu mohou turnaje odehrát za podstatně nižší náklady než v zahraničí.

Velmi důležitou součástí jsou rovněž zmíněné challengery a turnaje ITF, kterých se u nás hraje celá řada a poskytují skvělou šanci pro mladé hráče. Vidíte v tom jejich důležitost?
Turnaje kategorie Futures jsou „moje dítě". V roce 1998 tady byl jenom Českomoravský satelit a jinak nic. Hned od následujícího roku jsem začal skoro ve válečném stavu přebudovávat český tenis a velmi tvrdě postupoval proti té betonové zdi, kterou jsem nakonec i přes odpor tehdejší vrchnosti prorazil. Už tehdy se mi podařilo startovat systém těchto turnajů a jejich okruhů. Třeba šestnáctiletý Tomáš Berdych vyhrál svůj první turnaj kategorie Futures v městečku Hrotovice na Moravě. Petra Kvitová se zase radovala na Zubr Cupu v Přerově a postupně dostala další šance. To je ta správná cesta, krok za krokem postupovat výše. Je nesmyslné pořádat jeden velký turnaj, na který vyplácáte všechny zdroje a ještě se zadlužíte, to není správná filozofie. Já jsem tyto blbosti musel postupně odstřihnout a jak vidíte, výsledky rozhodují.

Je vidět, že tyto menší turnaje fungují a poskytují dobrou šanci domácím nadějím...
Ano, je to tak, turnaje ITF a challegery našim nadějím opravdu hodně pomohly. Podívejte se, kam dneska kráčí Denisa Allertová, která také prošla tímto systémem. Je to obyčejná, slušná a sympatická holka, ale kdo z „expertů" by se o ní bavil dříve, že? V tomto ohledu patří poklona i Jardovi Kalátovi, který ji dokázal podporovat a tlačit ji dále. Denisu jsem blíže poznal během Fed Cupu v Quebecu a byl jsem velmi mile překvapen jejím chováním i sympatickým výkonem na kurtu. Anebo její vzájemné utkání ve Wimbledonu s Katkou Siniakovou bylo úžasné, viděl jsem ho od prvního do posledního míčku a strašně se mi to líbilo. Z toho má člověk radost.

Tyto turnaje mají navíc velmi dobrý zvuk i v zahraničí, což potvrzuje účast Patty Schnyderové na turnaji ITF v areálu TJ Spoje Praha.
Asi to musí mít dobrý zvuk, když přijede hráčka, která v minulosti vydělala přes osm milionů dolarů a teď hraje turnaj ITF v Praze. Taková tenistka je samozřejmě pocta pro turnaj, pořadatele i samotný svaz. Všechny tyto akce podporujeme významně jakožto spoluinvestor.

Český tenis zažívá opravdu skvělou dekádu. Jak jste spokojen s fungováním samotného svazu?
Když se vrátíme osmnáct let zpátky, tak tady byli: tiskový mluvčí, PR manažeři, mezinárodní agenti a nevím, kdo ještě další. To se ani nedalo spočítat. Jenže to bylo naprosto nesmyslně předimenzované. Samozřejmě nikdy nemůže být všechno takové, abyste mohl být spokojený na sto procent, to ani teoreticky nejde. Ale můžu říci, že jsem spokojený. Občas se sice něco nepovede a někdo udělá chybu, ale to se stane. Svaz má slušný výkon. Jsem spokojený, že lidé na jednotlivých úsecích své práci opravdu rozumí.

Podle nastupující generace se zdá, že tréninková střediska fungují výborně. Je to tak?
Některá pracují lépe a některá hůře. Tréninková střediska fungují s významnou podporou ČTS a v rámci našich možností ji chceme zvyšovat. Když jsem přišel na svaz, tak u nás nebylo ani jedno toto středisko a dnes jich je již šestnáct. Nad nimi je ještě pět středisek vrcholového tenisu a dvě národní tenisová centra, která máme v Prostějově a Praze, kde spadají pod Spartu a I. ČLTK. Všechny významně podporujeme v řádech milionů ročně.

Tato síť je podle Vás dostatečně široká?
Ano, síť je dostatečně široká. Jsem spokojen s regionálním pokrytím i tím významem, který tato střediska pro náš tenis mají. Ale samozřejmě nemohu být úplně spokojen s prací každého střediska a trenéra, ale to není až tak věc prezidenta. Od toho máme trenérské rady, radu TSM nebo sportovní úsek. Tam mám dostatek kvalifikovaných lidí, aby mi řekli, co funguje a co ne. Nejsem žádný centrální mozek lidstva. Jsem normální člověk a rád si nechám poradit. Ale mám své vize a cíle, které se za těch mnoho let staly skutečností. A ta je opravdu krásná. Stojíme na čele žebříčku Davis Cupu i Fed Cupu a po dva roky jsme byli vyhlášeni nejlepší federací na světě. Každý mě nemusí milovat a je mi to jedno. Důležité jsou výsledky a to, kde se nacházíme.

Dlouhodobě nejúspěšnějším klubem v České republice je Prostějov. Co říkáte na jeho nadvládu?
Na Hané je velký patriotismus a vstřícnost k tenisu, ať jde o Olomoucký kraj, město Prostějov a samotný klub. Je tam opravdu úžasná atmosféra, kterou tvoří všichni lidé. Když v Prostějově přijdete do areálu, tak jste prostě v klubu. Lidé mají svůj klub rádi a tu úspěšnost společně sdílejí. Samozřejmě je tam rukopis Miroslava Černoška s jeho noblesou i sílou.

Určitě je třeba říci, že v českém tenise velmi dobře fungují rovněž projekty pro nejmenší.
Nyní nám úspěšně funguje projekt mini tenis a baby tenis, kde se hraje na menším hřišti, s menší raketou a speciálními netlakovanými míči přes nízké sítě. V tomto ohledu už funguje nějakých 480 klubů a tisíce zapojených dětí. Je to velký fenomén.

Na závěr bych se Vás rád zeptal, jaká je Vaše vize do budoucnosti?
Nezbláznit se z toho, co se děje v České republice a vydržet v této prazvláštní atmosféře. Určitě je potřeba dokázat u tenisu udržet kvalitní lidi a stále jim předávat svoji pozitivní energii, optimismus a entuziasmus. To, co děláme, má cenu a výsledky. Ale je třeba být hluchý a nevnímat to špatné, co teďka Českem lítá ze všech stran.

Za celou redakci www.myjsmetenis.cz Vám děkuji za dnešní rozhovor a Vám i českému tenisu přeji mnoho dalších úspěchů do budoucnosti.

Autor: Michal Procházka
Foto: Pavel Lebeda (sport-pics.cz) a archiv ČTS

aobanner

Patty Schnyderová o svém návratu na kurty či plánech do budoucna

.

Šestatřicetiletá Patty Schnyderová to v minulosti dotáhla až na sedmou pozici v žebříčku WTA a celkově se radovala z jedenácti turnajových vavřínů. Sympatická Švýcarka však v roce 2011 ukončila v dvaatřiceti letech svoji kariéru a bez pravidelného zápasového rytmu vydržela čtyři roky. Před měsícem se totiž představila na prvním podniku kategorie ITF v Německu a nyní se účastní dalšího podniku této kategorie v Praze.

Patty Schnyderová v tomto týdnu bojuje na dvorcích TJ Spoje Praha, kde z kvalifikace postoupila již do 2. kola turnaje Kuchyně Gorenje Prague Open 2015. Švýcarská tenistka působí na kurtu bojovným dojmem, ale její zrak občas zamíří na tribunu, odkud ji z bezprostřední blízkosti sleduje její partner s dcerkou Kim Aylou, která přišla na svět na konci listopadu loňského roku.

V tomto rozhovoru se pak šestatřicetiletá rodačka z Basileje vyjádřila ke svému návratu na kurty či o svých plánech do budoucna.

Patty, do turnajového kolotoče jste se vrátila po čtyřech letech. Co Vás vedlo k tomuto comebacku?
Myslím si, že jsem nikdy nepoužila přímo slovo comeback. Je to spíše o tom, že jsem soutěživá a ambiciózní, ale nekladu si žádné konkrétní cíle. V poslední době jsem odehrála nějaká utkání v týmových soutěžích, ale jasně jsem vyhrávala a potřebovala jsem větší výzvu.

Jak dlouho jste po ukončení své kariéry v roce 2011 nedržela v ruce raketu?
Jeden a půl roku. Měla jsem zranění ramena z horského kola, ale na operaci jsem nakonec nebyla. A rozhodně nechci být invalida a nehrát tenis, takže to zkouším znovu.

Musíte nyní kvůli svému návratu na turnaje více trénovat?
To zrovna ne. Můj rozvrh je nyní úplně jiný než dříve. Žiji v Německu, kde trénuji jednu nadějnou dívku a také pracuji pro tamní tenisovou federaci. K tomu mám ještě svoji dcerku. Samozřejmě se snažím trénovat, ale není to podle nějakého velkého profesionálního plánu. Hlavně se musím pořádně starat o své tělo, protože to není jednoduché vrátit se zpět do zápasového rytmu. Je to těžší, když jsem nepřestala pouze na jeden rok, ale na čtyři.

Jak nyní vnímáte svoji hru?
Je jasné, že aktuálně nehraji na té úrovni, kdy jsem skončila. Hlavně po fyzické stránce jsem na tom hůře. Jenže když si chcete něco zkusit, tak musíte nějak začít, jinak to nejde.

Dalo by se říci, jakým způsobem vzniká Váš turnajový plán?
Celkově se snažím vybírat města, kam se dá dobře dostat autem, protože to je nejlepší možnost pro cestování s dcerou. Jinak se snažím volit místa, kde je to příjemné. Třeba na podzim by bylo hezké podívat se někam za sluníčkem. Jedná se tedy o kombinaci různých faktorů, ale když jsem na kurtu, tak prostě chci vyhrát.

Je náročné najít si čas na tenis?
Někdy je to hodně obtížné. Jsem ráda, že tady se mnou je můj partner, který si dokáže udělat čas v práci a může se mnou cestovat.

V Praze jste se v minulosti už představila. Vrátila jste se tedy, protože máte naše hlavní město ráda?
Ano. Prahu mám ráda, ale během své kariéry jsem tady mockrát nebyla. Musím říci, že o Praze všude slyším jen pozitivní věci. Historické centrum a hrad jsou opravdu nádherná místa. K tomu je tady ještě skvělá atmosféra. Nyní je navíc hezké počasí a všude se dá sedět venku. V neděli jsme byli v centru, kde jsme se hezky prošli okolo Vltavy a také si dali dobré jídlo.

V úterý jste postoupila do 2. kola místního podniku kategorie ITF. Jak vidíte své šance?
V dalším kole mě asi čeká velmi těžká soupeřka, protože bych měla narazit na turnajovou jedničku. Tak uvidíme, jak to půjde.

Už znáte svůj program na příští týdny?
Teďka v blízké době nejsem přihlášená na žádné turnaje. Později se zúčastním jednoho podniku ITF doma, kde trénuji. Je to těžké, vždyť teprve nyní se dostanu na žebříček. Uvidíme, jak to půjde a podle toho se rozhodnu dále. Něco bych ráda opět podnikla během podzimních prázdnin.

Přeci jen jste hodně známá tenistka a můžete využít rovněž divoké karty...
To není jednoduché. Zaprvé jich nemůžete využít příliš mnoho a odehrát nějaké zápasy v kvalifikacích je nejlepší trénink.

Plánujete zkusit také nějaký podnik kategorie WTA?
V tuto chvíli ne. Možná později. Samozřejmě je vidět, že kvalita turnajů se zvyšuje. Ale řekla bych, že není příliš velký rozdíl mezi hráčkami někde na 350. místě a 120. místě v žebříčku WTA.

Za celou redakci www.myjsmetenis.cz Vám děkuji za dnešní rozhovor a přeji Vám i celé rodině hodně štěstí a hlavně zdraví do budoucna.

Autor: Michal Procházka
Foto: www.twitter.com

banner Sugarpova MJT

Tweets ze světa tenisu

RT @Madison_Keys: My Christmas tree onesie just got delivered and I’m trying to figure out how practice in it 🤔

WTA WTA