Hrající legenda: Lleyton Hewitt

.

Turnaj hraný na domácí půdě znamená pro každého tenistu vždy něco speciálního. V drtivé většina se shodují, že nastupovat před „své" diváky je neopakovatelný pocit. Zvláštního náboje pak tato skutečnost nabývá v Melbourne při Australian Open. Tamní obecenstvo, to nejvěrnější pak oděno do žlutých barev, bývá totiž velmi hlučné a vše nabírá na obrátkách, když na kurt vejde Lleyton Hewitt. Celosvětově jeden z nejoblíbenějších tenistů si úžasnou atmosféru po poslední řadu naplněných ochozů užije i letos. Třiatřicetiletý tenista s přezdívkou „Rusty" dosáhl v kariéře už mnoha úspěchů, pojďme si ty nejdůležitější trochu přiblížit.

Lleyton Hewitt vletěl do tenisového světa doslova jako velká voda. Jako nejmladší účastník v historii si v roce 1997 ve svých 15 letech a 11 měsících zahrál na Australian Open. Téměř do roka a do dne pak přišlo potvrzení mimořádného talentu mladičkého Australana. V roce 1998 nastoupil na turnaji v Adelaide a 15. ledna toho roku přišel šokující úspěch v podobě proměněného matchballu ve finále. Na své úchvatné cestě turnajem si v šestnácti Hewitt dokonce poradil s hvězdným Andre Agassim. Kromě turnajového titulu navíc získal i primát nejmladšího turnajového šampiona na turnaji ATP za posledních deset let a dokonce se stal nejníže postaveným hráčem na žebříčku v dějinách tenisu, který kdy vyhrál některý z turnajů. Tou dobou se totiž nacházel až v šesté stovce hráčského pořadí.

Hewittova kariéra začínala nabírat na obrátkách a v následující sezoně si připsal vítězství na turnaji v Delray Beach. Kromě toho na dalších třech podnicích došel až do finále a australskému daviscupovému týmu pomohl čtyřmi výhrami k ovládnutí slavné soutěže. Rok 2000 zahájil fenomenálním způsobem, když z prvních 21 zápasů prohrál jediný a opanoval turnaje v Adelaide, Sydney i Scottsdale. Sezonu snů po vítězství na trávě v Queensu a dosažení semifinálové účasti na US Open zakončil jako člen světové desítky a také si zahrál i na Turnaji mistrů. Jako nejmladší hráč v open éře tenisu navíc slavil grandslamový titul ve čtyřhře, když spolu s Maxem Mirným ovládli US Open. To nejlepší však mělo teprve přijít...

Rok 2001 načal obhajobou titulu v Sydney a přestože na dalších podnicích většinou končil těsně pod vrcholem, dokázal načasovat tu nejlepší formu do Ameriky. Po cestě na piedestal tenisového New Yorku odvalil z cesty takové balvany, jakými byli Roddick, Kafelnikov a ve finále Pete Sampras. Po ovládnutí Turnaje mistrů pak sezonu zakončil jako nejmladší tenisová jednička v historii, tou dobou mu totiž bylo dvacet let a osm měsíců.

Následující rok sice Lleyton Hewitt započal porážkou v prvním kole Australian Open, nicméně chuť si spravil zanedlouho v Indian Wells. Tam získal svůj první titul z podniků série Masters. Vrchol sezony však pro tehdejšího přítele Kim Clijstersové přišel na trávě. Potřetí v řadě ovládl Queens, aby poté přidal titul nejcennější – Wimbledon. Koncem roku obhájil i vítězství na Turnaji mistrů.

Více grandslamových titulů však již nepřišlo. V Hewittově kariéře bohužel začínala sehrávat svoji roli zranění, Australan se však nevzdal a mezi lety 2003 – 2007 přidal do sbírky vždy alespoň jeden titul ročně. Přesto měl ještě jeden úspěch na turnaji „velké čtyřky" téměř na dosah. Roku 2005 podlehl v domácím prostředí až ve finále Maratu Safinovi.

V roce 2008 sice nevyhrál žádný turnaj a kvůli zranění ukončil sezonu již v létě, nicméně dosáhl na významný milník – 500 výher v kariéře. V příštích dvou letech přišel vždy jeden titul, v roce 2009 z antuky v Houstonu, o rok později nenašel přemožitele v německém Halle. Následovaly však tři sezony bez jediné trofeje a nahlas se začalo mluvit o Australanově odchodu do tenisového důchodu.

Že však Hewitt nepatří do starého železa, dokázal na začátku roku 2014. Na turnaji v Brisbane se ve finále nezalekl Rogera Federera a vzkázal tenisovému světu, že se s ním stále musí počítat. V polovině července navíc přidal i vavřín z Newportu a zaokrouhlil tak počet svých turnajových titulů na 30.

Co se týče letošního Australian Open, Lleyton Hewitt k největším favoritům na vítězství určitě nepatří. Proč se ale nevzepřít osudu a natěšeným domácím příznivcům nepředvést ještě jeden úžasný úspěch? Bojovnost, ta Hewittovi nikdy nechyběla. Na to, jak si na své cestě domácím grandslamem povede, se můžete podívat během úterního dopoledne. Jeho zápas prvního kola proti Číňanovi Ze Zhangovi startuje v 09:00 (SEČ) na centrálním kurtu Roda Lavera.

Autor: Jan Belanský
Foto: www.facebook.com

Melbourne a okolí v obrazech

.

Fotografie zachycující grandslamové město Melbourne - to jsou mrakodrapy, parky, příroda, tenisový areál a mnoho dalšího.

4516171819152229981374310252326383742121144114202162427228333431

Autor: JSMP
Foto: VH/archiv STP 

Které hráče již na kurtu nepotkáte?

.

Tenisová kariéra bohužel nemůže trvat věčně a také před startem letošní sezony se tak objevilo hned několik hráčů, kteří ukončili své aktivní působení na kurtech. Těmto hráčům pak bezpochyby vévodí bývalý třetí hráč žebříčku ATP, Nikolaj Davyděnko. Ale nesmíme zapomenout ani na další jako jsou: Olivier Rochus, Alex Bogomolov, Marc Gicquel či Bjorn Phau. Pojďme však začít od začátku.

Třiatřicetiletý Nikolaj Davyděnko byl nucen ukončit svoji kariéru kvůli zdravotním problémům, které ho trápily poslední dva roky. Definitivní verdikt pak ruský tenista oznámil na podzim loňského roku a s fanoušky se oficiálně rozloučil na domácím turnaji v Moskvě, přičemž poslední soutěžní zápas sehrál již na Roland Garros. Davyděnko za dlouhých patnáct let na okruhu ATP získal 21 turnajových vavřínů a vydělal si více než 16 milionů dolarů. Svůj účet pak uzavřel se zápasovou bilancí 482:329 a jistě ho tak mrzí, že nedosáhl na vytoužených 500 výher na okruhu ATP. Ruský reprezentant byl pověstný svým všestranným tenisem a byl schopen předvést dobré výsledky na všech površích kromě trávy. Jeho největší moment pak přišel v závěru roku 2009, kdy zvítězil na Turnaji mistrů v Londýně! Svůj poslední turnajový vavřín pak oslavil v roce 2011 v německém Mnichově.

Na dvorcích se již nepotkáte ani se stejně starým Olivierem Rochusem z Belgie. Olivier se v počátcích své kariéry potýkal s nedůvěrou, protože je vysoký pouhých 168 centimetrů a jen málokdo by si odvážil tipovat, že to dotáhne až na 24. místo v žebříčku ATP. Tento pravoruký tenista navíc dokázal vybojovat dva turnajové vavříny ve dvouhře a na dalších osmi došel do finále. Zejména však nesmíme zapomenout, že se jedná o grandslamového vítěze ve čtyřhře na Roland Garros z roku 2004, kdy se radoval se svým krajanem Xavierem Malissem. Olivier se rovněž potýkal s problémy a ve dvou posledních sezonách se mu příliš nevedlo, ale i tak na okruhu odehrál více než 500 zápasů a vydělal si přes pět milionů dolarů. Symbolické rozloučení se svou kariérou pak provedl na domácím challengeru v Monsu.

Se světem profesionálního tenisu se rozloučil rovněž jednatřicetiletý Alex Bogomolov, který však může být rád, že na kurtech vydržel takto dlouho. Alex totiž v roce 2009 podstoupil operaci levého zápěstí a k tomu se potýkal s finančními problémy. Nakonec se mu však povedlo úspěšně vrátit na okruh ATP a probojoval se až na 33. pozici! Zajímavostí pak je, že Bogomolov jakožto rodák z Moskvy dlouho reprezentoval Spojené státy americké, ale od roku 2012 se opět vrátil pod křídla Ruska a představil se také v rámci Davis Cupu. Tohoto bouřliváka si pak můžete pamatovat také z jeho životní sezony v roce 2011, kdy došel až do finále Prague Open, kde nestačil na Lukáše Rosola. V loňském roce se opět začal potýkat se zdravotními problémy, ale i tak došel do ČF turnaje v Memphisu a poslední zápas na okruhu ATP odehrál v kvalifikaci na US Open. Nejradostněji pak bude vzpomínat na rok 2011, kdy po boku Matthewa Ebdena ovládl čtyřhru v Atlantě a získal svůj jediný titul.

Dalším, kdo vycítil správný čas na ukončení kariéry je již sedmatřicetiletý Marc Gicquel, který to dotáhl až na 37. pozici v žebříčku ATP. Tento rodák z Tunisu vydržel na okruhu ATP opravdu dlouhou dobu a až do konce patřil mezi nebezpečné hráče. Vždyť ještě v loňské sezoně dokázal porazit i Gillese Simona a postoupil do ČF turnaje v Montpellier. Marc se bohužel nedočkal žádného titulu ve dvouhře, i když na třech turnajích postoupil až do finále. Ale vše si vynahradil v deblu, kdy získal celkem čtyři vavříny. Tečku za svojí kariérou pak udělal na domácím turnaji v Rennes, kde ve čtvrtfinále prohrál s kamarádem Nicolasem Mahutem a dočkal se bouřlivých ovací.

Konec s profesionálním tenisem na podzim oznámil také Němec Bjorn Phau, který se nejvýše podíval na 57. pozici v žebříčku ATP. Své nezvratné rozhodnutí oznámil v závěru loňského roku a jeho posledním představením tak zůstane challenger v Košicích. Dále pak nesmíme zapomenout, že na kurtech už o další body nebudou bojovat ani daviscupový reprezentanti Jevgenij Korolev (Kazachstán), Paul Capdevile (Chile) a Rick de Voest (Jihoafrická republika).

Zároveň je však třeba dodat, že okruh ATP přišel o tři skvělé deblisty. S životem profesionálního sportovce se totiž rozloučil bývalý 5. hráč na deblovém žebříčku – Andy Ram, reprezentující Izrael, který většinu své kariéry spojil se svým parťákem Jonathanem Erlichem. Ram dokázal získat titul na 19 turnajích ATP a k tomu na dalších 18 došel do finále. Největších úspěchů pak dosáhl v roce 2008, kdy společně s Erlichem triumfoval na Australian Open a poté o rok později, kdy došel do finále na Turnaji mistrů společně s Maxem Mirným. Další dva tituly z grandslamů pak Andy Ram přidal ještě v mixu: Wimbledon 2006 (Zvonarevová) a Roland Garrros 2007 (Dechyová).

Svůj poslední zápas na okruhu ATP odehrál také reprezentant Velké Británie Ross Hutchins, který však v posledních letech zvládl daleko důležitější „utkání" – když porazil zákeřnou rakovinu a poté se navíc dokázal vrátit do světa profesionálního tenisu! A posledním z končících hráčů je australský tenista Paul Hanley, který dokázal triumfovat na 26 turnajích ATP a nejvýše to dotáhl na pátou pozici v deblovém žebříčku. Zajímavostí pak je, že se mu příliš nevedlo na grandslamech, kde se nikdy neprobojoval do finále.

Autor: Michal Procházka
Foto: www.facebook.com

Představení legendy: Rod Laver

.

Největším dvorcem v areálu melbournského tenisového klubu, na němž se scházejí ty největší hvězdy a kde se i letos svedou rozhodující bitvy úvodního grandslamu sezony, je Rod Laver Arena. Toto kolbiště dostalo své jméno na počest jedné z největších, ne-li vůbec největší legendy australského tenisu.

Příběh Rodneyho George Lavera se začal psát 9. srpna 1938 ve východoaustralském městě Rockhampton. V dětství platíval za zcela nevýrazného hubeňoura, u něhož by profese vrcholového sportovce bylo pravděpodobně to poslední, co by kdokoli předpokládal. Ostatně nejvyšší značka, kterou si mohl na futra dveří kdy nakreslit, byla ve výšce 173 centimetrů. Skutečně málo na to, že se v budoucnosti měl stát jednou z největších postav světového tenisu.

K tomu vedla dlouhá cesta, kterou však tehdy sedmnáctiletý a mimo Austrálii poprvé vycestovavší Laver parádně nastartoval na americkém tenisovém mistrovství. V roce 1956 totiž vyhrál juniorský šampionát této země, který pak ukořistil ještě o dva roky později a aby toho nebylo málo, přibalil k tomu i triumf na domácí půdě ve stejné soutěži. V dorostenecké kategorii si počínal vskutku suverénně a bez problémů přešel do seniorského tenisu. A že se jednalo o přestup vyloženě pozitivní, dokládá Laverovo počínání z All England Clubu z roku 1959. Tenisoví diváci v ten rok prostě neměli v Londýně na výběr. Ať si koupili lístek na kterékoli finále (vyjma těch bez výjimky ženských), všude byl Laver. Finále dvouhry, finále čtyřhry a konečně titul v soutěži smíšených dvojic, to byla Australanova bilance na tom jediném turnaji. Slušný výkon na dvacetiletého mladíka, který navíc svým vzrůstem jen sotva mohl budit mezi konzervativními Angličany nějaký mimořádný respekt.

Co však ztrácel na výšce, to měrou vrchovatou doháněl na dvorcích. A zvlášť pak na tom wimbledonském, kam se zanedlouho, konkrétně v letech 1961 a 1962, vrátil a tradiční jahody se smetanou už mohl vychutnávat jako tamější šampion. V roce 1962 do Londýna dokonce přijížděl jako držitel titulů z Australian Open i Roland Garros. Po triumfu na britském grandslamu tak už Rodu Laverovi zbýval jediný krok k vytesání vlastního jména do kamene tenisové nesmrtelnosti. New York neodolal a po 24 letech tu byl opět někdo, komu celý zbytek startovního pole koukal na záda na všech grandslamech v jednom roce.

Na konci veleúspěšné sezony se Rod Laver stal profesionálem. Toto rozhodnutí s sebou neslo následky dobré i ty méně příznivé. Až do nástupu tzv. „open éry" tenisu roku 1968 byl vstup na turnaje „velké čtyřky" profesionálům přísně zapovězen. Nicméně Laverovi se otevřela brána mj. do „U. S. Pro Tennis Championships", turnaje určeného právě pro tenisty ne-amatéry. Tento turnaj ovládl pětkrát a nemělo to trvat dlouho do doby, kdy si opět bude moci zahrát na dnes nejslavnější travnaté scéně planety. A proč rovnou světu neukázat, kdo je tady králem?

Wimbledon ovládl Rod Laver v roce 1968 a také o rok později. A v sezoně 1969 to opět bylo se vším glancem. Brisbane, Paříž, Londýn, New York – nic nezůstalo ušetřeno Laverovu řádění. Čtyři grandslamové vavříny v jednom roce. Podruhé v kariéře. Stal se prvním a doteď zůstává jediným tenistou, napříč mužským i ženským okruhem, kterému se podařilo uzavřít dva kompletní kalendářní Grand Slamy, tedy vyhrát na všech turnajích velké čtyřky v jednom jediném roce.

V 70. letech přeci jen na grandslamech začali hrát prim jiní. Což však bylo způsobeno i Laverovou účastí na okruhu NTL (od roku 1970 WCT), kde si stále připisoval jeden úspěch za druhým. Je dokonce držitelem rekordního počtu 45 turnajových vavřínů dosažených po třicátém roku věku. Svoji úctyhodnou kariéru pak uzavíral jako vítěz neskutečných 200 turnajů, které sice musíme vidět v souvislostech neúplné konkurence na mnoha podnicích, ale i přesto je toto číslo naprosto výjimečné a neopakovatelné. Jako součást australského týmu také opanoval pět ročníků Davisova poháru.

V roce 1981 byl Rod Laver uveden do Mezinárodní tenisové síně slávy a o čtyři roky později pak do síně slávy australského sportu. V Brisbane je po něm pojmenován most vedoucí do Queensland Tennis Centre a od roku 2000 je Rod Laver Arena největším tenisovým dvorcem na Australian Open. V roce 2003 se pak jeho portrét dokonce dostal na poštovní známku.

Rod Laver, přestože již nějakou dobu žije v Kalifornii, je častým hostem turnajů konaných v Austrálii a i letos se na něj můžeme těšit v lóžích melbournského centrkurtu, určených pro ty nejdůležitější hosty. V jeho pozici obrovské legendy nejen tenisu, ale celkově sportu, bude znovu vděčným objektem televizních kamer.

A malá zajímavost na závěr. Je samozřejmé, že Rod Laver má zkušenosti také s českým tenisem. Ale víte o tom, že v Praze dokonce odehrál exhibici? K té došlo v roce 1961 na Štvanici, kde se střetl s Pavlem Kordou a Jiřím Javorským. Jedním ze sběračů míčků při této slavností příležitosti byl navíc budoucí grandslamový vítěz Jan Kodeš, který se poté se slavným Australanem utkal také na kurtu. Na svoji příležitost odehrát utkání s Laverem si Jan Kodeš počkal do roku 1970 a o rok později již australskou legendu dokonce porazil na turnaji ve Stockholmu!

Autor: Jan Belanský
Foto: archiv Jana Kodeše a  www.tennis.com.au

Australian Open nabídne nejvyšší prize money v historii

.

První grandslamový turnaj sezony 2015 klepe na dveře a z Austrálie letí na první pohled pro tenisty dobrá zpráva. V Melbourne se totiž bude hrát o rekordní odměny. Pořadatelé největšího turnaje hraného na australském kontinentu navíc navýšili prize money turnaje velmi výrazně. Zatímco loni si zde tenisté rozdělili 33 milionů australských dolarů, letos jich je rovných 40. Jedná se o tak nejvyšší jednorázový nárůst odměn, sedmimilionový přírůstek ještě Australian Open nikdy nezaznamenalo.

Nárůst odměn by tenisté normálně přivítali, nicméně tady je všechno trochu jinak. Australský dolar zaznamenal v několika posledních měsících značný pokles hodnoty. Ve stínu enormního snížení ceny rublu na finančních trzích se této informaci nedostávalo takové pozornosti. Nicméně tuto skutečnost jasně dokládá jeden fakt. Původně avizovaný rozpočet odměn, který organizátoři v říjnu loňského roku stanovili, byl 36.3 milionu australských dolarů. Vítěz měl z tohoto balíku obdržet rovné tři miliony. Z objemu nového, tedy 40 milionů, sice úspěšný finalista vyinkasuje o 100 000 dolarů víc, v důsledku devalvace australského dolaru to však v reálné podobě stále znamená snížení honoráře pro vítěze o více než 10 000 dolarů.

„Vyžadovalo hodně tvrdé práce, abychom mohli podniknout tyto důležité investice do hráčů a do budoucnosti Australian Open" vyjádřil se k tomuto kroku prezident australské tenisové federace Steve Healy.

Autor: Jan Belanský
Foto: VH/archiv STP

Roger Federer: 1000 výher na okruhu ATP

.

Roger Federer se ve finále turnaje v australském Brisbane stal teprve třetím hráčem tenisové open éry, který ve své kariéře dosáhl na tisíc singlových výher na profesionálním okruhu. Doplnil tak exkluzivní společnost, před ním se totiž podobný kousek povedl jen dvěma legendám tohoto sportu, Jimmymu Connorsovi a Ivanu Lendlovi. Tisícovka vyhraných zápasů je dobrý důvod k bilancování. V následujícím článku si tak přiblížíme některé zajímavé okolnosti tohoto významného jubilea.

Profesionálem se Roger Federer stal v roce 1998. První utkání mezi muži odehrál 7. července 1998 na domácí antuce v Gstaadu, kde však podlehl Argentinci Lucasi Arnoldovi Kerovi. Premiérová Švýcarova výhra se datuje na 29. září 1998 na hardový turnaj ve francouzském Toulouse. Jeho soupeřem byl tehdy domácí favorit Guillaume Raoux, který však od mladíka Federera dostal nařezáno dvakrát 6:2.

Na počáteční prohru na domácí půdě dal Federer zapomenout roku 2001 na turnaji v Basileji, kde si nad Julienem Boutterem připsal stou výhru v kariéře. Další jubilejní vítězství už většinou byly nad hvězdnými soupeři, výhru číslo 300 dokonce roku 2004 na US Open odnesl Lleyton Hewitt dvěma kanáry. Pětistovku dokončila momentální švýcarská jednička na monacké antuce a opět to bylo s kanárem, Davida Ferrera přehrál 6:4 a 6:0.

Oblíbený výsledek 6:0 zopakoval i při svém 700. vítězství, tentokrát se musel sklonit Němec Julian Reister. Nejpamátnější jubilejní výhra byla pravděpodobně ta s číslem 900. Na čtvrté kolo Roland Garros z roku 2013 si ještě fanoušci dobře pamatují, v nádherném souboji s domácím Gillesem Simonem musel Roger Federer otáčet ze stavu 1:2 na sety. Mimochodem, pětisetových zápasů vyhrál Švýcar ve své kariéře 22. Tisícovku pak uzavřel 11. 1. 2015, kdy porazil Milose Raonice ve finále turnaje v Brisbane. Austrálie je také častým svědkem Švýcarových výher, vždyť u protinožců vyhrál celkem 95 zápasů. Absolutně nejvyšší počet jeho vítězství však spatřily Spojené státy americké, kde padlo 210 Federerových soupeřů.

V kariéře porazil Roger Federer 275 různých tenistů z 53 zemí. Nejvíce bylo Francouzů, nad nimi má Švýcar 110 výher. Po zápasech proti českým tenistům pak slavil 48x, což je například více než nad soupeři z Austrálie (39). Američané odcházeli se sklopenou hlavou 84x, což dělá i 21 výher nad Andym Roddickem, který je nejčastější Federerovou obětí v kariéře. Novaka Djokoviče a Nikolaje Davyděnka pak porazil 19x, ale zatímco se Srbem je Švýcarova bilance téměř vyrovnaná (19-16), ruský tenista odpověděl Federerovi na stejný počet porážek jen dvěma výhrami.

Co se povrchu týká, hned 621 úspěchů přišlo na betonu. Není divu, na tvrdém povrchu se hraje nejvíc turnajů v roce. Úchvatná je však Federerova statistika na trávě. Na zeleném podkladu slavil 132 vítězství. Jen dvě výhry jej pak dělí od dalšího jubilea, a to 200 úspěšných zápasů na antuce.

Vzhledem k rekordnímu počtu týdnů v pozici tenisty č. 1 na žebříčku ATP si Roger Federer připsal jen šest vítězných zápasů v soubojích proti světové jedničce, ta poslední je ze semifinále loňského turnaje Masters v Šanghaji nad Novakem Djokovičem. Proti hráčům, kteří náleželi do světové desítky, si pak zapsal celkově 183 výher. Tři hráči pak v době prohry se Švýcarem vůbec nebyli umístěni na tenisovém žebříčku.

Několika významných jubileí se může fenomenální švýcarský tenista dočkat i tento rok. Kromě již zmíněných dvou set výher na antuce jej například jen jedno vítězství dělí od tří stovek úspěchů na turnajích nižších kategorií (ATP 250 nebo ATP 500). A další milník, kterého se pravděpodobně podaří Rogeru Federerovi dosáhnout již letos, je počet výher poměrem 2:0 na sety. Těch má momentálně na kontě 496.

K tisíci výher a těmto číslům nezbývá než smeknout a popřát Rogeru Federerovi mnoho úspěchů v pokračování jeho už teď legendární kariéry.

Autor: Jan Belanský
Foto: www.facebook.com

Igor Brukner: náročná cesta do Shenzhenu

.

Milí čtenáři, zdravím Vás z dalekého Shenzhenu,

naše cesta do Činy nebyla vůbec jednoduchá. Přistáli jsme totiž ráno 31. 12 v Hongkongu a to po jedenáctihodinovém letu z Frankfurtu.

Po příletu však čeká na hráčky a jejich týmy ještě dvou až čtyř hodinová cesta autem z hongkongského letiště do hotelu v Shenzhenu, kterou zajišťuje pořadatel turnaje na základě informací poskytnutých hráčkou o datu a času jejího příletu. Počet hodin, které strávíte v autě, zde nezáleží pouze na provozu, ale hlavně na době strávené na hraničním přechodu mezi Hongkongem a Čínou. Tato kontrola na hranicích tady totiž probíhá stejně jako u nás před rokem 1989, to znamená odevzdat pasy, otevřít kufry a čekat.

Nám to tentokrát trvalo více než hodinu a čtvrt, neboť i přes platné pasy, víza, zvací dopisy atd. se pohraničníkům něco nelíbilo a vysvětlit jim něco anglicky bylo víc než obtížné. Nový rok jsme všichni (viz. foto) přivítali večeří a jednou skleničkou sektu. Půlnoci se nikdo z nás nedočkal, protože jsme po dlouhé cestě a sedmihodinovém časovém posunu byli vyčerpaní a kolem 21:30 jsme všichni šli spát.

Samotný Shenzhen je jedno z pěti největších čínských měst. Uvádí se, že zde žije až 12 milionů obyvatel. Turnaj v Shenzhenu je stejně jako všechny turnaje v Čině výborně organizován, vše od hotelu přes jídlo po transport na kurty funguje přesně jako hodinky. Také je zde k dispozici deset tréninkových kurtů, takže každý může trénovat podle svých potřeb.

Jediným, ale podle mého názoru velkým nedostatkem byla změna míčů používaných na turnaji. O této změně nebyly hráčky informovaný ani na "fact sheetu" - což je forma propozic k turnaji, které mají hráčky k dispozici ve své "playerzone"- o té se zmíním v některém z příštích blogů. Je totiž obvyklé, že míče před grandslamovým turnajem jsou stejné, jako ty na daném grandslamu. To by v tomto případě znamenalo míče Wilson Australian Open, se kterými hráčky trénovaly v přípravě celé dva měsíce. Zde však došlo na poslední chvíli ke změně na míče Dunlop, které se svými vlastnostmi značně liší.

My jsme se s moji svěřenkyní Klárou Koukalovou bohužel s turnajem rozloučili brzy a co nejdříve se přemístíme na další turnaj do australského Hobartu.

Těšte se tak na můj další blog z Tasmánie.

Autor: Igor Brukner

Představení legendy: Harry Hopman

.

Hopmanův pohár jako každoroční zahájení tenisové sezony zná asi každý. Už méně lidí však ví, odkud název Hopman Cup vzešel a na čí počest se v prvním týdnu tenisového roku osm vybraných národních týmů schází. Pojďme si v následujícím článku shrnout, kdo to byl Harry Hopman a čím se vryl do paměti nejen australských tenisových fanoušků.

Henry Christian „Harry" Hopman se narodil roku 1906 v australském městě Glebe na předměstí Sydney. Tenis začal hrát ve třinácti letech na Rosehill Public School, kde také zaznamenal své první sportovní úspěchy. Na ně navázal i na střední škole a již v sedmnácti letech reprezentoval Nový Jižní Wales na Linton Cupu, soutěži juniorských národních týmů.

V té době bylo velmi složité se tenisem uživit, Harry Hopman tak kromě tenisu vydělával na živobytí jako obchodník. Se svým zaměstnavatelem však došel dohody a dostával na tenis hodně času. To se projevilo i na jeho úspěších, kdy mezi roky 1925 – 1927 třikrát v řadě vyhrál australský grandslam v juniorské čtyřhře. Se svým dlouholetým tenisovým partnerem Jackem Crawfordem pak úspěšně přešel i do seniorské kategorie a v letech 1929 a 1930 ovládli soutěž párů i na seniorském Australian Open. Ostatně Jack Crawford byl alfou a omegou Hopmanovy kariéry, neboť kromě deblových parťáků byli velkými soupeři v singlových zápasech. Lepším z obou tenistů byl Crawford, který Hopmana porazil v těžko uvěřitelných sedmadvaceti finále na turnajovém okruhu.

Velkých úspěchů pak dosáhl Harry Hopman ve smíšené čtyřhře. Hned čtyřikrát vyhrál turnaj smíšených dvojic na Australian Open a v roce 1939 dosáhl na titul i na americkém grandslamu. Zajímavostí je, že značnou část kariéry byla deblovou partnerkou jeho manželka Nell. Spolu si zahráli wimbledonské finále v roce 1935 a stali prvním manželským párem, kterému se to povedlo.

Opravdovou legendou se však tento muž stal jako tenisový trenér. Mezi lety 1939 a 1967 se jako nehrající kapitán zúčastnil dvaadvaceti daviscupových ročníků a pro Austrálii získal úžasných šestnáct titulů z této soutěže. Mezi jeho svěřence v týmu patřila během let i taková jména jako Ken Rosewall, Rod Laver nebo Roy Emerson.

V roce 1969 Harry Hopman emigroval do Spojených států amerických, stal se trenérem mládeže a pod jeho vedením vyrostl mimo jiných i slavný John McEnroe. Kromě po něm pojmenovaného Hopmanova poháru, který se hraje již od roku 1989, zůstává odkaz Harryho Hopmana i v tenisové akademii Saddlebrook Resort nedaleko floridské Tampy. Služby této instituce v současnosti využívá několik špičkových tenistů, mj. Martina Hingisová nebo Mardy Fish.

Harry Hopman zemřel 27. prosince 1985 na srdeční selhání.

Autor: Jan Belanský
Foto:  www.tennis.com.au a www.hopmancup.com

Ivo Karlovič překonal významný milník: 9000 es

.

 

Chorvatský tenista Ivo Karlovič je znám svým dělovým servisem, který je postrachem většiny hráčů na okruhu ATP. Aby také ne, vždyť Karlovič je vysoký 211 centimetrů a má tak naprosto ideální předpoklady být skvělým servismanem.

Tento fakt jasně potvrzuje i na turnaji v katarském Dauhá, kde v utkání s Lukášem Rosolem nasázel hned 27 es, kterými si pomohl k postupu a také ke vstupu do exkluzivního klubu. Pětatřicetiletý Karlovič se totiž stal teprve třetím hráčem v historii, který dokázal nastřílet neskutečných 9000 es.

Karlovič se aktuálně nachází na hodnotě 9022 es a před sebou má pouze Andyho Roddicka (9074) a také legendárního Gorana Ivaniševiče (10 183). V tomto případě však nesmíme zapomenout na fakt, že tyto statistiky se na okruhu ATP počítají až od roku 1991 a nejsou tak zohledněny výkony z minulosti.

Chorvatský dlouhán má tak motivaci také do dalších zápasů a určitě můžeme počítat s tím, že se pokusí dostat do čela tohoto žebříčku. „Určitě je to jeden z mých cílů být číslo jedna před Goranem Ivaniševičem, ale je to opravdu těžké, protože pořád přede mnou vede o více než 1000 es. Takže doufám, že zůstanu zdravý i v příštím roce. Ale vlastně je možné, že to dokážu už letos" konstatoval spokojený Ivo Karlovič v Dauhá.

Zároveň musíme dodat, že tento speciální klub se brzy dočká také dalšího člena. Na jeho bránu totiž už pomalu klepe Roger Federer, který má na svém kontě 8895 es.

Autor: Michal Procházka
Foto: www.facebook.com
Zdoj: www.atpworldtour.com

BLOG: Udrží „velká čtyřka“ svoji nadvládu?

.

Se začátkem nové tenisové sezony opět ožívá tato otázka. Jistě víte, že za příslušníky „velké čtyřky" jsou označováni Novak Djokovič, Roger Federer, Rafael Nadal a Andy Murray. Právě tito hráči v uplynulých letech dominovali nad světovým tenisem, ale už minulý rok ukázal, že jejich dominance je v ohrožení. Své první grandslamové tituly totiž dokázali vybojovat Stan Wawrinka a Marin Čilič, povede se někomu stejný kousek i v letošní sezoně?

Nápovědou na tuto otázku tak budou hned první turnaje, které se odehrávají v Brisbane, Dauhá a v Chennai. Už tady se totiž ukáže, zda je dominance této čtveřice v ohrožení. Těžká práce čeká třeba Rogera Federera v Brisbane, kde se mu postaví Kei Nishikori, Milos Raonic či Grigor Dimitrov. Poslední jmenovaný je velmi zajímavým jménem, protože dlouho byl přezdíván „baby Federer", ale svými výsledky zatím nedokázal napodobit švýcarskou legendu.

Seznam uchazečů o grandslamový titul je však ještě větší. Mezi čekatele patří také Tomáš Berdych, který bude také v letošním roce útočit na nejvyšší příčky. Zapomenout však nesmíme ani na Ferrera, Tsongu či Ciliče. Mužský tenis je velmi vyrovnaný a uvidíme, kdo bude vládcem letošní sezony. Ale co jiného se v tenisovém světe událo?

Překvapení týdne:
O údiv fanoušků se v minulém týdnu postaral Andy Murray, který ukončil dlouhodobou spolupráci s Adidasem a přešel k americké značce Under Armour. Britský tenista je tak nově nejznámější tváří této americké společnosti v tenisovém prostředí a stává se tak průkopníkem podobně jako Tomáš Berdych při začátku svého spojení s H&M.

Zajímavost týdne:
Velké problémy s nominací má na Hopman Cupu domácí Austrálie. Původně nominovaného Nicka Kyrgiose totiž ještě před začátkem turnaje musel kvůli zranění nahradit Matthew Ebden. Ten včera nastoupil do úvodního zápasu a byl velmi blízko výhře nad favorizovaným Janowiczem, když vedl 6:3 5:3, jenže poté přišlo nešťastné zranění. Ebden nakonec prohrál a v mixu ho musel nahradit Benjamin Mitchell. Šance domácích miláčků na dobrý výsledek jsou tak bohužel minimální.

Moje očekávání pro tento týden:
Velké naděje vkládám do českých tenistek, které se v úvodu sezony ukazují ve velmi dobré formě a na prvních turnajích WTA se jim už povedlo získat zajímavé skalpy. Vůbec tak nebudu překvapen, pokud se Petra Kvitová stane vítězkou turnaje WTA v Shenzhenu.

Co by mě v příštích dnech překvapilo:
Lucie Šafářová a Adam Pavlásek odstartovali tradiční Hopman Cup ve velkém stylu, když si vyšlápli na favorizovanou Kanadu. Nicméně na Lucii a Adama nečeká i nadále vůbec lehká práce. Zejména poslední zápas ve skupině proti Spojeným státům americkým bude velmi náročný, protože české dvojici se postaví Serena Williamsová a John Isner. Výhra české dvojice by mě tak velmi mile překvapila.

Přeji Vám hezký týden a plno tenisových zážitků!

Michal Procházka
šéfredaktor, MY JSME TENIS
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Tweets ze světa tenisu